Inspiruje mě lidská přirozenost

Ruxandra Zenide bývá řazena mezi režiséry a režisérky rumunské nové vlny. Narodila se roku 1975 v rumunské Bukurešti, před vypuknutím revoluce v roce 1989 ale Rumunsko opustila a odjela za zbytkem své rodiny do Švýcarska. Otec jako politický uprchlík pobýval spolu s dalšími příbuznými v Ženevě už od roku 1987.

V Ženevě Zenide vystudovala obor mezinárodních vztahů na Hautes Études Internationales Institute. Než se ale vydala na dráhu filmové režisérky, studovala na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, kde potkala řadu svých dnešních českých spolupracovníků a přátel.

Už její krátkometrážní snímky si získaly pozornost nejen ve Švýcarsku a Rumunsku, ale také na ostatních mezinárodních filmových festivalech. V roce 2001 natočila s dnes už známou rumunskou herečkou Marií Dinulescu krátkometrážní snímek Dust, v roce 2003 pokračovala v režii krátkometrážní tvorby filmem Green Oaks, jehož ústředním tématem je adopce nezletilých v Rumunsku. Green Oaks získali ocenění na několika zahraničních i rumunských filmových festivalech, v čele se zvláštní cenou poroty z evropského festivalu krátkometrážních filmů Alpinale. První celovečerní film Ruxandry Zenide Ryna vznikl v roce 2005 ve švýcarsko-rumunské koprodukci. Na scénáři se z velké části podílel i český scenárista Marek Epstein. Ryna je křestní jméno hlavní hrdinky, šestnáctileté dívky, která sní o životě, který je diametrálně odlišný od její každodenní reality. V hlavní roli se představila rumunská herečka Dorotheea Petre, pro kterou byla role Ryny první velkou hereckou zkušeností.

Ruxandra Zenide je nejen filmovou režisérkou, ale podílí se i na tvorbě scénářů ke svým filmům nebo např. produkuje. Jejím zatím posledním produkovaným snímkem je koprodukční Cesta za horizont s Guillaumem Depardieu v hlavní roli.

Narodila jste se v Rumunsku, ale žijete ve Švýcarsku. Lidé se vás v rozhovorech často ptají na původ. Je podle vás důležité mít jasno v tom, odkud člověk pochází?

Odešla jsem z Rumunska před 20 lety a prošla jsem si dlouhým procesem hledání sebe sama v cizím prostředí. To je velmi zneklidňující, zejména když jste teenager a ztratíte kontakt se všemi, které znáte, a musíte si vytvářet nové vazby. Po emocionální stránce to také není snadné. Ale nakonec to byla velmi bohatá zkušenost, která mě postrčila k hlubšímu pochopení sebe sama a ostatních lidí. Takže ta dobrá část je, že mohu navázat blízký vztah ke všem druhům národností a kultur, protože se osobně sbližuji více na úrovni lidí než skrze národnostní podobnosti.

V Ženevě jste studovala mezinárodní vztahy. Jak jste se z tohoto oboru dostala ke studiím na pražské FAMU?

V Ženevě jsem měla přítele, který studoval FAMU a poslal mě tam poté, co četl scénář k mému prvnímu krátkému filmu. Řekl mi tehdy, že tak dostanu řádné vzdělání. V té době jsem byla celkem nešťastná, protože jsem všechno chtěla urychlit, natáčet si svoje filmy, a ne studovat. Ale on měl pravdu, někdy může být zkratka delší než jít normální cestou.

Na Letní filmové škole jste, pokud vím, jedinou zahraniční režisérkou. Stává se často, že jste jedinou ženou mezi muži režiséry? Proč si myslíte, že to tak je?

Opravdu? To je škoda, protože ráda potkávám ostatní režisérky. Ve Švýcarsku je mnoho výborných režisérek. Ve Francii také. Ten poměr bude za pár let vyrovnanější. Režie je profese, kde je třeba mít velkou míru dostupnosti, nejen mít čas, ale také emoce. Takže pro ženu, která má děti, je mnohem obtížnější najít toto emocionální rozpoložení a naplno do projektu, jakým je film, investovat.

