46. MFF Karlovy Vary

REPORTÁŽ: 46. MFF Karlovy Vary – KSENIA STETSENKO –

Něco na úvod

Dříve, než přistoupím k jednotlivým sekcím a filmům, bych chtěla napsat pár slov na úvod. Konkrétně: Jak to na festivalu funguje a o co mnozí z vás přišli.

Tentokrát jsem se vracela do Varů počtvrté a znovu jsem prožila zvláštní pocity, které se dají zažít jenom tady, jenom během festivalu. Je to dovolená, která se radikálně liší od veškerých letních zájezdů, posezení s pivem na pláži a krásným pohledem na moře. Je to zvláštní typ dovolené, kde chodíte spát několik hodin po půlnoci a vstáváte už něco málo před sedmou. Kde utíkáte do města, abyste obsadili místo ve frontě a pak několik hodin sedíte u pokladen a netrpělivě čekáte, než všech padesát lidí před vámi vykoupí všechny lístky. Nejzajímavější na tom je, že když už jste konečně na řadě, jenom se ujistíte v tom, že už žádné lístky na zítra nejsou, otočíte se a jdete pokračovat v čekání, ale tentokrát už před sálem.

Takhle zkrátka bude vypadat vaše letní „festivalová dovolená“. Pravda je, že každý rok do Varů jezdí víc a víc lidí, takže z mé strany bych považovala za logické festival na tomto místě vůbec nepropagovat, ale skromně o něm mlčet a takovým způsobem dát možnost tisícům u pokladen spících studentů vidět jeden film navíc. Ale i tak mě nádherná festivalová atmosféra nadchla natolik, že se o to musím podělit. Proto bych ráda krátce popsala, „jak to vlastně funguje“.

Když se ocitnete na festivalu, s největší pravděpodobností se budete překvapeně dívat kolem sebe a myslet na to, proč jste raději nejeli na dovolenou k moři. Vždyť tam byste se dívali na filmy bez stresu a front. Pak vás ale napadne, že takové množství lidí se vysvětluje tím, že už je odpoledne a pokud budete chytří a přijdete zítra ráno hodinu před otevřením pokladny, máte možnost „chytnout“ ty nejlepší lístky na nejlepší místa. Bohužel ráno zjistíte, že chytřejších lidí je mnohem víc, než jste mysleli, a někdo přišel už několik hodin před vaší „hodinou dopředu“. Krutá pravda zvítězí a od této chvíle začne váš život u pokladen. Není v tom nic strašného, jak se můžete ujistit: potřebujete jen trpělivost, několik Red Bullů a dobrou společnost, ve které budete trávit hodiny před sálem.

Ubytování by také neměl být problém. Alespoň v případě, že si nevzpomenete na poslední chvilku, že vlastně na festival chcete jet. Za přijatelnou cenu se můžete ubytovat ve stanovém městečku, kde to před vámi zkusily tisíce lidí, nebo, pokud to umožňuje vaše finanční situace, můžete najít pension nebo pokoj v domově mládeže, který se během konání festivalu jmenuje „Hotel Festival“ (během konání festivalu se v Karlových Varech skoro všechno stává „festivalové“). Popisovat organizační záležitosti nemá cenu – stačí se jen podívat na stránky festivalu, kde najdete veškeré informace. Mým cílem je vás upozornit, že ve skutečnosti je všechno opravdu jednoduché, pokud to řešíte několik měsíců před jeho začátkem.

Možná to všechno zní docela šíleně, ale všechno popsané se týká především víkendu a svátků, kdy se počet lidí zvětší téměř na dvojnásobek. O víkendu je opravdu mnohem složitější sehnat jakékoliv lístky, ale pokud všechno naplánujete předem, máte obrovskou šanci užít si skvělé filmy, dobrou společnost a nádhernou atmosféru, která vám umožní přiblížit se krásnému světu kinematografie. Kdo byl na festivalu ve Varech jednou, určitě se tam bude chtít vrátit. A nejenom jednou…

Návrat do starých míst Tel Avivu

Tentokrát se mi podařilo zůstat ve Varech skoro na celou dobu. A poprvé se mi také podařilo vidět film ze soutěžní sekce, který později získal hlavní cenu – Restaurátor (Boker Tov, Adon Fidelman) režiséra Yossiho Madmoniho (někde se uvádí jako Joseph Madmony).

