Dokument v zajetí systému

RECENZE: Finanční krize (režie: Charles Ferguson, 2010) – ONDŘEJ PAVLÍK –

V době, kdy se v médiích otevřeně mluví o návratu (případně druhém kole) hospodářské recese, je možná vhodný čas se s určitým odstupem podívat na dokument, který se kromě Oscara pyšní i neoficiální nálepkou nejvydařenějšího filmu o současné finanční krizi. Svět peněz se s nástupem internetu a počítačových algoritmů podstatně zrychlil a ten, kdo dnes stále ještě na trzích obchoduje, potřebuje informace co nejdříve (pokud je samozřejmě nemá přímo ze zákulisí) – jde tu často doslova o vteřiny. Proměnlivé a nepředvídatelné povaze kapitálových trhů se přizpůsobuje forma odboje proti současnému stavu věcí a nadvládě korporací a bank, která má obvykle podobu krátkých blogových příspěvků, anonymních youtube videí reagujících přímo na aktuální vývoj, nebo jiných snadno šiřitelných memů. Finanční krize (Inside Job, 2010), téměř dvouhodinový investigativní film, se tedy v rámci diskuze o příčinách a následcích pádu burz z podzimu 2008 svojí celovečerní stopáží tak trochu vymyká a navzdory snaze o komplexní výklad časem nevyhnutelně přichází i o určitou relevanci.

Fakt, že je Finanční krize do jisté míry obětí doby svého vzniku (natáčet začal režisér Charles Ferguson už na jaře 2009), vychází najevo především v samotném závěru, kde Matt Damon coby vypravěč (a zároveň společenská autorita) opatrně mluví o ekonomickém oživení a vyhnutí se tomu nejhoršímu. Přitom už ve chvílích, kdy se začaly realizovat první záchranné balíčky, bylo řadě komentátorů a analytiků jasné, že tímto způsobem (kdy se dluh „řeší“ dalším zadlužením a pouze se přesouvá ze soukromých bank a firem na stát) k žádnému skutečnému napravení systémových problémů dojít nemůže a že jde maximálně o odklad nevyhnutelného. Jestliže ještě v době vzniku filmu bylo společenské klima orientované spíše pozitivním směrem k (snad) lepším zítřkům, dnes už je zřejmé, že kapitola dějin, kterou se tento dokument snaží celkově obsáhnout a vysvětlit, byla pouhým prvním dějstvím něčeho mnohem většího.

Nassim Taleb ve svém bestselleru The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable1 (v českém překladu kniha nevyšla) jmenuje tři zásadní nedostatky lidské mysli ve vztahu k vnímání historie. Prvním je iluze porozumění světu – myslíme si, že víme, jak všechno funguje, zatímco realita je mnohem složitější a více určovaná náhodou, než si uvědomujeme. Druhým je retrospektivní zkreslení – jakékoli události se nám zpětně jeví mnohem jasnější a organizovanější než ve chvíli, kdy se právě dějí. Třetím je nadhodnocení dostupných faktů a informací ve spojení s posedlostí učených lidí vše kategorizovat. Srozumitelněji řečeno, abychom dokázali pochopit historické události, musíme vytvořit příběh a na úkor „autentičnosti“ a „pravdivosti“ se dopustit určitého zjednodušení. Finanční krize si jako svůj ústřední narativ vybírá postupnou deregulaci finančního průmyslu, která nechala sobecké a sociopatické bankéře dělat si, co chtějí, a doslova tak pustila kapitalismus ze řetězu. Jakkoli je pravdou, že k současnému vlivu nadnárodních finančních institucí a dopadu jejich rozhodnutí na světovou ekonomiku ono „povolení vodítka“ nepochybně přispělo, je problematické naznačovat, že opětovné navrácení regulací může dát zase vše do pořádku jako by k ničemu nedošlo.