Kromě režisérky jste působila a působíte jako producentka, scenáristka nebo v případě krátkého filmu Le tramway d´Andréa jako kostýmní návrhářka. V čem se tyto profese v rámci filmu od sebe odlišují a v čem naopak souvisí?

Ráda bych taky jednou stála za kamerou. Jako filmová režisérka potřebujete být součástí různých kreativních procesů, jako např. kostýmy, make-up, samozřejmě scénář, vizuální aspekt. Každý k vám přichází a ptá se, co chcete a jak to chcete. Umělecká skupina se může podílet na vymýšlení kreativních řešení, ale na konci jste vy ta, která je zodpovědná za film jako za celek.

Ve filmu Ryna jste na scénáři spolupracovala s Markem Epsteinem. Proč právě s ním a jak jste se k takovéto spolupráci dostala?

Potkala jsem Marka během studií na FAMU. Museli jsme natočit krátký film a já jsem si nebyla jistá svým scénářem. Vystoupala jsem do čtvrtého poschodí, na katedru scenáristiky, a zeptala se jednoho z lektorů, koho by mi doporučil. Byl to Marek. Měla jsem velké štěstí. Nakonec jsme napsali další scénář, většinu z něj on. Byl to Dust, krátký film, který dokonce získal cenu v Locarnu. Potom Marek napsal Green Oaks, krátký film, který se promítá tady na festivalu. Také jsem měla k dispozici velmi talentovaného českého kameramana Martina Matiáška, kterého jsem také potkala na FAMU. Ryna byla Markův mistrovský scénář, který jsme natáčeli v Rumunsku. Také s ním spolupracuji na svém dalším filmu, který budeme natáčet příští rok v Ženevě.

Podle čeho si vybíráte témata ke svým filmům, případně filmy, které produkujete? Co vás inspiruje?

Pro své vlastní projekty si ne vždy nutně vybírám nějaké téma, někdy je to situace, místo nebo postava, která mě nutí natočit film. Je to záhadný moment. Nakonec vytvoříme dramaturgii, postavy a styl filmu. To, co mě inspiruje, je příroda a lidská přirozenost. Co se týče filmu, který produkujeme, to je spíše racionální proces. Téma musí být buď zajímavé, nebo zajímavé komerčně, záleží také na režisérovi a samozřejmě na možnostech financování takového projektu. Pokud se nám projekt opravdu líbí, riskneme to a produkujeme film.

Vaše filmy jsou obecně považovány za zástupce tzv. rumunské nové vlny. Jak je ale vnímáte vy? Přemýšlíte o svých snímcích jako o části tohoto „fenoménu“?

Myslím, že dnešní rumunské filmy jsou velice dobré, odvážné a chytré. Nevím, jestli je Ryna součástí Nové vlny, ale jestli je, je patrně někde na okraji.

Říká se, že když autor/ka píše báseň, román, scénář … vždycky se v  díle odrazí. Něco z něj/ní samotné/ho, byť to nemusí být na první pohled zjevné. Co z vás je ve vašich filmech?

Něco ze mě v nich je, ale také je v nich něco, co patří všem členům skupiny lidí, kteří se podílejí na natáčení našich filmů.

Váš první celovečerní snímek Ryna by se dal označit za film o hledání identity, stejně jako o uvěznění člověka ve strnulé minulosti, která se zdá být jediným způsobem života. Proč vás zaujalo právě toto téma?

Tento film je o přeměně: Ryna je ve věku přeměny, ještě není žena, ale už není dítě. Je také o přeměně systému, který je demokratický, ale stále fungující jako starý komunistický režim. Ale také je o přeměně způsobu života, o rodině rybářů v říční deltě, kteří nyní vedou benzínovou pumpu.

