Co (možná) nepotřebujete vědět o Petru Markovi

EXPERIMENTÁLNÍ FILM: PETR MAREK – Rozhovor s režisérem Petrem Markem  – MARIE MEIXNEROVÁ – 

S Petrem Markem jsme se setkali na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kam přijel představit svůj nový film Nic proti ničemu, zahrát divadlo (hned se dvěma soubory) a v plánu měl i koncert (2Singles nakonec ze zdravotních důvodů nevystoupili). Pokud máte pocit, že to vypovídá o multifunkčnosti jeho osoby, pak vězte, že rozhodně nejde o plný výčet jeho aktivit. O těch si můžete leccos přečíst na stránkách UNARCLUBU (www.unarclub.cz), ke kterým se ostatně během rozhovoru dostaneme, nebo v dalších článcích tohoto čísla.

V Hradišti jsme si s ním povídali o filmech, jménech, hudbě, internetu, anglicismech, divadelní improvizaci − a neodpustili jsme si ani otázku na rané inspirace.

Začínal jste točit na 8mm kameru, pak do vašeho života vstoupilo video a zdá se, že jste na delší dobu od klasického materiálu upustil. Bylo to proto, že byla manipulace s novým médiem pohodlnější, bylo lépe dostupné, nebo vás už od samého začátku uchvátila specifická poetika videa?

Je to obojí dohromady, protože ta jednoduchost toho, že tam rovnou slyšíš zvuk, to je úplně skvělé, a zároveň je to něco nového, ten videoobraz. Ale mně se líbí i osmička, mně se líbí i šestnáctka, mně se líbí i pětatřicítka, i sedmdesátka, mně se líbí i video totálně, takže já nemám předsudek vůči žádnému formátu. Jediné předsudky mám snad jenom vůči černobílému filmu dnes. Když dneska někdo natočí černobílý film, tak to je pro mě takové to gesto „Já jsem umělec“. Tohohle se třeba bojím, ale jinak se mi zdá, že každá látka je schopná si říct rovnou o formát. Takže vlastně nemám žádný problém a zároveň ani preferenci. Ale myslím, že to video je mi nejbližší, protože jsem ironik a ono je přirozeně ironické. Je hodně surové, trošku trapné…

Máte ho třeba raději než digitální kamery, se kterými se točí teď? Myslíte, že je digitální kamera schopná docílit poetiky analogické s klasickým analogovým videem, které má velmi specifický feeling?

Myslíte 1−3 čip versus třeba HDV? No, na to skoro nemám odpověď, ono to zase není tak nepodobné. Myslím, že digitální kino má něco specifického, ale zároveň je takové trošku kompromisní. Vztahuje se vlastně k tomu vysokému, což je řekněme pětatřicítka nebo v nejhorším případě sedmdesátka, ale pořád to ještě není ono, je vlastně trošku tupý, takže by v podstatě mohl být něco jako… teď přemýšlím o nějaké kapele, ke které bych to mohl připodobnit… Nějaká horší kapela, napodobenina lepší, akorát nevím, kterou honem vymyslet. Takže jsem vlastně nic dobrého neřekl.

Na webu UNARCLUBU (www.unarclub.cz) je vaše tvorba představena jako jakési kontinuum, pojímající všechny vaše aktivity ve vzájemné provázanosti. Ve vaší filmografii se tam tak objevují i úplně první, amatérské snímky, které jste natočil už jako dítě. Který film vy osobně považujete za svůj první film, který by se měl ve výčtech vámi natočených filmů zmiňovat? Kde podle vás začíná vaše filmografie, trváte na tom, že u Záchodu (1988)?

Já mám do dneška asi nejraději svůj Film Petra z roku 1995, třičtvrtěhodinový film natočený na VHS kameru, sestříhaný přímo v kameře, a ten považuji za pro mě průlomový film, za kterým si dodnes stojím. Ten bych si do retrospektivy již zařadil, na rozdíl třeba od nějakých legračních juvenilií. I když tohle může vypadat jako hodně pitomý film, který nikdo nezná, jako juvenilie, tak já ho za ni nepovažuji.

Sledujete nějakým způsobem u svých starších snímků dnešní diváckou recepci? Třeba nějaké komentáře, které se objevují u vašich klipů na YouTube apod., nebo to pro vás skončilo natočením?

Ne, to se ke mně dostává − protože mi to přichází automaticky do e-mailů, tak se to ke mně dostává a baví mě to. Komentáře na YouTube jsou většinou buď tak obecné nebo nic neříkající, že se mi v tomhle ohledu většinou reflexe nedostává. Mám pocit, že lidi, co komentují na internetu, jsou většinou extrémisti: buď v beznázorovosti, nebo v nějakém antinázoru. Buď je to velký obdiv něčeho, který je ale vlastně neargumentovaný, a pak je to občas zase ten „hejt“, který je taky ale většinou neargumentovaný. To je problém té internetové neodbornickosti.

Ty vaše věci jsou dostupné ve vašem internetovém obchodu na UNARCLUBU, využívá někdo této příležitosti si je objednat, funguje to vůbec?

No to fungovalo, dokud jsem to já lidem posílal a dokud nezačalo stahování. Fungovalo to hlavně s naší hudbou, opravdu jsem často chodil na poštu s cédéčkama a rozesílal je po republice. A ve chvíli, kdy začala možnost stahovat si z internetu, jsem lidi, co měli zájem, přesvědčoval, ať si tu hudbu nebo ten film ode mě raději stáhnou. Dokonce mi přicházely reakce jako: A nepoškozuju tím autora? A já jsem psal: Ne, mně tím jenom uděláte radost, protože já to nebudu muset vypálit na cédéčko a nebudu tomu muset nůžkama vystřihnout obal, jak jsem to dělával dřív. A chodit na poštu, což bylo nejhorší, samozřejmě.

Když jsme u toho stahování − na vašich stránkách unarclub.cz jsou odkazy, kde si fanoušci můžou stahovat hudbu. Řada z nich sice funguje, jenže řada z nich je nefunkční…

To je tím, že jsem nepořádný, to je celé. Mně to jednou za čas někdo řekne, že něco nefunguje, a já to třeba ani nenapravím. Teď jsem zjistil, že nejlepší je server uložto (ulozto.cz, pozn. aut.). Kdo tam hledá cokoli od nás a zadá tam slovo MIDI LIDI1, tak mu vyjede skoro všechno od nás, včetně našich skupin jako KAKADUO a Muzikant Králíček a UNARFILM – všechno jsem to tam sdružil pod MIDI LIDI.

Stránky UNARCLUBU jsou dost zvláštní, mají takovou svou specifickou poetiku a smysl pro humor, kdo za nimi vlastně stojí?

No stránky jsem začal dělat já absolutně amatérsky jako graficky netalentovaný muž v roce třeba 98 v začátcích českého internetu, a záměrně jsem je tak zachoval, se vším všudy, v té hnusobě – tím, že takové zůstávají, zároveň portrétují tu dobu. A ony jsou fakt škaredý! A mně se to vyloženě líbí.

To je hon na hodiny a hodiny na těch vašich stránkách.

Ano, ony jsou dokonce přímo uživatelsky nepřátelské. Což není záměr, ale chaos. Díky těm stránkám jsem se dokonce dozvěděl takové věci, že mám rád mystifikace, že spousta těch věcí třeba neexistuje, těch projektů a tak, že lidi nevěří, že… Vypadá to, že to je celé legrace, ten labyrint. Ale ono je to všecko pravda.

Já jsem taky nejdřív nevěděla, jestli nejde o mystifikaci, jestli se vás nebudu ptát na věci, které třeba vůbec neexistují…

Nene, tam nejsou žádné smyšlené věci. Jenom je tam nadsázka, v hodnoceních…

Nemůžu se vás nezeptat. Jak vznímáte své označení jako „moravský Godard“? Ztotožňujete se s ním? Nebo vám to přijde úplně scestné?          

