Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Almodóvarovo estetické podivno

Almodóvarovo estetické podivno

RECENZE: Kůže, kterou nosím (režie: Pedro Almodóvar, 2011) – TOMÁŠ MIKLICA  –

Je až neuvěřitelné, jak rozdílná díla se mohou ucházet o jednu cenu. Zlatou palmu si letos z filmového festivalu v Cannes odnesl Strom života (The Tree of Life, 2011), ale k nominaci na ni se dostal i poslední film španělského režiséra Pedra Almodóvara. Podobně jako Malickova filmová báseň také Kůže, kterou nosím (La piel que habito, 2011) vznáší otázky, ačkoliv ne tak všeobjímající. Almodóvarův snímek rovněž není tak rozmáchle epický. Oba filmy však mají společné jedno: něco takového nevídáme v kinech příliš často.

Kůže, kterou nosím je volně natočená podle románu francouzského spisovatele Thierryho Jonqueta Tarantule a stejně jako ten se zaobírá motivem pomsty a současně i etikou. Právě ona svazuje ruce talentovanému vědci Robertu Ledgardovi (Antonio Banderas), jehož práci na umělé kůži společnost nepřeje a on se tudíž ocitá ve slepé uličce, kdy je nucen pokračovat ve svém výzkumu na vlastní pěst. Tehdy se rozhodne otestovat svůj vynález na krásné Veře (Elena Anaya) – ženě, jež je neuvěřitelně podobná jeho tragicky zesnulé manželce. A Vera, aniž to tuší, je též součástí Robertovy pomsty za dávné znásilnění jeho dcery Normy (Blanca Suárez).

Příběh je tak netradiční jako pomsta, jíž se týká, a komplikované vyprávěcí postupy byly pravděpodobně převzaty z knižní předlohy. Vícero časových rovin a jejich umné prolínání však dalo vzniknout přes svoji propletenost až neuvěřitelně přehledné dějové linii zvládnuté jak režisérsky, tak scenáristicky, přičemž obojí je práce Almodóvara. Dějová linka potom ústí v překvapivý závěr, jež však konci filmu propůjčuje podivnou komičnost, ostře a hloupě kontrastující s předcházející, bizarně zvrácenou atmosférou – budovanou s pomocí výrazně melodramatické hudby Alberta Iglesiase, kterého můžeme považovat za Almodóvarova dvorního skladatele a za jednu z nejdůležitějších osobností španělské filmové hudby.

Taktéž hodnocení hereckých výkonů musí být nejednoznačné. Antonio Banderas se hlavní mužské role zhostil s podivnou toporností, kterou vrcholí jeho herecká snaha o démoničnost a která se nedá nazvat úplně přirozeným výkonem. Na druhou stranu Elena Anaya v roli jeho loutky působí naopak maximálně uvěřitelně. Další postavy se však Robertovým životem jen míhají. Pro Almodóvara nejsou důležité, ač se sluší napsat, že na malém prostoru, který je jim dán, odvádějí všichni herci slušnou práci a zejména Roberto Álamo v roli Robertova bratra Zecy vyniká a dotahuje ony zmíněné Banderasovy snahy do démonického konce. Almodóvar se však věnuje hlavně ústřední dvojici. Rozehrává komorní drama mezi Robertem, jehož prázdnou duši naplňuje již jen pomsta, a Verou, ženou, jež je lapena nemocniční sterilitou Robertova osudu. Z toho vycházející, takřka dekorací prosté a tedy zvláštně čisté záběry jsou zde estetickým prvkem. Režisér se totiž kochá výhradně gesty a pohyby, nikoliv scénou samotnou. Kamera detailně sleduje každého herce v patrné fascinaci člověkem. Není tak potřeba žádné okaté přehrávání, projeví se sebemenší změna nálady.

Nebýt absence zbytečných dialogů, snad by sáhodlouhé pohledy aktérů mohly působit jako v nejlacinější telenovele. Tam však divák očekává rychlá a bouřlivá vzplanutí emocí, kdežto Almodóvarův film pomalými střihy vylučuje jakékoliv větší eskalace konfliktů. I pokus hrdinky o útěk je tu naprosto nevzrušivou záležitostí, jelikož je zcela jasné, nakolik bezútěšná je její situace. V podivném bezčasí blízké budoucnosti vedle toho prahne Banderasova postava po pomstě, jež ho však evidentně nenaplňuje. Jeho citová vyprahlost je paradoxně nejsilnější emocí filmu. A umělá dokonalost Robertova výtvoru onen pocit jen podtrhuje.

Jak jsem již zmiňoval, ke konci se bohužel i tato emoce vytrácí a je až nepatřičně upozaděna. Nezařaditelný estetický experiment, který je již devatenáctým snímkem Pedra Almodóvara, ve vás ale zanechá rozporuplný pocit nejen díky tomuto závěrečnému zmatení. Jde totiž o tak podivný film, že se vám prostě musí dostat pod kůži.

 

La Piel que habito

Scénář a režie: Pedro Almodóvar

Kamera: José Luis Alcaine

Střih: José Salcedo

Hudba: Alberto Iglesias

Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Blanca Suárez, Fernando Cayo, Bárbara Lennie, Eduard Fernández, José Luis Gómez, Isabel Blanco

Španělsko, 2011, 118 min.

Česká premiéra: 8. 9. 2011 (H.C.E.)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 8

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru