Fantasy, nebo pseudohistorické softporno?

Ohlášení natáčení seriálu Hra o trůny, podle objemné fantasy série spisovatele G. R. R. Martina, budilo napjaté očekávání i emoce, které se pohybovaly na obou stranách spektra. Fanoušci knihy s hrůzou čekali, co z jejich zbožňovaného artefaktu vzejde. Jiní zase s nadějí k seriálu vzhlíželi, protože se mohl stát tím kamenem, jenž zaplní mezeru vzniklou v rámci fantasy žánru po premiéře Pána prstenů: Návratu krále (Peter Jackson, 2003). Premiéra proběhla 17. dubna tohoto roku a po deset týdnů poutala k obrazovkám nejen nadšené fanoušky knihy, ale i nové, předlohou nepolíbené diváky. Tak jak to nakonec dopadlo? Jsou nadšené divácké ohlasy (IMDb 9.5, CSFD 93%) oprávněné? Už na začátku recenze je třeba uznat jeden nezpochybnitelný fakt: Hra o trůny je jedním z vrcholů letošní seriálové sezóny.

G. R. R. Martin přišel ve své sáze Píseň ledu a ohně 1 s poměrně novým pojetím žánru fantasy. Žánru, který byl odpradávna spojen s magií, rytířskými ctnostmi, dobrodružstvím a čítankovým dělením na dobré a špatné. Charakteristickým je pro žánr také motiv cesty, putování za nějakým pevně daným cílem, většinou osvobozením světa před zlem, případně klíčem, který dovede svět převést do jiných, lepších časů. Tolik konvence. V tomto směru jde Hra o trůny svým vlastním směrem. Magie neexistuje, naopak se ocitáme ve světě, který je až příliš podobný tomu našemu. Rytířské ctnosti? Možná v dávné minulosti. Dělení Dobrý vs. Špatný, Hodný vs. Zlý? Snad na začátku, ale černobílost charakterů se naštěstí nekoná. A pak také: lze označit za fantasy seriál, kde se jediný vyloženě fantasy prvek objeví až v poslední minutě první řady?

Osobně nazývám Hru o trůny spíše „politickou fantasy“. Případně lze uvažovat o jakési alternativní minulosti, protože svět, kde se příběh Hry odehrává, se drží v intencích toho našeho. V tom dobrém, i v tom špatném. Kontinent Západozemí je rozdělen do sedmi království, jejichž vztahy mohou být jen těžko idylické. Ke všemu je ještě ze severu ohrožován tajemným nebezpečím, které se skrývá za Zdí, dávným obranným valem. Problémem, byť zdánlivě ne bezprostředním, mohou být i kočovní Dothrakové za mořem. Jenže pro „Sedm království“ je teď mnohem podstatnější poradit si s vlastními dvorskými intrikami.

Hned v prvním díle je divák zahlcen řadou postav, trojicí hlavních, vzájemně se proplétajících linií a je jen na něm, jak se zorientuje. Naštěstí, komplikovaná zápletka, stojící v podstatě jen na titulní „hře o trůn“ se vším, co s tím souvisí, je scenáristicky velmi dobře zvládnutá. Do jisté míry kopíruje i styl Martinovy knihy2, byť počet jednotlivých úhlů pohledu/ ústředních postav je výrazně redukován. Divákova orientace je řízena i pravidelným pořadím ve střídání jednotlivých linií.

Prostor téměř deseti hodin se nakonec ukázal být dostatečným pro adaptaci tisícistránkové knihy. Některé motivy musely být, v rámci pročištění zamotaného děje, osekány, ale nakonec to nedopadlo tak tragicky, jak by mohlo. Nejvíce těmito zásahy trpí závěrečné díly: střídání jednotlivých linií je zrychleno a mnohé scény jsou nám podány jen v dialogu, případně z nich vidíme jen finále. A v dialogu je nám opět vylíčeno, co se vlastně stalo. Tvůrci se tak připravili o několik epických scén a tak i možnost narušit poměrně pravidelný (a upovídaný) rytmus vyprávění. Nutnou změnou, která musela při adaptaci nastat, bylo umenšení účinku některých „osudových odhalení“. Filmové vyprávění bohužel neumožňuje dlouhodobě pracovat s tajemstvím, pokud pracujeme na rovině NĚKDO (1) NĚKOHO (2) spatří a ten NĚKDO (2) se chce nevítaného svědka zbavit. K odhalení proto dochází okamžitě, divák se rázem dostává do poučenější roviny a svým způsobem se tak vzdaluje od postav. Podobně některá tajemství, v knize nechaná čtenáři k objevení, jsou nám servírována na zlatém talíři, místy tak okatě, že je musí pochopit úplně každý.