V několika rozhovorech jste, celkem pochopitelně, vysvětlovala obsazení role Ryny a hledání té „pravé“ herečky. Kromě Doroteey Petre by ale pozornost po právu zasloužili všichni herečtí představitelé, v čele s představitelem Rynina otce a jejího dědečka. Bylo obtížné najít představitele pro tyto role? Co bylo klíčové pro vaše rozhodování? Herecké zkušenosti, nebo herecký typ?

Herci byli v tomto filmu výborní. Zamilovali si příběh a byli mu naprosto oddáni. Vzpomínám na Valiho Popescu, hrajícího ve filmu otce, který mě děsil, protože se stával svou postavou, i když jsme nenatáčeli. Začal se k Dorotheee, ve filmu jeho dceři, chovat jako by se k ní choval ve filmu. Fakt, že jsme byli naprosto izolovaní v deltě řeky Dunaj a že jediný způsob, jak jsme se mohli dostat do nejbližšího města, byl cestovat dvě hodiny lodí, podporoval pocit herců, že tenhle příběh je možná jejich skutečný život. Ve vesnici byli lidé zvyklí oslovovat Dorotheeu Ryno. Představitel dědečka miloval svoji roli a už ji potom nikde nehrál, byl jím. Myslím, že ten příběh, scénografie, ta příroda okolo, způsobili, že to všechno vypadalo tak autenticky a skutečně. A samozřejmě jsme taky moc a s velkou vášní pracovali. Byl to náš první film, můj jako režisérky, Catalina Mitulescu jako producenta, Maria Panduru jako kameramana, Dorotheei Petre jako herečky, Marka Epsteina jako scenáristy…

Mezinárodní pozornosti a uznání filmových kritiků a kritiček se vám dostalo už u vašich krátkých filmů. Jeden z nich, Green Oaks, se např. zabývá tématem adopce nezletilých v Rumunsku. Je podle vás důležité, aby narativní kinematografie reflektovala i současný/ soudobý stav společnosti?

To, co je důležité, je být upřímná k sobě samé a najít si silné spojení s tématem. Tak můžete dosáhnout až k lidem. Není to vědomý proces, nesednu si ke scénáři a nerozhoduji se vyjadřovat se ke stavu společnosti. Hlavní motivací pro natočení Green Oaks pro mě např. byl návrat do Rumunska, k mým kořenům, do mé země, a vůbec ne vyjadřovat se k adopcím. Chtěla jsem emocionálně vyjádřit bolest z vykořenění. A opravdu si myslím, že ten film má v sobě tuhle silnou emoci. Když se malý sirotek rozhodne dát svou malou sestru švýcarskému páru a tím ji možná už nikdy znovu nevidět, je to velmi silný emotivní moment, který má univerzální platnost a překračuje jak ekonomický, tak sociální stav. Takže pro mě osobně emoce otevírá možnosti k další reflexi.

Máte nějaký vysněný projekt, který byste chtěla jednoho dne realizovat?

Momentálně mám nový projekt, scénář je napsaný a začínáme předprodukci. Mám taky pár nápadů na nové projekty. Také mám jeden vysněný film s tématem, které je mi velmi blízké, ale o tom vám nepovím, dokud nebude hotový…

Rumunská nová vlna v posledních letech zaznamenává pozitivně kritický ohlas na mezinárodní filmové scéně. Sledujete snímky svých kolegů? Jaké byste doporučila festivalovým divákům a divačkám?

Ano, samozřejmě. A jsou velmi dobré. Takže, má doporučení: Smrt pana Lazaresca (Cristi Puiu, 2005), Policejní, adj. (Corneliu Porumboiu, 2009), 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (Christian Mungiu, 2007), Jak jsem strávila konec světa (Catalin Mitulescu, 2006), Když chci, tak písknu (Florin Serban, 2010), Aurora (Cristi Puiu, 2010) ad.

Rozhovor byl původně uveřejněn ve Filmových listech 37. Letní filmové školy.