Děj filmu se odehrává v Tel Avivu, v jeho částech, kde dnes už nenajdeme nic, co by připomínalo staré časy, kde na místě starobylých uliček a zchátralých baráků stojí nové moderní budovy a přibližují unikátní místa běžným stavbám současné doby. Jak samotný režisér řekl před projekcí: film se zvláštním způsobem dá považovat za rekviem za staré části Tel Avivu. Ne nadarmo je příběh umístěn do staré restaurátorské dílny. Hlavní postavou je starý muž Yaakov Fidelman, který se po smrti svého obchodního partnera Malamuda snaží přežít v moderním světě restaurováním starožitného nábytku. Když ale najednou ukáže, že je dílna na pokraji krachu a do cesty se Fidelmanovi postaví jeho vlastní syn, jenž po Malamudově smrti získal jeho podíl, začnou oba hrdinové řešit nejen obchodní, ale i rodinné vztahy. Do toho se zaplete mladý Fidelmanův učedník Anton, který jednoho dne najde v zapadlém koutě starý klavír slavné značky, jenž by se dal prodat za velké peníze…

V tomto rodinném příběhu se události ze začátku točí kolem starého restaurátora a jeho podniku, avšak pomalu se do popředí dostává podivuhodný nástroj. Nečekaný nález může zachránit a zabezpečit celou firmu – tento obrat událostí mění taktéž i rodinné vztahy.

Příběh se odehrává uvnitř dvou rodinných trojúhelníků: Fidelman – jeho syn Noah – Anton, Noah –  jeho manželka Hava –  Anton. Anton, který přichází do dílny s cílem najít práci, soucítí se starým mužem nad jeho ztrátou (smrt Malamuda), blížícím se krachem jeho životního podniku a pomalu se stává duchovním synem Fidelmana. Tento zvláštní, časem se rozvíjející vztah žárlivě pozoruje Noah, vlastní syn Fidelmana. Ve vztahu s manželkou se nachází Noah v podobné situaci: vztah Antona a Havy začíná přirozenou sympatií a rozvíjí se na pozadí dramatických událostí spojených s restaurováním klavíru. Ironií osudu se Noah ocitne na jiné straně než jeho otec a manželka. Film je z velké části postaven na životních rozhodnutích, které se hrdinové snaží učinit. Každá z postav se najednou ocitne na rozcestí a musí přemýšlet co dál. Pokračovat v tom, čemu oddala velkou část svého života, nebo hledat něco nového?

Postava Antona se představuje v této situaci pouze jako pomocná a zároveň i svůdná síla, jež má za cíl rozhodit a pak zase sjednotit rodinu Fidelmanových. Divákovi je skrytá veškerá informace o tom, co je Anton za člověka. Klademe si jednoduché otázky: Proč přichází do dílny a pracuje za nejnižší plat? Proč pak nabízí Noahovi, že vykoupí jeho podíl? Proč se tolik snaží pomoct starému restaurátorovi, aby nezanikl jeho podnik? Ty však zůstávají bez odpovědi. Jediné, co se dozvídáme v průběhu děje je to, kdo je oním člověkem, jenž honí Antona na začátku filmu. Pořád ale nevíme proč. Tato informace nám v podstatě nedává nic kromě další záhady. I když se ve filmu objevují i další náznaky o jeho předchozím životě, zůstávají pro diváka nepřínosné. Anton ve filmu vystupuje jako enigmatická postava, jež se náhle objeví a způsobí na jednu stranu potíže v rodinných vztazích, a na druhou stranu pomůže rodině vypořádat se s krizí podniku. Otázka, kým tento člověk je, zůstává otevřená nejen divákovi, ale také samotnému restaurátorovi, který o svém pomocníkovi nic neví a ani se nesnaží nic dozvědět. Tento zajímavý prvek vnáší do příběhu jakési tajemství, které ho dělá zajímavějším a záhadnějším.