První epizoda může být pro diváka poněkud zmatečnou, pokud jde o množství postav. Starkové, Lannisterové, Baratheonové, Targeryenové, Noční hlídka… Každé uskupení má svoje vlastní pravidla a zájmy, které se ještě navíc mezi sebou kříží. Neobvykle velký počet postav chtěl i pevnou ruku při jejich obsazování. To se naštěstí povedlo, postavy jsou odlišené, tváře nesplývají jedna s druhou, lze se s nimi snadno sžít (když už ne přímo ztotožnit). Vyzdvihl bych zejména Petera Dinklagea v roli liliputa Tyriona, v jehož postavě se skvěle snoubí nadřazenost spojená s jeho postavením a s pochopením pro lidi, kteří se ne vlastní vinou dostali do problémů. Podobně je na tom i princezna Daenerys (Emilia Clarke), měnící se z nezkušené dívky, hračky v bratrových mocenských plánech, v pravou vládkyni svého národa.

Ale přeci jen zůstává jedna vada na kráse celého obsazení. Některé postavy jsou bohužel typy, u nichž je už z prvního pohledu jasné, jak se budou chovat. Eddard Stark Seana Beana je už od pohledu rytířský a dokonalý (a už od Pána prstenů stále „boromirovský“), princ Joffrey (Jack Gleeson) je ztělesněním úlisnosti a zla v nejčistší podobě a ze Starkovy dcery Sansy (Sophie Turner) „pubertální nablblost“ vyloženě čiší, její chování se tak stává až příliš předvídatelným. Chování postav je ale naprosto logické a podmíněné událostmi. Divák též není veden za ručičku k tomu, aby fandil zrovna Starkům, kteří se vyprofilují do podoby ústředního rodu v příběhu. Pokud chce fandit „těm zlým“ Lannisterům – jak je libo. Informací dostane k oběma hlavním stranám sporu dostatek, takže se může kvalifikovaně rozhodnout.  Děj je v tomto směru poněkud nepředvídatelný – a je to jedině dobře. Postavy se přiklánějí tu na jednu, tu na druhou stranu, k získání moci může vést nepředvídatelná náhoda a kde jinde než v Západozemích by mělo platit okřídlené rčení „pro dobrotu na žebrotu?“

Hra o trůny se co do velkoleposti a důkladné práci s detailem veze na vlně nastavené seriálem Řím. Podobný přístup je i v oblasti zobrazení násilí a v otevřenosti erotických scén. Z těchto důvodu je některým slabším jedincům seriál trnem v oku a já bych se jej nebál označit za pseudohistorické softporno se silným politickým nádechem, protože k tomuto označení to místy vyloženě svádí. Ale k čertu s korektností! Doba, kdy bylo možno dát rovnítko mezi fantasy a pohádku je dávno pryč a HBO se teď může směle zařadit mezi průkopníky tohoto přístupu.

Výprava je, jak je dobrým standardem televize HBO, vysoko nad obvyklým průměrem. Prostředí vznikalo s důrazem na detail a tvůrcům se skutečně podařilo vytvořit svébytný, fungující svět, jdoucí v detailech svou vlastní cestou, ale zároveň svět, který z naší reality nezpochybnitelně vychází. Tomu pomáhá i kombinace reálných staveb (Malta) a prostředí nově vytvořených (Zimohrad, Zeď). Při zemi se drží i souboje. Není jich tolik, ale v záplavě perfektních dialogů působí jako závan čerstvého vzduchu. Ta tam je rytířská hrdost. Prostor dostává zvířeckost, v člověku hluboce zakořeněná. Na čestnost se v této hře nehraje. Podstatná je moc a k té je třeba dostat se jakýmkoliv způsobem. I kdyby to mělo být bodnutí zezadu nebo nefér výpad.

