free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Drsný svět lolitek

Drsný svět lolitek

RECENZE: Lollipop Monster (režie: Ziska Riemann, 2011) – TOMÁŠ MIKLICA –

Šestý ročník festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest přinesl do Prahy a Brna zajímavý výběr toho nejlepšího ze současné švýcarské, rakouské a německé kinematografie. Jedním z nejvýraznějších snímků sekce Rebelové byl debut německé režisérky Zisky Riemann Lollipop Monster, film, se kterým se čeští diváci mohli seznámit již na letošním karlovarském filmovém festivalu.

Od německé a vlastně germanofonní tvorby obecně se většinou čeká, že bude, snad podle grimmovské tradice a v duchu filmů Wernera Herzoga, drsná a temná – Lollipop Monster každopádně obojí splňuje, ač je zároveň barevnou pastvou pro oči. V příběhu o dospívání dvou zdánlivě odlišných patnáctiletých dívek totiž proti sobě stojí dva světy. Jeden depresivně černý a morbidní, ve kterém se schovává Oona (Sarah Horvath), a pak sytě pestrobarevný, dívčí, z něhož postupně uniká Ari (Jella Haase). Na pohled rozdílné slečny k sobě nakonec najdou cestu, jelikož Ari je přitahována makabrózní temnotou Oonina světa, jejími děsivými kresbami i přirozeným rebelanstvím. Obě mohou společně unikat realitě dysfunkčních rodin a všudypřítomné přetvářce. Zatímco Ari ventiluje svoji duševní bolest sexem, Oona se sebepoškozuje. A jejich tíseň je vyjádřena společným znepokojivým hudebním motivem.

Právě hudba je tím, co nakonec hraje v Lollipop Monster jednu z hlavních rolí. Trefně a pečlivě vybraný, hodně zvláštní, rozhodně však osobitý soundtrack je stěžejním základem celého filmu, jelikož Riemann jím usměrňuje a akceleruje děj – snímek nejen začíná videoklipem, ale v podstatě je na nich postaven. Na poutavých, krajně uměleckých až znepokojivých dílkách, která vám nedovolí spustit oči z plátna a ještě dlouho po zhlédnutí Lollipop Monster budete mít nutkání slyšet hudbu z něj znovu, případně opět vidět její originální vizuální zpracování. Příkladem budiž lolitkovská „Bye Bye Barbie“(od Okinawa Pony) nebo zvířecí (od interpreta jménem Tier) „Instinkt“. Mimo těchto videoklipů v pravém slova smyslu nechává režisérka ve videoklip přecházet i některé scény filmu, někdy též s přepnutím na amatérskou kameru (styl odpovídá formátu Super 8). Kochá se okamžikem a detaily, ať už je to padající listí nebo kapky krve; drásavé emoce zvýrazněné hudbou.

Podobným ozvláštněním snad měly být i krátké, temné a opakující se animované sekvence s vránami přilétajícími na strom a pryč –  nakonec je to však příliš samoúčelná a zbytečná vložka. Jako symbol deprese naprosto dostačují černočerné skicy, na nichž talentovaná kreslířka Oona v průběhu snímku pracuje. Poměrně redundantní jsou také momenty filmu, kdy se jednotlivé postavy stylizují do zvířat (nejrůznější šelmy) a různě na sebe syčí, vrčí a podobně, čímž se Riemann snaží ve zkratce naznačit motivy a asi také charakter jednotlivých postav.

Ani to ale nezabrání atmosféře filmu, aby vás naprosto pohltila, zachytila do proudu podivností a morbidity. Hlavní podíl na tom pochopitelně má vedle strhujících audiovizuálních montáží i fungující kontrast mezi Sarah Horvath a Jellou Haase, tedy Oonou a Ari. Obě výborně zapadají do svých rolí a herecky zvládají naplňovat jejich charaktery – Oona je coby tajemná, uzavřená černovláska ostrým protipólem růžově líbivé, rozmazlené Ari. Co se zbytku postav týče, jsou to jen figurky spíše negativně ovlivňující životy těchto dívek. Riemann navíc staví (možná z osobních pohnutek) muže do postavení slabochů či bezcharakterních mizerů. Setkáváme se tedy buď s pudy hnanými, bezpáteřními sobci (bratr Oonina otce Lukas), nebo nevýraznými, neschopnými hlupáky „pod pantoflem“ (jak Oonin, tak Ariin otec). Na to je však třeba v tomto veskrze holčičím filmu přistoupit nebo to úplně přejít.

Nezávisle na pohlaví totiž Lollipop Monster vydrží plně dráždit všechny vaše smysly celou hodinu a půl. Jako zážitek ve vás pak zůstane ještě mnohem déle a to i přesto, že žádnou zásadní myšlenku film vlastně nakonec nesděluje.

 

Lollipop Monster

Režie: Ziska Riemann

Scénář: Luci Van Org, Ziska Riemman

Kamera: Hannes Hubach

Střih: Dirk Grau

Hudba: Ingo Frenzel

Hrají: Jella Haase, Sarah Horvath, Nicolette Krebitz, Sandra Borgmann, Rainer Sellien, Nikeata Thompson

Německo, 2011, 96 min.

Česká premiéra: 27. 10. 2011 (CinemArt)

Print Friendly

Autor

Počet článků : 8

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru