Alternativní teenageři na britský způsob

Osoba Richarda Ayoadea je v našich končinách proslavená především ztvárněním Mosse v britském sitcomu IT Crowd. Nyní se do našich kin dostane i jeho celovečerní režijní debut Jmenuji se Oliver Tate, adaptace u nás neznámé knihy Submarine spisovatele Joea Dunthornea. Aoyade není úplný režisérský nováček. Kromě britského televizního seriálu Garth Marenghi’s Darkplace natočil kupříklad záznam koncertu skupiny Arctic Monkeys. Není proto tak velkým překvapením, že právě v režii je Oliver Tate nejsilnější.

Oliver Tate je patnáctiletý teenager žijící tak trochu mimo okolní svět. Uzavírá se sám do sebe, sní o filmu, který by o něm natočili, a představuje si, jak by ho svět oplakával, kdyby najednou zemřel. Objektem jeho milostného zájmu je spolužačka Jordana, asociální dívka, která má sklony ke žhářství, užívá si šikanu ostatních a které možná zemře matka. Kruh hlavních postav pak ještě doplňují Oliverovi rodiče, přehnaně úzkostlivá matka Jill a depresivní mořský biolog Noah, a nový soused vyznávající New Age nauky, Graham.

Jak zní přibližná synopse zábavně a originálně, s filmem samotným už je to trochu těžší. Staví totiž především na vizuálních a stylových hrátkách, kterými maskuje nevýrazný příběh. Ayoade šikovně využívá zvolené retrostylizace, aniž by film záměrně zakotvil v nějaké konkrétní době (nicméně zvolený vizuál ze všeho nejvíc připomíná 70. léta). Častá sebereflexe média, umocňovaná promluvami postav mimo současné dění (pokaždé, když se čte nějaký dopis, čte ho jeho pisatel, osamocený na černém pozadí), a používání formátu Super 8 k zachycení některých emotivních momentů navíc zprostředkovává poměrně zajímavý vizuální zážitek.

Základní problém ale je, že přes veškerou výraznost vizuálu jde pouze o pozlátko, které se zhruba po dvaceti minutách okouká a nedokáže nahradit zcela banální a rozvleklý příběh, který pluje odnikud někam a který zde, ve filmech podobného ražení, byl už několikrát předtím. Oliver Tate je totiž naprosto průměrný zástupce svého typu, indie filmů ze zámoří, od kterých se liší pouze špinavější vizuální stylizací a trochu více nekorektním přístupem k látce. Jinak nechybí žádná typická proprieta. Ať už jde o knižní díla, která se ve filmu objevují a je na ně odkazováno, němé filmy, stará média (desky, filmové formáty, polaroid), odpovídající alternativní hudební doprovod (tentokrát od Alexe Turnera ze zmiňovaných Arctic Monkeys) i jiné povinné prvky hipsterské kultury, která poslední dobou nabírá na populárnosti. O to více bije do očí fakt, že v úvodu se film právě do těchto prvků strefuje, aby je o půl hodiny později beze zbytku využíval bez jakékoliv stopy předchozího nadhledu.

Když si tak člověk odmyslí relativně atraktivní vizuál, zůstane mu pouze romantické drama s prvky humoru, které samostatně pouze těžko obstojí. Samozřejmě, že v něm někdo najde „to své“, ale dojem obyčejnosti a nudy se mu úplně skrýt nepodaří. Romanticky dramatická linka ztrácí na obyčejnosti a nevzrušivosti a přes výraznou stylistickou stránku ji nelze brát tak úplně vážně, stejně jako postavy, které jsou povětšinou tak odtržené od reality, že když absurdní situace náhle nahradí vypjatá dramatická scéna, působí to trochu jako pěst na oko. Jediné, co tak scénář drží nad vodou, jsou místy pěkně vypointované dialogy a humorné prvky, které se často nestydí jít až za hranici černého humoru (kupříkladu když Oliver uvažuje o tom, že nejlepší pro jeho vztah s Jordanou bude, když jí zabije psa), i když jsou spíše toho druhu, že se u nich divák usmívá, ale bránici mu netrhají. Největší podíl na tomto faktu má nejspíše samotná knižní předloha a její nesnadné přetavení do filmové podoby (sami tvůrci přiznávají, že se film od knihy dost liší). Režisér několikrát vyzdvihl, že se přes veškeré rozdíly snažil vystihnout především atmosféru. To se mu nejspíše i povedlo, jenže jakmile film „tak úplně nefunguje“, atmosféra není dostatečně silným prvkem, aby ho bezezbytku utáhla.

Na druhou stranu je Jmenuji se Oliver Tate i přes všechny neduhy poměrně bez problému koukatelný a pro jistou skupinu lidí bude zcela jistě velmi atraktivní. Jde prostě o britskou variaci na indie filmy, která čerpá z hipsterské kultury, a u které bude také nejspíše mít největší úspěch. Pro všechny ostatní jde o nijak výraznou lovestory zabalenou v líbivé vizuální stylizaci s prvky černého humoru, která nijak neurazí, ale zároveň ani nijak nenadchne a u které je velké riziko, že začne brzy nudit.

Jmenuji se Oliver Tate

Režie: Richard Ayoade

Scénář: Richard Ayoade, Joe Dunthorne

Kamera: Erik Wilson

Střih: Chris Dickens, Nick Ferton

Hudba: Alex Turner, Andrew Hewitt

Hrají: Craig Roberts, Yasmin Paige, Paddy Considine, Gemma Chan a další…

Velká Británie USA, 2010, 97 min

Premiéra: 14. července, 2011 (Aerofilms)