Harry Potter: Fenomén u konce. Konečně?

Fenomén Harryho Pottera skončil. Knižní série se dočkala sedmého dílu již v roce 2007 a osmý snímek právě brázdí kina, aby uzavřel první adaptaci ságy, jež o sobě s oblibou tvrdí, že změnila literaturu a snad i kinematografii. Těžko říct, jestli se na plátnech kin vidíme s Harry Potterem skutečně naposledy. I kdyby ne, jen těžko to bude naše generace, jíž se budou případné nové pokusy o rozpohybování této velmi úspěšné řady knih snažit okouzlit. A jen těžko Harry Potter znovu osloví srovnatelný počet čtenářů a diváků. V tomto článku bych se rád na celou sérii, která plátna kin dobývala rovných deset let, podíval a zhodnotil ji jako celek.

Kdo jsem a co tu chci

Sám se nacházím přesně ve věku, v němž mohu říct, že jsem se sérií „vyrůstal“. To mě dělá dokonalým pokusným králíkem a vlastně velmi oprávněným hodnotitelem. Při vstupu prvního dílu do kin mi bylo téměř stejně jako Harry Potterovi – jedenáct let. Jako většina vrstevníků jsem se ihned chopil knih, které měly čtyři díly „náskok“. Našel jsem si velmi krátkodobě nový střed vesmíru, nešlo jinak. Nebyl to pro mě takový šok jako pro další děti a Harry Potter mě nenaučil číst, na to jsem byl zvyklý, přesto jsem si sám prošel oním všeobecným okouzlením. K sérii jsem si ale zřejmě nevypěstoval tak silné pouto, abych u ní vydržel za každou cenu nebo s nostalgií vzpomínal na první díly a cítil nutkání je nekritizovat jen proto, že to byly pěkné pohádky, které mi krátily pozdní večery v dobách, kdy bych víc „nepobral“. Optika jedenáctiletého dítěte se mi nezdá vhodná, protože dobře víme, že v tomto věku to není kvalita, co nás zajímá, ale množství barvitých výjevů na plátně/papíře a hrdina, který by dost dobře mohl být naším nejlepším kamarádem, pokud ne námi samými. Jak čas plynul a přibývaly nové díly (knižní i filmové), fenomén mě postupně opustil. Život šel dál.

Na poli filmu ani literatury dnes Harryho Pottera nevnímám jako nic jiného než sezónní produkt, který měla každá generace a který tu další už nebude a nemůže zajímat. Ve své podstatě nejde o negativní názor, na což bych rád upozornil. Harry Potter ale rozhodně není nadčasový. V obou formách se jen líbil značnému množství „zákazníků“, což je u knižní série chvályhodné z toho pohledu, že četlo o něco více dětí. Proč tedy neuznat, že knižní Harry Potter je zásadní dílo přelomu tisíciletí? Tuto zřejmě nezpochybnitelnou pravdu ale jen těžko můžeme brát jako důkaz kvality, spíše kvantity. Známé klišé „Harry Potter přivedl generaci dětí k četbě“ považuji za nicneříkající z pohledu trvanlivosti a umělecké hodnoty. Stejně jako názor mého vlastního jedenáctiletého já.

To vše píši kvůli přesvědčení, že když člověk s něčím stráví polovinu dosavadního života a teď o tom chce psát, měl by svůj vztah k onomu předmětu, který nemůže být neutrální, vysvětlit. Harryho Pottera jsem skutečně měl velmi rád, obzvláště rané díly, když jsem na to měl věk. První části knižní série jsou skutečně pěkné pohádky v tom nejlepším slova smyslu, protože nabízejí dobře známé (až lidové) motivy, aby potěšily, pobavily a poučily dospívající, což je ostatně cíl každé pěkné pohádky.

J. K. Rowlingová si myslela, že ji autorská práva dělají vševědoucí.

Start levou nohou

U Harryho Pottera je zásadní, že není možné oddělit knižní sérii a tu filmovou už jen proto, že J. K. Rowlingová se aktivně účastnila natáčení a po jistou dobu vznikaly filmy i knihy současně, což jsou zásadní chyby produkce. Ta si jednoduše uvědomila, že před sebou nemá trvanlivý produkt a ani čekání na poslední knihu by se nemuselo vyplatit, stejně jako smlouvání s autorkou.

