Čeněk Šlégl, herec stále nepochopený

Civilní fotografie Čeňka Šlégla

Na počátku letošního února uspořádal Národní filmový archiv, tradičně ve spolupráci s kinem Ponrepo, vzpomínkovou retrospektivu věnovanou herci, režisérovi a scenáristovi Čeňku Šléglovi, jehož jméno v posledních letech vzbuzuje nový zájem publicistů, historiků i mladých příznivců jeho komediálního umění. Zůstává však otázkou, nakolik je zvolený přístup ke Šléglově osobnosti správný a jak je s jeho profesním a osobním životem manipulováno. Exemplárním příkladem takto špatně prezentovaného názoru byl článek Jany Machalické, otištěný v září 2009 v Lidových novinách u příležitosti vydání knihy Václava Junka s názvem Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky. Ponechme teď stranou fakt, že kniha samotná je nehorázný paskvil, nepřinášející žádné nové informace a v podstatě pouze bezostyšně těží z mediálně atraktivního tématu (jen pro ilustraci: autor se na neuvěřitelných deseti stránkách věnuje například nezáživnému popisu Šléglovy jízdy kabrioletem BMW 340 nebo se, zřejmě v důsledku vlastních nedostačujících znalostí, věnuje absolutně jiným oblastem, jako je na tomto místě bezvýznamný seznam herců a hereček první republiky), a spíš se zaměřme na autorčino zásadní nepochopení, proč osobnost Šléglova typu vůbec stojí za pozornost. Machalická ve své stati například uvádí: „Především sám výběr zkoumaného subjektu je značně sporný: Čeněk Šlégl byl průměrný herec, figurkář, jehož herecký vývoj není natolik pozoruhodný, aby si zasloužil samostatnou monografii.“[1] V závěru své úvahy se pak autorka dokonce nerozpakuje zavrhnout bližší rekonstrukci Šléglova poválečného trestního stíhání a tím vlastně jakoby potvrdit komunistický rozsudek nad politickými proměnami zlomeným Šléglem. Píše doslova: „Je to samozřejmě smutný osud, ale o nespravedlivý rozsudek s největší pravděpodobností nešlo a autor se ani nezabývá historickou rekonstrukcí, ani se nepokouší najít nová fakta. Nehledě na to, že rehabilitace Šlégla vzhledem k jeho uměleckým možnostem poněkud pozbývá smyslu.“[2]

Samozřejmě, že se jedná pouze o jeden konkrétní a navíc značně subjektivní pohled, ale přiznejme, že česká veřejnost toho o Čeňku Šléglovi ví velice málo, respektive neví o něm nic. Tedy nic podstatného. Nehodlám na tomto místě polemizovat o tom, nakolik je klíčové jeho účinkování v dodnes reprízovaných a již také kompletně digitalizovaných filmech Vlasty Buriana (ač je nesporné, že právě díky nim a díky pravidelnému vystupování na prknech Burianova divadla se stal populární hvězdou), spíš bych chtěl připomenout jiné jeho filmové aktivity mající v kontextu doby svůj význam. Mezi lety 1936 až 1939 napsal devět scénářů, z nichž některé pak sám režíroval; z těch, ve kterých se realizoval pouze jako scenárista, stojí za pozornost především společenské drama Rozvod paní Evy (1937, r. Jan Sviták) a převleková komedie Vandiny trampoty (1938, r. Miroslav Cikán), kde titulní dvojroli ztvárnila Věra Ferbasová. Zastavme se ale nyní u filmů, které v období od roku 1937 do roku 1940 režíroval. Na první pohled nejsou nijak atraktivní a v podstatě ani nemají zvláštní či průlomový význam v domácí hrané kinematografie třicátých a čtyřicátých let, ale přesto jsou v mnohém zajímavé a pozoruhodné. Už jeho režijní prvotina, veselohra Jarčin profesor (1937, r. Čeněk Šlégl a Jiří Slavíček), přivedla na svět hned dvě úspěšné filmové dvojice – v komické rovině jí byli Jindřich Plachta s Ladislavem Peškem a v milostné Hana Vítová s Gustavem Nezvalem.

Fotografie z natáčení veselohry Vy neznáte Alberta? Šlégl s představitelem hlavní role Járou Kohoutem.