Charles Ferguson není provokativní agitátor jako Michael Moore, který kapitalismu ironicky věnoval svůj „milostný příběh“, ani netočí obludně manipulativní „nezávislé“ filmy typu Zeitgeist, ale ve svém opatrném levičáctví je možná přece jen málo radikální. Symptomatické v tomto ohledu je, že v celém dokumentu snad ani jednou nepadne právě slovo „kapitalismus“. Vypráví se tu o rozjuchaných makléřích z Wall Streetu, kteří firemní peníze utápí v prostitutkách a kokainu, pár zainteresovaných „zlých hochů“ je tu před kamerou ztrapněno a usvědčeno ze lži (nebo přinejmenším ze zatajování faktů), ale fungování systému jako celku v podstatě není zpochybněno. Ano, Finanční krize postupně dochází k tomu, že takřka všechny složky vládnoucích elit (od politiků přes bankéře po kontrolní mechanismy typu ratingových agentur) selhaly, nebo dost možná vědomě koexistují v nějakém vzájemně prospěšném vztahu bez ohledu na zbytek společnosti. Přesto se ale nemůže zbavit iluze, že by mohlo stačit na důležitá místa dosadit ty správné lidi, případně „těm nahoře“ zase trochu přistřihnout křídla, a ono by bylo líp.

Nabízí se otázka, zda vůbec můžeme mluvit o příčinách krize a její povaze a nepopsat žití na dluh jako fenomén, který prostupuje všemi vrstvami společnosti. Není touha po rychlém zbohatnutí něčím, co není vlastní pouze těm nejmocnějším, ale tak trochu nám všem? Není nakonec ona finanční krize spíše krizí společenskou? Krizí Západu? Jistě se tu už dostáváme mimo rámec, který si jako cíl Finanční krize vytyčila, ale snad to dokládá, jak ohromně složité je v tak provázaném a komplexním světě, jako je ten náš, cokoli postihnout prizmatem pouze jedné (byť dominantní) z jeho složek. Slavoj Žižek ostatně ve své poslední (v Česku vyšlé) knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška2 zmiňuje, že kapitalismus, jakkoli se důsledně snaží od ideologií typu socialismu a komunismu distancovat, je sám ve svojí podstatě hluboce ideologický.  Je tedy pošetilé věřit v realizovatelnou ideální společnost řízenou zcela volnou rukou trhu, ale stejně tak je ve světle nesčetných vládních intervencí nerozumné tvrdit, že právě takový, ničím neřízený a zcela deregulovaný kapitalistický systém stojí právě za touto ekonomickou recesí (výhledově depresí).

Přestože jsem doteď v souvislosti s tímto dokumentem jmenoval spíše jeho nedostatky, nelze mu zároveň upřít jeho jednoznačně pozitivní osvětovou úlohu. Ať už jde o přehledná grafická videa vysvětlující funkci a význam derivátů, nebo obecné odhalení spekulativní povahy současného finančního systému, Ferguson vždy dokáže srozumitelně a poměrně poutavě vysvětlit, na jakých základech dnešní zdánlivě neprůhledný svět peněz stojí, a zároveň odhalit jeho zkorumpovanost. Ačkoli se během výčtu alarmujících statistik Finanční krize také nevyhne nenápadnému hraní na divácké emoce (například v rozhovoru s Hispánkou, jejíž rodina naivně naletěla ziskuchtivému hypotečnímu bankéři), na záměrném vyvolávání závisti nebo lítosti snímek nestojí. Možná je to skutečně dáno oním vyčerpávajícím shromažďováním dat, dokumentů a zpráv, které slouží jako informační podklad celého filmu, že se Finanční krize místy až moc ztrácí v detailech a nevidí z odstupu to, čemu se v angličtině říká „big picture“. Jde tak o svého druhu jedinečný počin, který však přes informační hutnost a dobrý záměr pohříchu stále myšlenkově zůstává v zajetí systému, který sám odhodlaně a oprávněně kritizuje.

Inside Job 

Režie: Charles Ferguson

Scénář: Charles Ferguson, Chad Beck, Adam Bolt

Kamera: Svetlana Cvetko, Kalyanee Mam

Střih: Chad Beck, Adam Bolt

Hudba: Alex Heffes

Účinkují: Matt Damon (vypravěč)

USA, 2010, 120 min