Byly to první věci, jež odsoudily filmového Harryho Pottera k nelehké situaci doplňku, o něco zajímavější ilustrace. Rowlingová ho vnímala jako propagaci, popřípadě prodlouženou ruku knih, navíc jako autorka nerozumně trvala na naprostém dodržování své předlohy. Produkce s tím nemohla nesouhlasit, ostatně to samé chtěli čtenáři – zákazníci. A vlastně ani nebylo možné se od knih odklonit, protože nikdo nevěděl, jak skončí, k čemu směřovat.

Přitom rozhodně není obvyklé, aby byl při adaptování respektován počet dílů a byla dokonale kopírována dějová linie – smysl slova „adaptace“ tkví přece v něčem úplně jiném; mohli bychom se dohadovat, jestli ho filmový Potter vůbec následuje.

Při bližším pohledu se pak zdá jasné, že tomu tak není a Harry Potter je adaptací jen stěží. Ne, to není tvrzení tak nesmyslné, jak se zdá. Pro zajímavost jsem do internetového vyhledávače zadal slovo „adaptace“ a podíval se, čím je oficiálně definováno. Většina odkazů shodně jmenuje čtyři česká podstatná jména: přizpůsobení, přetvoření, úprava a přestavba. Zamysleme se, kolik z nich Harry Potter splňuje. Osobně si nejsem jistý ani jedním, jak ve zbytku textu ještě zmíním.

Jak se ale můžu divit nedodržování významu slova „adaptace“, když Potter nemusí dodržovat ani ten pro „filmovou sérii“. Každá filmová série má totiž v první řadě za úkol najít a udržet si diváky. O nic takového Potterovi nešlo. Zde diváci již čekali, jediná potřeba tedy spočívala v jejich konkrétním uspokojení, což ale vyžaduje úplně jiný postup. Filmaři se u Harryho Pottera v podstatě nikdy nesnažili „být co nejlepší“, ale „co nejvíce odpovídat představám již existujících fanoušků“. Když k tomu připočítáme fakt, že tito fanoušci vždy předem věděli, co se musí stát, jak se to má stát a kdo u toho má být, nezbývalo filmařům mnoho prostoru k natočení plnohodnotných snímků, jež bychom mohli nazývat „filmovou sérií“ s čistým svědomím.

Už jen tato situace by sama o sobě byla nezáviděníhodná, i kdyby měla produkce k dispozici silnou předlohu. Hlavně nejnovější díly, kde Rowlingová opustila „pohádku“ a pokusila se o jakousi komplexní„generační výpověď“, jsou značně kostrbaté. Právě do čtvrtého dílu, kdy tvořila kratší, dějově ucelené jednotky, byly knihy nejzdařilejší a za daných podmínek asi nevhodnější k zfilmování. Podivné se mi zdá, že právě pozdní knihy už Rowlingová psala s vědomím jejích převedení na plátno, nechápu tedy, proč je, když tak trvá na přesnosti, nevytvořila vlastním nárokům odpovídající. Nespokojím se s oponováním, že „jako spisovatelka se přece nebude ohlížet na filmaře“, když ona sama byla součástí natáčení, kde „nutila“ štáb křečovitě dodržovat předlohu, jež postupně ztrácela vhodnost k tomuto přístupu – její vinou.

Když se totiž J. K. Rowlingová pokusila o román na pokračování, dosáhla až telenovelské spleti vztahů a motivů, které při své někdy až dětské naivitě a jednoduchosti nedokázala ustát a dotáhnout. Nejvíc to můžeme pozorovat na sedmém dílu, v němž neměla prostor pro víc než zkratkovité naplnění mnoha a mnoha příslibů, jichž si ještě během šestky jakoby nebyla vědoma. Zatímco v ní samotné děj jen pomalu plyne, autorka nakonec ještě přihodí další zásadní motiv pro další díl, jako by jich už tak nebylo dost. Vše navíc kontrastuje s tím, že má své hrdiny moc ráda na to, aby jim byla schopná ublížit nebo jen způsobit větší „dospělé“ problémy.