Úspěch filmu a de facto i těchto dvojic přiměl Šlégla k volným pokračováním, kterými se nakonec stala komedie z vojenského prostředí Armádní dvojčata (1937, r. Čeněk Šlégl a Jiří Slavíček) a v březnu téhož roku premiérované Děti na zakázku (1938, r. Čeněk Šlégl), v nichž se Šlégl již spolehl na vlastní zkušenosti a bez přítomnosti střihače ing. Jiřího Slavíčka tak vlastně debutoval jako samostatný tvůrce. Přes poněkud přepjaté melodrama o umělecké bohémě Stříbrná oblaka (1938, r. Čeněk Šlégl) podle námětu mladého Jana Drdy, remake románu Josefa Skružného Venoušek a Stázička (1939, r. Čeněk Šlégl), tklivý příběh chudého sirotka, jehož se s láskou ujme ctnostný středoškolský profesor Paní Morálka kráčí městem (1939, r. Čeněk Šlégl) a spíše pasivní spolurežii Burianovy veselohry Ulice zpívá (1939, r. Ladislav Brom, Čeněk Šlégl a Vlasta Burian) se plně realizoval až snímkem s poněkud paradoxním názvem Teď zas my (1939, r. Čeněk Šlégl). Vedle režie se Šlégl podílel na námětu i scénáři a dokonce napsal text k písním, jež ve filmu zazní; bohužel nemáme možnost posoudit, nakolik se Šléglovi tato autorská kombinace zdařila, neboť film nebyl od své premiéry v dubnu 1939 uveden v kinech ani na televizních obrazovkách. Na počátku čtyřicátých let Šlégl definitivně uzavřel svou režijní kariéru situační veselohrou Vy neznáte Alberta? (1940, r. Čeněk Šlégl), zcela uzpůsobenou komediálnímu naturelu Járy Kohouta, jenž se tu objevil v několika maskách jako majitel milionové výhry. O něco málo později ukončil Šlégl i svou filmovou (1941) a divadelní dráhu (1944).

Tenký led, jaký představuje Šléglovo ryze osobní angažmá v protektorátním kulturním ovzduší, ponechám jiným, zasvěceným, jisté však je, že my, kteří jsme od událostí vzdáleni již více jak šedesát let, bychom neměli v žádném případě vynášet soudy nad chováním člověka, který se vlivem nepříznivých okolností dostal do společensky vyhroceného konfliktu a volil-li cestu nejmenšího zla, pak za velmi tvrdou a krutou cenu. A je-li i dnes zpochybňováno Šléglovo herecké umění, pak se tak děje na základě absolutní neznalosti jeho více než třicetileté filmové praxe, která za sebou zanechala v české kinematografii nesmazatelnou a velmi výraznou stopu.

Autoři filmové retrospektivy, básník Petr Král a mladý publicista Radek Žitný, se bohužel také řadí k těm, kteří nedokázali Šléglův odkaz dostatečně a zejména plnohodnotně zužitkovat. Je-li konána akce tohoto typu, očekává se alespoň rámcové seznámení s prezentovanou osobností i s předváděnými filmy, jehož cílem by mělo být pokusit se charakterizovat Čeňka Šlégla nejen jako herce, ale také jako režiséra a popřípadě i jako scenáristu. Nic z toho se nestalo. Po rozpačitém, silně improvizovaném a informativně bezobsažném vystoupení Petra Krále, který evidentně o tématu neví cokoli bližšího, natož detailního, následoval samolibý monolog Radka Žitného, který se pod slupkou rádoby znalce neobratně pokoušel zakrýt vlastní slabiny, jež se projevily zejména v závěrečném dílu tohoto trojího setkání. Projekce filmu Bílá jachta ve Splitu (1939, r. Ladislav Brom) se totiž účastnila žijící Šléglova vnučka, paní Zuzana Paulicek, rozená Weissová, jejíž výjimečná přitomnost nebyla překvapivě vůbec využita, což pokládám za největší fiasko celé akce. Uvědomíme-li si možnosti, jež se tu nabízely, především přímá konfrontace Šléglova pozdního života, provázeného nemocemi i materiálním strádáním, je to o to bolestnější. Pominu-li faktografické nepřesnosti a chyby, jichž se oba autoři během svých rétorických vstupů dopustili, zůstává dalším přešlapem v podstatě nijaká prezentace promítaných filmů, takže náhodný divák-laik vlastně neví, v čem se pohybuje, jaké byly okolnosti vzniku daného filmu, jaký byl jeho úspěch, popřípadě neúspěch při premiéře, jak na něj reagovali tehdejší diváci, jaká byla Šléglova úloha v celém projektu a tak dále. Bylo by toho jistě víc. Místo odpovědí se nám však dostává jen rozpačitého mlčení. Podivné je to zejména z toho důvodu, že autoři svůj cyklus nazvali Nový pohled na tvorbu herce předválečných filmů. Pohled dozajista, ale v čem nový? Myslím, že to nevěděli ani sami autoři. Nového tu totiž nebylo skutečně nic.

St / 2. 2. / 20:00 / Čeněk Šlégl / Paní Morálka kráčí městem

Protektorat Böhmen und Mähren 1939 / 87 min.

—

Út / 8. 2. / 17:30 / Josef Medeotti-Boháč / Děvčátko, neříkej ne!

ČSR 1932 / 90 min.

—

Út / 15. 2. / 17:30 / Ladislav Brom / Bílá jachta ve Splitu

Protektorat Böhmen und Mähren 1939 / 76 min. / + ukázka z filmu Kantor Ideál

[2] Tamtéž.