(Vyprskne smíchy) Tipuju, že za tím stojí Vít Janeček, který to kdysi dávno napsal v nějakém propagačním materiálu k nějaké projekci a pak se to s člověkem veze stejně, jako se se skupinou MIDI LIDI veze „český Kraftwerk“. Jsem zvědavý, co budu ještě jednou za nějaké české nebo moravské něco, až začnu dělat třeba tanec. Podle mě to začíná legrací, pak to lidi, protože mají rádi nějakou nálepku, přijmou. A pak to heslo, i když jde vlastně o nesmysl, usnadňuje cestu k přijímateli. To, že používám některé montážní principy, jako používal Godard, kterého miluju, je jedna věc, ale samozřejmě být − nebo chtít být − jako moravský Godard, to je pěkná kokotina. Nevím, jak to říct slušně. Chtěl bych být „český Věra Chytilová“.

V jednom svém rozhovoru (s Lukášem Kokešem) jste o sobě prohlásil, že nejste experimentální filmař. Jak se tedy vnímáte?

Že nejsem, to je asi těžké, protože je tady otázka, co je to ta kategorie experimentální film. Podle mě je experimentální film každý film, který neví dopředu, jak dopadne, nebo nemá stanovený pevný scénář. To samozřejmě znamená, že v tomto ohledu je experimentální filmař kde kdo. Nebo řekněme polovina filmařů. A vyhraňovat se, že to, co dělám, je experimentální film, je pro mě hloupost, protože já mám rád i pop a myslím, že dělám i srozumitelné komedie, ty jsem si natáčel vlastně i ve dvaceti letech. Používám prvky experimentálního filmu i čistě narativního filmu, nedá se říct ani to, ani to.

A já vlastně ani nemám pocit, že experimentuju! Experiment je součástí výzkumu, takže v tom ohledu zkoumáme vlastně všichni, kdo nepoužíváme standardizovanou filmovou řeč. To znamená, že vlastně kde kdo.

Vaše filmová tvorba je propojena s divadlem, ve vašem posledním filmu určitým způsobem přenášíte na plátno divadelní improvizaci.Kdy vás poprvé napadlo improvizaci převést do filmu? Bylo to tak nějak kontinuálně s tím improvizovaným divadlem [Petr Marek byl od roku 1991 hercem improvizační skupiny Dekadentní divadlo Beruška, v improvizaci pokračuje i v uskupení LÁHOR/Soundsystem a Rádio Ivo, pozn. MM.], nebo jste se snažil svoje první filmy mít hrané, a napadlo vás improvizovat až později, pod vlivem improvizovaného divadla?

My s kamarády a zároveň já jsem napsal doslovných scénářů, co by se dalo na prstech jedné ruky spočítat. Máme spoustu krátkých filmů, a scénáře z nich měly asi tři, k těm dlouhým doslovný scénář neexistoval nikdy žádný. Improvizace byla vždycky hodně silná metoda, už proto, že je vlastně rychlejší, člověka víc překvapuje, a zároveň vylučuje moment zklamání z toho, že se vám nepodařilo to, co jste si vymyslel. Protože když nemáte přesně tu ideu, ke které se upínáte, tak nemůžete být ve výsledku zklamaný. A zároveň to souvisí i s leností, v té tvorbě je potom taková lehkost, a zároveň si myslím, že to, co se tam díky improvizaci dostává, jsou jednak chyby, které jsou životadárné, a jednak právě nějaká přirozenost − třeba v projevu herců, v tom, že používají svoje slova…

My třeba záměrně v posledních filmech i divadelních představeních postavám nedáváme jiná jména, než mají ti herci, protože je mnohem přirozenější, když se někdo rozhorlí, tak použít jméno toho člověka, kterého zná a jde do něj, a nemusí se zatěžovat tím, že existuje nějaká persona, nějaká postava.