Svéraznou roli hraje ve filmu také hudba. V centru událostí je klavír, jenž se stává jednou z příčin rodinných rozepří, ale taky napomáhá sblížení Antona a Havy. Kromě toho hudba, která nikdy nenechá diváka lhostejným, zesiluje už tak silné dojmy z filmu. Starý hudební nástroj, Beethovenova Měsíční sonáta, orchestr na ulici –  to všechno okouzluje diváka tajuplností, antikou, něčím nevědomým a věčným; klavír z počátku 19. století je pořád schopný vydávat stejně nádherné zvuky a tvořit stejně skvostnou hudbu, jak tomu bylo před staletími. Připadáme si jako dívka v jedné z posledních scén filmu, jež stojí opřená o zeď a poslouchá orchestr. Nevíme, jak dlouho tam stojí, nevíme, jaké pocity v ní hudba vzbuzuje, ale připadá nám to jako ozvěna starých časů, kdy se živá hudba cenila o mnoho víc než dnes. Na konci filmu se tak zase vracíme k rekviu za staré části města, součástí kterých jsou pouliční orchestry, staré dílny, starožitný nábytek a zachovalé hudební nástroje.

Osobní seznam nejsilnějších zážitků:

1. Máme Papeže / Habemus papam – r. Nanni Moretti, Itálie, Francie, 2010
2. Kluk na kole / Le gamin au vélo – r. Jean-Pierre a Luc Dardenne, Belgie, Francie, Itálie, 2011
3. Turínský kůň / A torinói ló – r. Béla Tarr, Maďarsko, Francie, Švýcarsko, USA, 2011
4. Modrý pták / Blue bird – r. Gustav Van den Berghe, Belgie, 2011
5. Ráj pro mámu / Raj dlja mamy – r. Aktan Arym Kubat, Kazachstán, 2010
6. Le Havre – r. Aki Kaurismäki, Finsko, Francie, Německo, 2010
7. Attenberg – r. Athina Rachel Tsangari, Řecko, 2010
8. Rozchod Nadera a Simin / Jodaeiye Nader az Simin – r. Asghar Farhadi, Irán, 2011
9. Corpo celeste – r. Alice Rohrwacher, Itálie, Francie, Švýcarsko, 2011
10. Jelena – Andrej Zvjagincev, Rusko, 2011

Nejzajímavější pro mě v letošním ročníku byla sekce Horizonty, kterou tvořily převážně filmy uvedené v Cannes, Benátkách a Berlíně. Její program byl sestaven natolik dobře, že kdybych chtěla psát o filmech, které mě nejvíc zaujaly, musela bych napsat o všech filmech, které jsem stačila v rámci této sekce vidět. Jelikož všechny mnou zhlédnuté filmy z Horizontů jsou pro mě objevné, jsem trochu v rozpacích. Kdybychom se ale museli bavit o největších zážitcích, zmínila bych především filmy Kluk na kole a Habemus papam, o kterých jsem dokonce musela napsat něco víc.