Celým seriálem se v podtextu vine promyšlená vizuální symbolika, využívající základů načrtnutých v knize. Ty jsou ale, zejména díky možnostem média, velmi silně rozvíjeny. Jednotlivé rody jsou, jak je to dáno historickou tradicí, charakterizovány svým erbem. V řadě podobných filmových/ televizních dílech je to věc podružná. V případě Hry o trůny tento detail vytváří další významy a pro diváka otevírá nové možnosti ve čtení některých dějů. Důraz na erbovní zvířata a barvy je enormní – červení Lannisterové se lvem (král zvířat), šedí, vytrvalí zlovlci Starků a jelen Baratheonů, zvíře až příliš připomínající vzhled současného krále Roberta (Mark Addy) – na pohled vznešený pán všehomíra, ale jinak slabý a požitkář. Jak „krásný“ (a mnohovýznamový) je pak obraz, v němž Tywin Lannister (Charles Dance) stahuje z kůže zabitého jelena? Tato práce s vizuálními nápovědami si žádá silnější zapojení diváků do příběhu. Větší divácké soustředění však umožňuje i lepší proniknutí do celé složité situace a jako výsledek nám na konci vyjde i silnější divácký zážitek.

Hra o trůny ční jako nepřehlédnutelný monument nad ostatní televizní produkcí. Prvotní zmatení z množství postav a dějů je nahrazeno poznáním hluboké komplexnosti celého světa, realističností děje a dialogů a vůbec zjištěním, že tady se příliš nehraje na, ač proklamovanou, fantasy notu. Hra o trůny je o nás. Takových, jací jsme byli, ale jací možná stále jsme. O věcech, které nás ženou kupředu i o tom, kam až jsme schopni dojít, chceme-li dosáhnout svých cílů. A ten fantasy rámec, kterým se seriál zaklíná? To je je n berlička a vnadidlo na potenciální diváky. Hra stojí natolik pevně na vlastních nohou, že jí téměř nucené zasouvání do žánrové škatulky může v očích některých nepřipravených diváků poškodit. A to by v tomto případě nebylo dobré.

Pozn: Rád bych touto cestou poděkoval dvěma lidem, bez nichž by tato recenze nemohla nikdy vzniknout. Za prvé kolegyni Pavlíně Illíkové za její hluboké znalosti Martinova universa a briskní odpovědi na několik mých všetečných dotazů. Za druhé kolegovi Ondřeji Pešákovi. Naše dlouhé diskuze nad seriálem se staly dost podstatným základem, z něhož tato recenze vyrůstá. Díky.

Game of Thrones

Režie: Daniel Minahan, Brian Kirk, Alan Taylor, Timothy Van Patten

Scénář: David Benioff, D. B. Weiss, G. R. R. Martin

Hudba: Ramid Djawadi

Kamera: Alik Sakharov, Matthew Jensen, Marco Pontecorvo

Hrají: Sean Bean (Eddard Stark), Lena Headey (Cersei Lannister), Jack Gleeson (Joffrey Baratheon), Michelle Fairley (Catelyn Stark), Emilia Clarke (Daenerys Targaryen), Iain Glen (Sir Jorah Mormont), Sophie Turner (Sansa Stark), Maisie Williams (Arya Stark), Peter Dinklage (Tyrion Lannister), Jason Momoa (Khal Drogo), Nikolaj Coster-Waldau (Jaime Lannister), Richard Madden (Robb Stark), Julian Glover (Pycelle), Mark Addy (Robert Baratheon), Kit Harington (Jon Snow), Gethyn Anthony (Renly Baratheon) ad.

USA, 2011, HBO, 1. sezona/ 10 dílů, 60 min.