Teď se vás zeptám na váš poslední film, když už jsme se dostali k té improvizaci. Proběhly nějaké veřejné zkoušky na divadle, byl to dlouhodobý projekt, zajímalo by mě tedy, zda se mu ke konci dostalo už nějaké ustálenější formy? Sice jste ještě stále improvizovali, ale nebyl už v tom ten konečný tvar patrný?

Veřejné zkoušky tohohle filmu v rámci divadelního představení proběhly jenom dvě, a to na festivale Šrámkův Písek a na jednom festivalu ve Valašském Meziříčí, kde jsme využili publikum k tomu, abychom si před ním vyzkoušeli, jaké má ten příběh limity. To je zase ta lenost, nebo produkční neochota, protože my se nedokážeme spojit − těch dvanáct lidí − zase tak často.

LÁHOR/Soundsystem je divadlo, do kterého jsem si vybral různé oblíbené improvizátory z Moravy a z Čech, takhle dohromady spolu hrajeme už pár let, a improvizační metodou jsme sehráli několik her, které se postupně cizelovaly − jednu jsme tady včera hráli v Divadelním stanu. A zrovna film Nic proti ničemu ještě v divadle nedospěl k vycizelované formě, protože jsme zjistili, že to moc pro divadlo není, protože jsme to opravdu připravovali čistě pro film. Vlastně jsme si to jenom tak vyzkoušeli a potom jsme to natáčeli hodně nadivoko. Ale přitom Jiří Najvrt napsal na naši zakázku scénář o srazu adoptovaných, který by se v podstatě dal použít věta od věty zcela klasicky bez improvizace. Protože dialogy byly všechny napsané. Ale já jsem mu do toho přidal ještě motiv občanského sdružení, čili asi takovou třetinu až čtvrtinu toho celého vyprávění, a protože v tom našem uskupení panuje přirozená nekázeň a spíš vůle k té improvizaci, tak nedošlo k realizaci jeho doslovných dialogů, které zněly jako ve třicátých letech, což byla legrace. On to napsal hodně tradičně.

Hodláte v té metodě pokračovat i u svého dalšího filmu? Jestli už máte něco v hlavě, nebo něco chystáte…

Já nic nechystám, akorát práce na tomhle filmu mě konečně po několika letech zase nakopla, už mám chuť zase dělat filmy. I díky tomu, že mám pocit, že ten film měl docela dobrou diváckou reakci, že komedie fungovala, byl jsem na třech projekcích s diváky. Tak mám chuť něco natočit, ale zatím nemám projekt, nemám vymyšlené ještě nic. Mám už asi sedm let napsaný scénář, který jsem měl kdysi takový vysněný, ale nevím, jestli nastane. A improvizovanou metodu samozřejmě chci nějak rozvíjet, ale ani se nebráním natočit nějakou konverzační komedii, která bude výborně napsaná. Vůbec mi nevadí ani jedno, ani druhé.

Zeptám se na vaše filmařské kořeny, třeba název UNARFILM podle vašich stránek navazuje na filmařské aktivity vašeho děda a otce.

My jsme měli doma 8mm kameru, kterou můj dědeček natáčel hokejové zápasy a zájezdy hokejového týmu svého syna na různé události sportovního typu, můj otec na ni zase potom natáčel rodinné události. V jednom filmu mě fascinoval titulek „MARKOFILM UVÁDÍ“ − takový humorný titulek − tak jsem si říkal, chci mít taky svůj NĚCO-FILM. Měli jsme své kulturní sdružení UNARCLUB, od asi šestnácti, sedmnácti let na gymnáziu, tak jsme prostě z toho udělali UNARFILM. A dodnes mi chodí z ministerstva žádost o výpis, co UNARFILM produkoval a co za to utržil, ale ono to je jen slovo v titulkách a já nemám co vykázat, protože peníze za to nebyly nikdy žádné a pravděpodobně ani nebudou. Teď se poprvé UNARFILM neobjevuje [u Nic proti ničemu, pozn. MM.] v titulkách, protože mi přišlo, že tohle už je spíš film LÁHOR/Soundsystemu. Platili si tam ubytování a přispěli do toho všichni herci svými penězi.