Dále bych samozřejmě zmínila vynikající film maďarského mistra Bély Tarra Turínský kůň, který byl oceněn Velkou cenou poroty na festivalu v Berlíně a který je podle slov samotného režiséra jeho posledním snímkem. Příběh začíná vyprávěním o tom, jak byl v lednu v roce 1889 Friedrich Nietzsche, když vycházel z domu v Turíně, svědkem scény, jak se vozka snažil donutit svého koně jít. Kůň to pořád odmítal a vozka, ztrativ trpělivost, začal ho bít bičem. Nietzsche přistoupil ke koni blíž a objal ho kolem krku. Majitel bytu, kde tenkrát Nietzsche bydlel, ho odvedl domů, kde potom Nietzsche ležel bez pohybu dva dny. Od této chvíle celých deset let už neřekne ani slovo. Starají se o něho matka a sestra. Děj filmu začíná, jakmile příběh končí slovy: „Co se stalo s koněm, nevíme.“ Následující, skoro desetiminutový záběr sleduje koně, jenž táhne vozík se svým pánem přes les. Film pozoruje šest dnů ze života vozky, jeho dcery a koně. Každý den se dějí tytéž události: několikaminutové záběry sledují, jak dívka ráno obléká svého otce, večer ho převléká, vaří na oběd dvě brambory, které později beze slov otec a dcera jí rukama, dcera každý den cestuje ke studni a zpátky.

Pomalé tempo filmu se několikrát nečekaně přerušuje – najednou se ve filmu s minimálním množstvím dialogů objevuje soused, jenž přišel pro pálenku a poměrně dlouho si „povídá“ s otcem. Jejich dialog, připomínající víc formu monologu, skončí jednou jedinou větou starého muže „ Stačí, to je nesmysl!“ která jasně naznačuje sousedovi, že je na čase odejít. Ve filmu se setkáváme s pro režiséra tradičními postupy: černobílá kamera, dlouhé pomalé záběry, minimum dialogů. Život neznámé rodiny sledujeme spíše skrze kolem dějící se události a okolí. Postavy si mezi sebou skoro nepovídají, nemají jména a dívka oslovuje muže otcem až někde uprostřed filmu. Minimalistický styl s využitím stále stejné hudby a periodickým komentářem vypravěče, co se děje za plátnem, dělá tento film v dané sekci výjimečným.

Zajímavým snímkem pokračuje svoji režisérskou tvorbu Andrej Zvjagincev. Jeho třetí film Jelena, jež byl oceněn v Cannes Zvláštní cenou poroty v sekci Un certain regard, jsme rovněž měli šanci zhlédnout v sekci Horizonty. I když někteří lidé v sále měli na začátku filmu záchvat smíchu (je docela možné, že třeba nikdy neviděli dlouhé záběry), právě tento skvělý začátek odstartoval několik pozitivních dojmů ze snímku. Přesně komponované záběry Michaila Kričmana byly podle mě to nejlepší ve filmu. Dalo by se říct, že v něm jde o zobrazení nerealistického příběhu v realistickém prostředí. Určitá „divadelnost“, kterou můžeme docela často pozorovat ve filmech, mi tady přišla místy zbytečná a až moc neuvěřitelná. Těžko říct, jestli to byl záměr režiséra, ale občas mi při sledování příběhu vadila. Chybělo tam něco, čemu se dalo bez pochyby uvěřit, něco, co bylo přesně zobrazeno v okolním prostoru (přesně vystižený způsob života Sergeje a jeho rodiny na okraji města a proti tomu způsob života Jeleny v bohatém a moderním bytě). V průběhu filmu divák často mění názor na jednotlivé postavy – do konce filmu lze jen velmi těžko usoudit, kdo je kdo. Zvjagincev nutí diváka přemýšlet nejen po zhlédnutí filmu, ale i v jeho průběhu o základních otázkách existence, životě a smrti, hledání správných cest k řešení různých situací a určení životních priorit.

O zhlédnutých filmech dané sekce by se toho dalo napsat ještě hodně. Dále už ale jen zmíním ty, které mě zaujaly nejvíce: Le Havre a Rozchod Nadera a Simin, které byly pro mě rovněž prvními snímky A. Kaursimäkiho a A. Farhadiho a dá se také říct seznámením s tvorbou daných režisérů.