Vůbec samotný fakt, že Rowlingová má své hrdiny „příliš ráda“, se negativně projevil v celé sérii, bohužel i té filmové, právě proto, že nebyla schopna dát od produkce ruce pryč. A protože není filmařkou, nemohlo to dopadnout dobře. Přitom byl v Harry Potterovi rozhodně potenciál. Jen by se ho museli chopit lidé, kteří by měli vůli (nebo možnost) rozhodnout a udělat pár změn. Vynikající filmy přeci vznikly i na základě daleko slabších předloh.

Chris Columbus si myslel, že když bude potichu, ani si ho nevšimneme.

Columbus Ameriku neobjevil

Pravděpodobnost na vznik svébytné filmové série byla tedy dost malá ještě před tím, než se vůbec našel režisér a scenárista. Bohužel ani tady neměl Harry štěstí. Série na sebe nabalila „mistra pera“ Stevena Klovese, jemuž nejvíc vyčítám fakt, že filmový Harry Potter dopadl jako fraška. Kloves si s Rowlingovou zjevně velmi rozuměl, protože jeho scénáře by se daly spíš nazvat „kopií“ Harryho Pottera, což bylo přesně to, oč spisovatelka stála. Měl bych jedním dechem dodat, že Kloves asi neměl o nic volnější ruku než kterýkoliv jiný člen štábu. Zřejmě i kdyby chtěl udělat něco radikálnějšího, nebylo by mu to umožněno. Ať je pravda jakákoliv, krom pětky Kloves vydržel u celé série. Hlavně u posledních dvou dílů vidím krev právě na jeho rukou. Nepochopil totiž naprosto zásadní – co se zdá zajímavé na papíře, nemusí fungovat na plátně.

Právě to je důsledek onoho nedodržování a naprostého nepochopení významu slova „adaptace“. Scénář Harryho Pottera tak snad pokaždé postrádá již téměř nepoužívaný termín „filmovost“. Vztah k filmu jako takovému a schopnost předávat poutavý příběh nebo gradovat mu úplně chybí. Prostě to není film. Nevadilo by množství logických chyb a nedotažených detailů fantasy prostředí. Ačkoliv to fanoušci neradi slyší, Rowlingová sama svůj vesmír rozhodně neobdařila bezchybně promyšleným světem, jemuž je možné uvěřit. To však samozřejmě není v žánru fantasy nějaký problém, jenž by bránil kvalitnímu zážitku. Jen trochu té filmovosti bych prosil. Stačilo by mi, aby filmová série svět knižního Harryho Pottera nějak rozšiřovala, upravovala a přizpůsobila ho filmovému médiu, což se z již uvedených důvodů neděje hned na několika úrovních.

Klovesovo origami mohlo být smysluplné v případě prvních dvou dílů, které jsou dostatečně krátké na to, aby styl „řekneme úplně to samé, jen to bude i vidět“ fungoval. Zde si mimochodem můžeme onen postup krásně dokázat na skutečnosti, že podle nejkratších knih vznikly nejdelší filmy. Skutečný problém měl Kloves až tehdy, když začaly lesy při tisku Harryho Pottera trpět dvojnásobně, později dokonce trojnásobně. Dál se totiž držel zmíněné taktiky, že ve filmu musí být to samé, co v knize, což už ale nebylo prakticky proveditelné. Zvraty a důležité události se tak dějí velmi zkratkovitě, někdy dokonce mimo plátno, přestože jsou naprosto zásadní pro děj, obětované i nejposlednější postavičce a jejímu nutnému štěku.

Nakonec však nedotaženosti neunikly ani první dva díly. Připlul bezkrevný režisér Chris Columbus, kterého známe především díky pověsti filmaře, jenž řemeslně obstojně natočí přesně to, co před něj položíme – aniž by do toho cokoliv vložil nebo z toho cokoliv vzal. Columbus mimochodem v boji o režijní křeslo „porazil“ i Stevena Spielberga, jenž se kouzelnického sirotka málem ujal. Po zamyšlení není těžké uhádnout proč. Od dob Jurského parku (Jurassic Park, 1993) víme, že Spielberg se nebojí předlohu svého díla drasticky měnit, což bylo v příkrém rozporu s tím, co si představovala Rowlingová a produkce.