Co to je ten UNAR-?

To je tajemství. LÁHOR je taky tajemství.

Vy si vůbec vymýšlíte taková tajemná jména svých projektů.

Ale to je jenom náhoda. To je jenom takový dobrý vztah k pitomosti.

V době, kdy frčí anglicismy, si libujete v neotřelých českých názvech, které dáváte do zajímavých nových souvislostí. Kde se to bere?

Mně je primárně směšné, když se někdo v Čechách jmenuje anglicky, třeba nějaká kapela, nebo když zpívá anglicky − i když se v angličtině zpívá výborně, jak jsem zjistil, mnohem lépe než v češtině. Ale je mi to tak nějak trapné a ježí se mi z toho chlupy. Zároveň mi vždycky přišly směšné a trapné názvy, které jsou nějakým způsobem cool nebo silácké. To znamená, že vždycky všechny naše názvy, co jsme kdy používali, stavěly na nějaké trapnosti nebo pitomosti, na takové dětskosti, takže jsme si založili naše Dekadentní divadlo Beruška, které stavělo na tom paradoxu dekadentní a beruška, byl to docela hloupý nápad a pak jsme toho v následujících letech litovali, ale už jsme se toho nemohli zbavit. S Dekadentním divadlem Beruška jsme hráli asi dvanáct let.

Muzikant Králíček vznikl proto, že je to to nejmíň silácké, co může být, když se hudebník pojmenuje podle slaboučkého zvířete. Zároveň si už dneska myslím, že bych to dokázal rafinovaněji. Vymyslet pitomější a přitom méně nápadné, že to je humor. Teď mám rád, když je humor bez nároku na vtip. Rozvíjíme Radio Ivo, to už je něco, co nemůžete nijak napadnout, ten název „Radio Ivo“ je jméno tak nijaké, že vůbec nevíte, co si o něm myslet.

Zmínil jste, že zpíváte česky. Nemáte pocit, že když zpíváte jen tady pro naše publikum, že tu není dostatečně velký okruh lidí, kteří by vaši tvorbu mohli ocenit? Nepřijde vám líto, že se ochuzujete o možnou expanzi do zahraniční, tím, že zpíváte jenom česky (a slovensky)?

Já si myslím, že když to bude geniální hudba, tak můžeme expandovat, i když budeme zpívat česky. Zároveň si nedělám iluze, že to tak je. A zároveň si myslím, že třeba ve Stuttgartu mají svoje MIDLI LIDI a jsou stejně dobří jako my, a že na Amazonce mají taky svoje MIDI LIDI, takže nemám vůbec potřebu expandovat do ciziny. Takové snahy českých nebo regionálních kapel mi taky připadají legrační.

Samozřejmě když už je ta kapela úplně geniální a dělá převrat v pop music, tak je fajn, když se to podaří.

A co vaše německé album? [ABSURDITÄT – DAS DEUTSCHE ALBUM, pozn. MM]

Jako Muzikant Králíček? To byla čistá recese, natočil jsem celou desku v němčině.

Líbilo se tady?

Ono se ani nemohlo líbit nikde jinde. Vím, že to věnoval manžel mojí maminky nějakému svému německému obchodnímu partnerovi, tak jemu se to prý líbilo.

Poznamenalo vaši filmařskou tvorbu vysokoškolské studium?

