Jmenuji se Johnny English a přišel jsem zničit svět

Každý se vůči tradici vymezuje jiným způsobem. Někdo chodí demonstrovat, někdo píše manifesty, Rowan Atkinson točí filmy. Coby uznávaný mistr nonverbálního humoru vtrhl do širšího povědomí filmových a televizních diváků jako svérázný fazolový král pantomimického a situačního gagu, ačkoliv již dávno před tím dokázal, že mu není cizí ani slovní komika (Ne-zprávy v devět – 1979; Černá zmije – 1983–1989). Ve své zatím poslední vytvořené fikční postavě, Johnnym Englishovi, spojuje oba tyto aspekty do jednoho celku.

Johnny English se vrací je intertextuálně mnohem sofistikovanější, než byl jeho předchůdce. Zatímco první díl proslul coby anarchistická parodie na postavu Jamese Bonda – nahrávalo tomu vše, od vizáže protagonisty až po všelijaké technologické vychytávky – pokračování je pojato ve velkolepějším stylu. Daleko větší roli zde hrají narážky na jiné filmy, žánry, konvence a stylistické postupy, to vše je ale dříve či později podrobeno nespouta(tel)nému gejzíru atkinsonovské ironie a počínání ve stylu bratří Marxů. Johnny English se vrací nezkoumá filmové narážky klasicky cinefilním pohledem, naopak plně vychází vstříc logice hlavní postavy. Rowan Atkinson de facto nikdy nebyl Johnnym Englishem – již dlouhá léta se jedná o Mr. Beana, který pouze mění úbor a povolání a dle potřeby přidává nebo ubírá mluvený projev. A podstatou postavy pana Beana je rozvrat veškerých hodnot okolního světa. Nerespektuje, že mohou existovat nějaká pravidla a už vůbec se je neobtěžuje dodržovat. A jakmile se mu pod ruku dostanou cinefilní narážky, dopadne to zrovna tak – budou nemilosrdně rozcupovány a poskládány dle jeho potřeby.

Podobně nakládá Rowan Atkinson s všemožnými filmovými odkazy. (http://www.bleedingcool.com)

Když se v úvodu setkáváme s pitoreskní postavičkou tibetského mnicha, který vyučuje Johnnyho tajemným naukám a umění boje, lze to samozřejmě prvotně vnímat jako odkaz na bojové či akční filmy, v nichž mají postavy mentorů velký vliv na vnitřní i vnější zdokonalování svých svěřenců. Klíčový vtip paradoxně nepřichází až tak ze strany Atkinsona, i když je schopen do sekvence Englishova výcviku implikovat mnoho gagů, ale objevuje se ve chvíli, kdy je postava velkého mentora zironizována tím, že otevře notebook a začne surfovat po internetu. Toto je příklad, jak je v novém Johnnym Englishovi nakládáno s kanonickými prvky a modelovými situacemi. Nejde ani tak o to, že se zde zmíněné odkazy zkrátka objeví a zkušenější divák může sbírat body za to, že poznal narážku na ten či onen film. Cílem je dekonstrukce a opětovné poskládání jednotlivých prvků, na něž je odkazováno, přičemž každý takový prvek projde nenechavýma rukama hlavního hrdiny a je přetvořen podle jeho představ. Každý samozřejmě pozná „matrixovskou“ sekvenci – je to okamžik, v němž před Englishem prchající padouch přeskočí z jedné budovy na druhou a Johnny English, který jej pronásleduje, si to rázuje ulicemi přesně ve stylu agenta Smithe – chladně hledí před sebe, udržuje rovné tempo chůze a pevné držení těla. To je samo o sobě vtipná narážka, ale anarchistická ironie Mr. Beana z tohoto sledu scén činí něco daleko podvratnějšího – Johnny English každou fyzickou bariéru překoná s chladnou elegancí, ale jeho způsob řešení vůbec nesedí k chování agenta Smithe (a už vůbec ne agenta Bonda) – když potřebuje zdolat vyvýšeninu, vezme si žebřík, když se chce dostat dolů ze střechy, použije výtah, když mu padouch uniká na motorovém člunu, vypůjčí si English luxusní jachtu, kde jej majitel hostí vybranou selekcí drinků a alkoholických nápojů. Stylisticky umocňují ironii této honičkové sekvenci neustálé zoomy a svižný styl natáčení, což ve spojení se samotným faktem, že se jedná o záznam pronásledování padoucha, odkazuje ke Greengrassově Bourneovské trilogii, ovšem znovu podvratně – Johnny English rozhodně není agent atletického typu ve stylu Jasona Bournea a už vůbec se tak neumí pohybovat. Kamerové zoomy jsou navíc nadužívány takovým způsobem, že to vyznívá jako epileptický fetiš a ne jako vážně míněný stylistický prostředek. „Čistič Viktor“ je čínská babička a Gillian Anderson vede britskou tajnou službu, přičemž jejím jediným výrazným definujícím znakem (kromě machistického vystupování) je to, že chová kočku. Na první pohled je vidět, že Johnny English se vrací ví, kam zamířit pro inspiraci a jak své vzory protřepat, zamíchat a převrátit naruby.