Columbus, proslavený hlavně sérií Sám doma (Home Alone, 1990; Home Alone 2: Lost in New York, 1992), udělal přesně to, co se od něj čekalo. Natočil rodinné fantasy naprosto pro každého, které nemůže urazit. Kámen mudrců (Harry Potter and the Sorcerer’s Stone, 2001) je na plátně ještě o něco infantilnější než na papíře a nelze než uznat, že jedenáctiletí a mladší právem plesají radostí. Columbusovi Potteři skutečně nejsou nezvládnutí, pokud však přejdeme k hledání kladů, zůstaneme u hudebního podkresu Johna Williamse (ne náhodou variujícího právě Sám doma) a docela slušného smyslu pro casting (jak na poli dětských herců, tak britských es). Kámen mudrců a naštěstí o něco méně Tajemná komnata (Harry Potter and the Chamber of Secrets, 2002) jsou tedy zcela bez debaty pěkné pohádky. Jsou přesně tak pěkné, jak musí být každá pohádka o hodných dětech, co umějí kouzlit a mají k tomu několik set milionů dolarů. Jsou to nekonfliktní snímky, jimž nejde nic vytknout, protože v nich nic není. Nic, co by se mohlo nelíbit, zrovna tak ale nic, co by mohlo zaujmout. Ano, nostalgie může zachránit lecos, z čehož obě rychlokvašky těží dodnes, naštěstí ale produkci došlo, že u následujících, zásadně ráznějších dílů už to takhle nepůjde a odsunula „chudáka“ Columbuse na post producenta. Jím režírované potterovky jsou dodnes nekritizovatelné hlavně proto, že když jsme byli malí, tak se nám přece líbily. A Teletubbies jsou taky fajn.

Alfonso Cuarón si myslel, že bude po zásluze odměněn.

Všichni jsou už v Mexiku

Tady uhodil blesk a stal se zázrak. Nějakým způsobem se série dostala k horkokrevnému Mexičanovi Alfonso Cuarónovi, jenž natočil nejlepší díl série. Vlastně jediný, který můžeme považovat za suverénní kinematografické dílo, které má smysl a opodstatnění samo o sobě.

Režisér Mexické jízdy (Y tu mamá también, 2001) se od Columbuse nemůže lišit víc. Samozřejmě neměl tvůrčí svobodu, to u série Harry Potter není přípustné, byl ale schopen vyrovnávat nedostatky. Do jisté míry zřejmě nedodržoval Klovesův scénář a Rowlingová údajně nebyla tak úplně nadšená tím, že klidně překopává Bradavice, do detailu nerespektuje minulé díly a že bezproblémovost předlohy mizí v dáli (bohužel ne v nenávratnu). Co by mělo být samozřejmost, tedy přizpůsobení knihy filmovému prostředí, se Harry Potterovi dostalo jen jednou, právě zde.

Navíc teprve Vězeň z Azkabanu (Harry Potter and the Prisoner of Azkaban, 2004) potvrdil skutečný talent protagonistů, tedy Daniela Radcliffa, Ruperta Grinta a Emmy Watson. Bez hábitů a směšných paruk, které jim předepsal Columbus, vypadali poprvé jako herci, ne figurky. Pověst těchto tenkrát dětí se liší od „nadaných“ po „prkna bez talentu“. Pravda může být spíš taková, že je hlavní trio velmi tvárné a schopný režisér s ním vždy uměl zacházet. Což je rozhodně velké plus.

Až napotřetí tedy vznikl chytrý snímek plný energie, který dokázal z Harryho Pottera, v jehož vesmíru ani v posledním dílu neexistovaly sex a sprostá mluva, vyždímat pubertu. Vězeň z Azkabanu se stal předčasným vrcholem série, jenž je daleko před svými konkurenty. Ukazuje, jak zásadně jiný mohl Potter být, kdyby byl ve štábu jen jediný člověk se schopností vzdorovat.

Mike Newell si myslel, že točí rodinnou komedii, i když tu umírají nevinní lidé.