Určitě, jako mě poznamenalo každé vzdělání. Studoval jsem filmovou teorii a to hlavní poznamenání filmové teorie bylo, že jsem jednak viděl filmy, o kterých bych se jinak v životě nedozvěděl, že existují, pokud bych se hodně nesnažil, a za druhé jsem se setkal s takovým typem uvažování o filmu, z kterého mi až vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, co je až všechno možné, pouštět se do interpretace filmu ad absurdum − tohle vás taky nakopne, když si potom děláte třeba sebeanalytickou legraci v nějakém třetím vypravěčském metaplánu.

Jste v konečném důsledku rád, že jste nevystudoval FAMU, nebo to vnímáte jako handicap?

Já nevím, už se to tak nějak stalo… Jako handicap to stoprocentně nevnímám. Kdybych ji studoval, tak by mi to asi zase pomohlo někam jinam, takže nevím. Jsem rád, že mě tam nevzali třeba do mých jedenadvaceti let. Teprve potom jsem si uvědomil, že například začínám mít téma. Takže do té doby by mě ta škola myslím trošku zničila. Ale od té chvíle by mi ani nevadilo, kdyby mě tam vzali.

Žil jste dlouhou dobu v Hranicích na Moravě, vaše první filmy vznikaly tam, ovlivnil vizuál města estetiku vaší tvorby?

Já si myslím, že ovlivnil, ale zároveň jiné město by mě stejnou měrou ovlivnilo velmi podobně, to znamená, že bych reagoval na stejné podměty, jenom o trošičku jinak. Myslím si, že se nedá říct, že by moje filmy měly „hranickou estetiku“. Většina věcí, na kterých jsem stavěl, byly stejně esteticky pitomé nebo trapné. Myslím, že každé město by mi udělalo podobně totéž. A já jemu.

Máte strašnou spoustu aktivit, přes divadlo, hudbu, film… Co z toho momentálně vnímáte jako prioritu? Jste taky ještě pedagog na vysoké škole… Nevyčerpává vás takové množství aktivit?

Jo, vyčerpává, ale už jich dělám o mnoho míň než dřív. Většinou se mi to přelévá v takových cyklech. V nějakém období jsem filmař, v nějakém období jsem hudebník, a teď se mi zdá, že mi snad končí to hudební období a začíná filmové. Možná. Zase. Ale třeba bude trvat jenom tenhle film a pak nic nebude. Ale mám teď chuť víc se na filmy dívat i je dělat než předtím. Předtím, před hudebním, před MIDI LIDMA, bylo zase divadelní období, kdy vznikl LÁHOR/Soundsystem a bylo hodně divadelních aktivit.

Jste typ člověka, který když toho má hodně a je pod stresem, tak to vede k nějakému přílivu tvůrčí energie, anebo naopak máte blok, když jste přehlcený?

Deadliny jsou perfektní. Stres teprve vytváří ty výsledky.

S  hudbou jste začal poměrně brzy, proto jsem se vás chtěla zeptat, co vás v tom formovalo, co vás k tomu přivedlo, na nějaké vaše inspirační zdroje v dětství.

To jsou jednotlivé písně. Třeba v první třídě píseň „Funky Town“ od skupiny Lipps Inc. Většina toho, co dělám v MIDI LIDECH, se podobá téhle písni, jak jsem zjistil, když jsem si zahrabal do podvědomí. Moje maminka mi v osmi letech poprvé pustila skupinu New Order a její píseň „Blue Monday“ a pak mě v deseti letech vzala na film o Beatles, takhle mě ze začátku formovala, a strýc mi věnoval kazety s hudbou, a kamarádi… V dětství jsem vždycky trávil čas tím, že jsem četl knihy, díval se na každý film, který byl přístupný, a sledoval strašně moc hudby. To byla vlastně v dětství moje hlavní životní náplň. Já jsem moc nechodil ven, a ani do hospod jsme se pak nenaučili s kamarády nikdy chodit, spíš jsme se scházeli doma a dělali divadlo.

Máte pocit, že se s posledními úspěchy zvyšuje zájem o vaši osobu, o vaši ranou tvorbu? Chodí třeba víc lidí na divadlo, protože si řeknou, že chtějí vidět „toho Marka“?