Zvlášť bych chtěla zmínit jediný snímek, který mě výrazně zaujal v letošním programu sekce Na východ od Západu, z níž jsem původně měla v plánu stihnout co nejvíc filmů. I když po zhlédnutí několika jsem si stačila udělat celkový dojem, ráda bych se zmínila o filmu, kterému se podařilo tento dojem zlepšit. Film Ráj pro mámu (Raj dlja mamy) režiséra Aktana Aryma Kubata důstojně vystupuje z řady ostatních snímků dané sekce. Film, ke kterému napsal scénář M. Makhmalbaf se zaměřuje na život dvou kluků z chudé rodiny v Kazachstánu. Bratři, kteří dospívají předčasně, se postupně setkávají s krutostí života, když se dozvídají o smrti otce a později o nepříjemných podrobnostech ze života své matky. Kubat vytváří atmosféru, ježn delší dobu vládne v chudých čtvrtích Kazachstánu. Ve filmu se objevující náznaky na lepší život v Moskvě končí tím, že se zklamaný dědeček vrací zpátky se smutnými zprávami a slovy: „Ne, nebudeme žít v Moskvě, dožijeme to tady.“ Největší dojem tvoří později řečená věta, jež zní jako odpověď vnukovi. Na otázku, kde má všechny svoje medaile, dědeček odpovídá, že je sundal, protože „tam se to už nenosí, lidí se stydí“. Nemůžu to říci s jistotou, ale je docela možné, že jedna ze základních vět dané scény bohužel asi zůstala ve stínu nepochopení, jelikož se hodně týká otázky ruských a sovětských reálií. Medaile byly vždy nejdůležitější nejen pro ty, kdo se zúčastnili války osobně, ale také pro lidi v okolí, kteří si hodně vážili válečných veteránů. Bylo velmi těžké sledovat, jak se dědeček vypravuje na cestu do Moskvy ve svém nejlepším oblečení – vojenské uniformě, která se už dávno považuje v hlavním městě Ruska za „přežitek minulosti“. Tahle scéna nám umožňuje vidět, nakolik je velký rozdíl mezi zeměmi bývalého Sovětského svazu a Moskvou, která se v Rusku považuje za „zvláštní stát“. Návrat dědečka zpátky to jenom potvrdil. Sen, který možná budoval, zmizel, a zbývá jen návrat do reality. Přestože byl film natočen s velmi omezenými finančními prostředky, zapůsobil silně i co se týče stylu a způsobu natáčení. Fantastické obrazy a skvělou kombinaci barev vytvořil kameraman Rafik Galeev s častým využitím rámování a jízdy kamery. Je docela možné, že z emocionální stránky příběh působí na diváka mnohem víc než film samotný.

Více o nejlepších snímcích. Kluk na kole (Le gamin au vélo)

Snímek bratrů Dardennových určitě nenechal lhostejným jediného diváka. Stejně jako všechny výše zmíněné filmy, byl i tento prvním snímkem daných režisérů, který jsem měla možnost vidět. Nemám proto možnost srovnávat jej s jejich dřívějšími úspěšnými či neúspěšnými filmy, zato jej mohu hodnotit bez jakýchkoliv předsudků a srovnání, bez kontextu celkové tvorby Jean-Pierra a Luca Dardennových a bez určení pozice, jež tento film obsadí v jejich režijní tvorbě. Někomu se možná bude zdát tento pohled příliš naivní, jiným naopak příliš odvážný. Ale kde bychom byli bez hodnocení čtenářů a jejich drsné kritiky.

Jelikož jsem o bratrech Dardennových nic nevěděla –  kromě toho, že existují –  neměla jsem od tohoto filmu žádná očekávání. Nešla jsem na něj s myšlenkou: Bude to nový objev, nebo: Zajímá mě, jak se to tentokrát povedlo. Na projekci jsem šla s čistě diváckou zvědavostí, a proto, že mě zaujal název filmu. Ve filmu nebyl ani jeden okamžik, kde bych se vracela myšlenkami z plátna do reality –  natolik bylo všechno realistické, ale zároveň i neuvěřitelné. Ve filmu sledujeme příběh jedenáctiletého Cyrila, který se snaží najít otce a získat zpět svoje kolo, které pro něho hodně znamená. Po ujištění, že se otec odstěhoval a nikomu neřekl kam, se Cyril snaží utéct před vychovateli. U lékaře potkává Samantu, jež později změní jeho život. Neznámá žena přiveze Cyrilovi kolo a chlapec ji nečekaně z neznámých důvodů požádá, zda si jej nemůže brát na víkendy. Na první pohled jednoduchá situace, avšak není tak prostá a přímočará, jak se zdá. V okamžiku, kdy žena souhlasí brát si neznámého chlapce na víkendy, se divák najednou ocitne ve zvláštní situaci –  na jednu stranu pořád sleduje realistický příběh, ale na druhou stranu se začínají dít takové věci, kterým se dá jen těžko věřit. Zajímavé je, že v pojetí diváka neexistuje žádná pochybnost o tom, že se tato situace může opravdu stát. Pro Samantu, hrající roli chlapcovy nevlastní matky, se situace stává ještě složitější, když se Cyril seznamuje s Wesem, místním drogovým dealerem, jak se o něm říká ve městě, a pod jeho vlivem přestává Samantu poslouchat. Zjevení Wese v životě chlapce je stejně nečekané, jako bylo předtím nečekané rozhodnutí Samanty náhle přijmout Cyrila do rodiny. Wes se chová k chlapci natolik divně, že divák musí chvíli přemýšlet, kdo vlastně je a co po Cyrilovi chce.

Podobné postupy se objevují ve filmu několikrát. Bratrům Dardennovým se takovým způsobem podařilo vytvořit příběh, jenž je postaven především na přemýšlení. Nezáleží na tom, jak určitá scéna skončí. Myšlenkový proces diváka je s první scénou již zahájen a je jen otázkou času, bude-li na plátně příběh pokračovat stejně, nebo se zase objeví nečekaný zvrat. Hudba ve filmu vystupuje jako další výrazný prvek. Úryvky z Beethovenova Emperor Concerto slyšíme v nejemocionálnějších scénách.

Samanta (jejíž roli výborně ztvárnila Cécile de France), vystupující ve filmu jako nečekaně nalezená matka na víkendy, se postupně stává pro Cyrila více než matkou. Místy se zdá, že existuje nějaká vyšší síla, která tuto ženu řídí. Rozhodující otázky života Samanta skoro neřeší. Nepřemýšlí, když ji chlapec požádá, aby si ho brala na víkendy. Nečekaně přijme Cyrila zpátky i po tom, co provede. Dokonce za něj zaplatí nemalou částku pokuty a v jednom okamžiku dokáže změnit svůj život – a to i přesto, že jí Cyril neprojevuje zasloužený vděk. Samanta působí jako silná žena, pro kterou se v jednom okamžiku z nejasných důvodů Cyril stává vším. Absolutní trpělivost, dobrota a andělské chování k chlapci z ní dokáže udělat skutečného anděla strážného, jehož chlapec nalezne v pro něj nejtěžším období. Je možné, že mu byla poslána, a proto stačilo jen vteřinové setkání, aby chlapec pochopil, že tato žena tady není náhodou? Nebo to přece byla náhoda? Nikdo z nás neví, jak skuteční andělé vypadají, nebo kdy se objevují. Pro Cyrila bylo setkání se Samantou určitě počátkem nového života.

Bratři Dardennové nejen úspěšně vytvořili nový příběh, jenž uvažuje o těžkých chvílích v životě jedenáctiletého chlapce, ale také objevili neskutečný talent mladého herce Thomase Doreta, jenž ztvárnil roli agresivního a na život naštvaného chlapce. Skvělé herectví a vynikající narativní konstrukce umožňuje divákovi vstoupit přímo do děje bez možnosti ovlivnit určité události.