Producenti se dost možná právě onoho vzdoru zalekli. Cuarón představoval až moc nepoddajný prvek. Ostatně kritiky nejlépe přijatý Potter vydělal nejméně peněz, v trailerech přeci nebylo tolik barev a úsměvů. Série si sice vždy ráda hrála na stále temnější a temnější, jen Cuarón ale nabídl skutečně nekompromisní, temnou atmosféru, které se nepřiblížil ani Yates, když nechal bosého Voldemorta chodit v kalužích krve. Zatímco zbylí Potteři totiž spoléhají na tmavé filtry a „zlo“ hromadí kolem jediné postavy – Voldemorta – Cuarón využil (ne nakopíroval) knižní předlohu a vystavěl temnou atmosféru ze strachu samého. Z nejistoty hrdiny, jenž netuší, co se okolo něj děje nebo koho se má vlastně bát. Jediný díl, v němž není přítomen Voldemort, je proto paradoxně ten nejtemnější. Zlo v něm totiž neznáme, což dělá sledování Vězně z Azkabanu mnohdy téměř tísnivým a nepříjemným. A takové pocity fanoušci přeci cítit nesmějí!

Mike Newell proto v dalším díle předvedl, jak to vypadá, když se o to samé, co Cuarón, pokusí někdo, kdo s sebou nechá manipulovat a zřejmě nemá jasnou vizi. Ohnivý pohár (Harry Potter and the Goblet of Fire, 2005) by byl rád stejně energický a živelný (rozhodně pro to předloha nabízí spoustu záminek), ale bohužel se mu to nedaří. Vyznění filmu a jeho atmosféra se navracejí ke columbusovskému zvládnutému fušerství, díky bohu obohacenému o soft verzi puberťáckého humoru, s nímž má režisér slušné zkušenosti (Four Weddings and a Funeral, 1994). Co se týče akce a pro sérii přelomového okamžiku na konci, to už bohužel nebyly jeho šálky kávy. Newell jakoby veškerou energii směřoval k přetvoření Pottera na něco „in“ a „cool“, což jsou přídomky, jimž se už předloha velmi brání. Ostatně toho si na Harry Potterovi vážím asi nejvíc – dokázal být velmi populární i přes to, jak málo „cool“ ze své podstaty je. Dlouhovlasý Harry tak s nadšením řeší školní ples, hororové zrození lorda Voldemorta ale spíše odzívá.

Pokud to vše sérii k něčemu dopomohlo, bylo to konečně větší zasypání Klovese ošklivými přízvisky. Právě ve čtvrtém dílu se poprvé objevil neduh, který už u Pottera považujeme za samozřejmost. Tedy nepřehledné střídání postav, jež pro děj nemají větší význam a očividně jsou přítomny jen proto, že byly (a možná měly nějaký význam) v knize. I přeplněnost a zkratkovitost snímku, který se snažil těžit hlavně z teenagerovských emocí, tedy něčeho, čemu bychom měli uvěřit jako realistickému, stojí dost možná z velké míry za nepovedeností Ohnivého poháru. Pro pětku tedy přišla změna scenáristy a nepřekvapivě režiséra.

David Yates si myslel, že řemeslo něco zmůže.

David proti Kloviášovi

Změna scénáře nepřišla ve vhodnou dobu. Na řadě byla pětka, která je tak dlouhá, že s nároky Rowlingové už by ji důstojně nenapsal vůbec nikdo, natož nezkušený Michael Goldenberg. Přesto se sluší říct, že se se svým úkolem popral o dost lépe, než by to se vší pravděpodobností dokázal Kloves. Fénixův řád (Harry Potter and the Order of the Phoenix, 2007) je proto jediným dalším Potterem, který k plnohodnotnosti Vězně z Azkabanu alespoň přičichl. Sice ne tak úspěšně, i to ale musíme ocenit.

Spíš než kvůli scénáři to však bylo proto, že se ke kormidlu dostal David Yates. Poměrně velká neznámá se nakonec změnila v „zachránce“ druhé poloviny série. Yates byl v podstatě kompromisem. Nedělal problémy jako Cuarón, ale nebyl neschopný se projevit jako Columbus a neúspěšně snaživý jako Newell. Dal Harry Potterovi jednotnou vizuální stránku, která mnohdy utáhla i největší hlouposti, jež se objevily ve scénáři.

Yates nebyl dost konfliktní, aby se produkci vzepřel a natočil skutečně plnohodnotné filmy, v jeho podání byl ale Harry Potter vždy vizuálně velmi zdařilý a dobře „zakamuflovaný“. Tedy úspěšně se tvářil důležitěji, chytřeji a lépe, než jakým skutečně byl. Dobře se na něj koukalo, což samo o sobě může být jistou výhrou. V pětce a šestce, k níž se opět slavně navrátil Kloves, se Yatesův um prodat písek na Sahaře ukázal velmi vhodným. Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows: Part I, 2010; Harry Potter and the Deathly Hallows: Part II, 2011) měly smůlu na až příliš prostoru pro zdaleka nejslabší předlohu.