Ne. To se trochu začalo dít s MIDI LIDMA, a pak ještě víc od Protektora2. Díky MIDI LIDEM se lidi začali dozvídat, že existujeme a něco kolem nás. Koho zajímají širší kontexty, ten se začal zajímat i o filmy a o divadlo. Ale zase třeba ne moc. Vysledoval jsem, že umístím-li na facebookovou stránku kapely něco o MIDI LIDECH, tak se to hned líbí třeba šedesáti lidem. Umístím-li tam něco o jednom z našich divadel, tak se to zalíbí sedmi lidem. A je to pravidelné. Takže oni si opravdu vybírají, to ostatní je vlastně nezajímá. Tudíž si ani nedělám iluze, že někde nastává nějaký průlom. Ale třeba díky tomu, že mi teď dali film do Varů, začalo se o něm nějak víc mluvit, a najednou se o mně nečekaně ví v kruzích, ve kterých by se o mně jinak asi nemluvilo.

Je to nejspíš jenom proto, že ten film je divácky přístupnější, že tam nejsou žádné divácké pasti a že to je komedie na poměrně obecné téma, které se týká všech – rodina.

Zeptám se na oblíbené české tvůrce, jsou mezi nimi experimentální filmaři?

Moji nejoblíbenější čeští tvůrci jsou Chytilová a Němec, Vachek, takže vlastně lidi, kterým je teď sedmdesát. Teď mám totálně oblíbeného Roberta Sedláčka, protože to jsou filmy ze současnosti, kde mám poprvé pocit, že vidím živé lidi. Vidím živé postavy, vidím nuancované situace, které jsou nejednoznačné, a to mě na nich baví. A pak mám rád různé jednotlivé filmy. Třeba mám rád Paralelní světy od Petra Václava. Nebo mám rád Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný od Juraje Jakubiska.

Nedávno jsem si třeba oblíbil film Čas dluhů. Ten mi připadal něčím dokonalý. Nebo Kouř. A nejradši z českých filmů mám asi sérii Pojďte, pane, budeme si hrát, což nemyslím jako nějakou nadsázku − myslím si, že je tam spousta podstatných věcí o mezilidských vztazích. A určitě se najde sto dalších českých filmů, jako 322, Démanty noci, Ja milujem ty miluješ, Jméno kódu: Rubín, Faunovo velmi pozdní odpoledne…

Za rozhovor děkuje Marie Meixnerová

 

Rozhovor proběhl na 37. Letní filmové škole v Uherském Hradišti, zkrácená verze rozhovoru byla uvedena jako „minirozhovor“ ve Filmových listech č. 9.

Autor fotografií: Vladimír Lacena

 

Chcete vědět víc?

Stránky UNARCLUBU: www.unarclub.cz

Obchod UNARCLUBU: http://www.unarclub.cz/Obchod.html

Formulář nejčastěji kladených otázek týkajících se Dekadentního divadla Beruška a vzorník typických odpovědí: http://www.unarclub.cz/Formular.html

Kostra: http://www.unarclub.cz/Bkostra.html

Odkazy:

myspace.com/kralicek

myspace.com/kakaduo

myspace.com/Midilidi

mypace.com/ddberuska

youtube.com/user/larsdonariela

facebook.com/midi.lidi?ref=ts

facebook.com/pages/Muzikant-Králíček/61176002817?sk=info

facebook.com/ddberuska

facebook.com/pages/NIC-PROTI-NIČEMU/46779948838

Chcete vědět ještě víc?

O věrojatnosti dramatické postavy. Bohdan Karásek (Článek vyšel v časopise Cinepur #22, září 2002.) http://cinepur.cz/article.php?article=10

Láska shora / Láskypný filmový prostor v dolby stereo.  Jan Kolář (Článek vyšel v časopise Cinepur #23-24, listopad 2002.) http://cinepur.cz/article.php?article=22