Máme papeže (Habemus Papam)

Jednou z největších festivalových událostí se stal neuvěřitelný snímek italského mistra Nanniho Morettiho, jenž měl na festivalu plné sály diváků. Prostřednictvím filmu se nacházíme uvnitř Vatikánu, kde se očekává zvolení nového papeže, a sledujeme fiktivní situaci, ve které se najednou ocitne duchovní svět. Vynikající humor, neskrývaná satira na představitele katolické církve a Vatikán se stávají v rukou Morettiho velmi odvážnou hrou mezi vyprávěním a divákem. Na první pohled se může zdát, že film divákovi odhaluje svět, který je pro jeho oči skryt. Najednou ale máme možnost nahlédnout do komnat Vatikánu a být očitými svědky voleb nového papeže. Není to ale všechno tak jednoduché. Brzy se začínají dít věci, jimž by těžko divák ve skutečnosti uvěřil: zhasnutí světla, hraní karet, místní volejbalový turnaj a jiné.

Hned ze začátku filmu je v sále slyšet první výbuch smíchu –  volby nového papeže probíhají na plátně asi trochu jinak, než jak si každý představoval. Volby plné ironie a satiry nám dávají možnost nahlédnout na dějící se události z jiného pohledu –  z pohledu povinnosti, kterou nikdo z kardinálů nechce přijmout. Vynikající scéna voleb, kde se kardinálové navzájem sledují a snaží se odhadnout, koho zvolí jeden či druhý, a nakouknout do cizího papíru s modlitbami: Ať to nejsem já, Bože, byla jedna z nejvýraznějších scén ve filmu. Situace je tady obrácená –  na jednu stranu se říká, že papeže volí Bůh, ale na druhou stranu máme před očima faktickou situaci, jak samotná volba probíhá.

Mnozí diváci si určitě položili otázku, zda se toto může opravdu stát? Může nově zvolený „náměstek Ježíše Krista na Zemi“ přemýšlet o odmítnutí této vysoké pozice? Má papež to právo, pokud byl zvolen nechtěně? Právě řešení těchto otázek sleduje divák po celou dobu filmu. I když Kodex kanonického práva umožňuje papeži zřeknout se své funkce, za posledního papeže, který tuto možnost oficiálně využil, se považuje Řehoř XII., který ukončil pontifikát v roce 1415. V tomto dramatickém snímku sledujeme počátek pontifikátu nově zvoleného papeže, jenž v sobě nemůže najít síly přijmout tuto funkci. Má strach se dokonce ukázat lidem a požehnat jim. Proč? Není si jistý, jestli byl zvolen správně? Může za to nějaká určitá událost? Kardinálové snažící se najít odpověď zavolají do Vatikánu nevěřícího psychoanalytika, jehož roli výborně ztvárnil režisér filmu Moretti, který po neúspěšné seanci musí zůstat ve Vatikánu, dokud se papež neukáže lidem. Takovým způsobem vášnivý příznivce Freuda zůstává několik dnů uvězněn ve Vatikánu. Nejprve řeší s kardinály otázku víry a náboženství a později pro ně vymýšlí volejbalový turnaj, aby si takovým způsobem zkrátili čekání. Každou minutu ve filmu Moretti vytváří ještě zajímavější situace k řešení a nabízí divákům nové možnosti nahlížení na důležité otázky.

U publika v Itálii tento film sklidil nejednoznačný ohlas. Samotný nápad natočit film na posvátné téma nevěřícím režisérem vyvolal vlnu protestu. Natočený film už nemohl mít takový úspěch, jak tomu bylo v jiným zemích. Moretti, hrající roli psychoanalytika–ateisty, se ztotožňuje se svojí postavou a satirickým způsobem nahlíží na situaci ve Vatikánu, která ukázala, jak nepřipravení by byli kardinálové konkláve, pokud by se podobná situace vytvořila v moderní době. Vynikající dialogy a skvěle natočené jednotlivé scény společně s fascinujícím herectvím Michela Piccoliho dělají tento z tohoto filmu jedno z mistrovských děl poslední doby.