Yatesův přístup bude nicméně právě tím, jak zůstane Potter zapsán v paměti. Prožil s ním přeci jen nejvíc. Sérii nemohlo za daných podmínek velmi pravděpodobně potkat nic lepšího, za což si Yates zaslouží velký dík. Mnozí i jeho kritizují za jakousi „jednolitost“ vizuálu jednotlivých dílů, osobně si ale myslím, že právě Yatesova režie vtiskla Harrymu cosi epického a vznešeného, což jsou přídomky, které v sérii její fanoušci rádi slyší, ačkoliv z její podstaty (pohádka o klukovi, co se učí kouzlit) ani ze síly provedení v ní nejsou. Yates tedy uměl v první řadě velmi dobře vařit z vody, což muselo vyhovovat jak produkci, tak i Rowlingové. A v neposlední řadě právě fanouškům série. Ostatně ve většině jemu svěřených knih se s trochou nadsázky nic neděje. Opatřit zoufale prázdného Prince dvojí krve (Harry Potter and the Half-Blood Prince, 2009) aurou důležitosti, to chtělo hodně umu. Nezbláznit se z roztěkané a naopak přeplácané sedmičky ještě víc. Netřeba dodávat, že scénáře Steva Klovese dál zběsile předhazovaly ony nefilmové výkřiky do tmy, poslední díly série se tedy jako přímý souboj příšerných scénářů a zvládnuté režie jeví mnohem epičtěji než cokoliv na plátně.

Na co myslel Steve Kloves, to si netroufám hádat.

Stálo to vůbec za to?

Univerzální otázkou, která potká snad každý komerční hit, jehož kvalita pokulhává, je smysluplnost těch utracených milionů a vydělaných miliard. Když si uvědomíme účel filmového Harryho Pottera, tedy uspokojit fanoušky knižní série, kteří chtějí své oblíbené postavy vidět dělat přesně to, u čeho si je zamilovali, nejspíš se na Warner Brothers nemůžeme zase tak zlobit. Otázka kvality je z tohoto pohledu irelevantní. Fanoušci Harryho Pottera jsou totiž upřímně a plně spokojeni.

Může nás mrzet, že filmoví fanoušci spokojeni nejsou a být nemohou. Skutečně si nedokážu představit, že by mohl Potter ze stříbrného plátna zaujmout někoho, kdo již není jeho fanouškem. Ano, znám i nečtenáře, kteří s Potterem vyrostli, ale jde vždy o ty, kterým bylo, stejně jako mně, v době premiéry prvního dílu zhruba tolik co Harrymu, takže s brýlatým čarodějem mohli vyrůstat.

A právě to je nejsilnější zbraň celého fenoménu Harry Potter. Pro současnou dospívající generaci tu byl vždy. Ono „dospívání s hrdiny“ bývá často prezentováno jako další z velkých přínosů série. Jako by byl fakt, že Potter vycházel deset let, nějakým dokladem jeho kvality.

Rowlingová a následně filmaři byli skutečně velmi chytří. Harry Potter už ze své podstaty nemohl neuspět a je až nepochopitelné, že byl tento instantní fenomén uvařen až na přelomu tisíciletí. Ve věku jedenácti let, kdy něčemu tak atraktivnímu nelze nepodlehnout, mezi nás vhodili návnadu, no a pak už šlo jen o to nedělat moc velký hluk. Jinak řečeno hrdinové dál metali kletby, dospívali, zamilovávali se, ale vždy si dali pozor, aby tím někoho neurazili a nezašli moc daleko, protože čím víc kreativity v Potterovi bylo, tím méně byl úspěšný (alespoň co se filmů týče). Samotné pohyblivé obrázky, které si moc chtěly hrát na epickou filmovou sérii, se pak nedokázaly (a zároveň nechtěly) pustit předlohy za ruku. Není u nich zkrátka poznat, kde končí papír a začíná celuloid.

Jako výsledek vznikl knižně-filmový fenomén málokdy špatný, málokdy dobrý, ale hlavně pro každého, kdo na něj měl věk a náladu.

zdroj obrázků: www.allmoviephoto.com