Určujícím prvkem postavy samotného protagonisty je nebetyčná neúcta k tradici, přesně v intencích práce s filmovými narážkami. V tomto smyslu je Johnny English mnohem podvratnější verzí Mr. Beana. Ten byl obrazem jakéhosi přerostlého dítěte, sobeckého, neurvalého a zlého, kterýmižto vlastnostmi absolutně ignoruje jakékoliv společenské konvence. Přesně v tomto vymezení Mr. Bean fungoval a každý věděl, co od něj očekávat. Johnny English je ten samý člověk, avšak s rozdílem, že se již nejedná o dítě, ale o dospělého jedince. Pan Bean vyspěl mentálně, fyzicky však zůstal zachován (stejně tak Atkinsonův humor má stejnou formu, ale vnitřně se proměňuje – nejčastěji uhlazuje, ale i cizeluje). S tím, jak dospěl, nastala u Mr. Beana/Johnnyho Englishe velká změna. Z „Fazole“ se přejmenoval na „Angličana“, jelikož pochopil (typicky anglické) sepjetí s rodnou zemí a své povinnosti k ní. A tyto povinnosti se rozhodl naplnit jediným myslitelným způsobem – obranou Velké Británie. Některé postavy, jež se s Johnnym setkávají, to dovedou náležitě ocenit (zde je to např. sama královna, která se v závěru rozhodne obnovit jeho pasování na rytíře). Přes všechny kiksy je totiž až zarážející, nakolik pevná stanoviska dovede English zaujmout – stejně tak odhodlaně, jako slouží své zemi, je připraven bít se i za zjevného zločince, o němž je sám přesvědčen, že je nevinný. Ačkoliv z toho většinou vyleze jeden velký průšvih, nakonec není možné Englishovo nasazení a sebedůvěru neobdivovat.

Je Johnny English skrytý génius? (http://www.bleedingcool.com)

Johnny English se vrací je snímek s velmi schematicky načrtnutými postavami – a právě v tom se skrývá jeho síla. Díky podobnému odosobnění je film schopen rozehrát a zironizovat několik obecných rovin – na poli tématu i žánrů (pohádka „o ošklivém žabákovi a krásné psychoanalytičce“). Hlavní hrdina je obraz typického Angličana, který je z rodné země vyobcován pro svou nedůslednost a zavržen samotnou královnou. Jeho pověstná loajalita k domovině ale pouze čeká na probuzení. Jako zhrzený rytíř Jejího Veličenstva trpělivě snáší trýzeň samoty a snaží se zdokonalit ve všech myslitelných ohledech. Po návratu se však starosvětský patriot s hrůzou setkává s Anglií dnešních dnů – pod vlivem tržního hospodářství se tradiční instituce MI7 změnila na společnost řešící problém nabídky a poptávky, kvůli genderové politické korektnosti vede britskou tajnou službu žena (pan Cowley se obrací v hrobě a navíc je již dávno zapomenut) a vedou se jednání s Čínou! Pokud si však královna myslí, že je vše v pořádku, Johnny English se tomu rád podřídí. Navíc, pokušení je příliš silné – nelze odmítnout nabídku k návratu do řad MI7, na to má English v hlavě až moc zafixovány postavy svých oblíbených vzorů: Jamese Bonda nebo svého kolegu, agenta Ambrose (Dominic West). Věčným paradoxem a ironií protagonisty je ale fakt, že se přes své zakořeněné představy o tradičních normách a hodnotách (které od svých beanovských dob přijal a kodifikoval) chová jako slon v porcelánu. Vlastně jen s notnou dávkou štěstí je schopen udržet stabilitu tradiční/moderní anglické společnosti, kterou nade vše miluje. Johnny English je vlastně bývalý anarchista (Mr. Bean), který přijal tradici a zoufale se snaží být jí oddaný, ale jeho „ničitelská“ podstata se stále hlásí o slovo (film samotný tento destruktivní způsob práce naopak hojně a přiznaně využívá, než aby se jej snažil potlačit).

V samotném závěru vzniká díky této dichotomii velký otazník, který zde vlastně visí již od dob prvního Johnnyho Englishe. Pamětníci si jistě vzpomenou na scénu, v níž je hlavní hrdina na dovolené s ženou svých snů, ale tradiční představa ideálního spojení dvojice muž + žena nikdy nenastane, jelikož English nedopatřením katapultuje svou partnerku z auta i s jejím sedadlem. V Johnny English se vrací však vznikl závěr ještě znepokojivější. Poté, co se Johnny ukázal jako neschopný pro naplnění tradiční představy o spojení muže a ženy, zpochybňuje v druhém díle svou schopnost vůbec navrátit tradici její vážnost – stane se tak, když vezme pod krkem samotnou královnu coby nejvyšší symbol absolutního řádu a začne jí mlátit po hlavě kovovým táckem. Jak však může vzniklá situace pokračovat? Vždyť pan Bean právě zachránil svět a ukázal se tak jako mimořádně schopný – lze totiž spekulovat o tom, nakolik je Johnny English šťastný idiot a nakolik má vzniklé situace geniálně pod kontrolou a pouze diváky (a ostatní postavy) napíná, aby vývoj celého případu nebyl trapně přímočarý jako u Bonda či Bruce Willise. Na druhou stranu, lze svěřit osud světa do rukou někomu, v kom převládají jeho potlačené anarchistické sklony? Johnny English se vrací ironizuje nemoci mocných současného světa, ale do vzniklé situace zasazuje jako jejího zachránce člověka nekontrolovatelného a neobratného. Zbavuje tak současnost možnosti inteligentního a uspokojivého řešení a namísto toho klade osud světa do rukou člověka, který se podobá spíše časované bombě. Teď je jen otázkou, nakolik se mu povedlo skutečně vystihnout svět, v němž dnes žijeme. Poslouchá se dnes spíše konstruktivní a moudrý názor, který je ve filmu ze strany protagonisty neustále zesměšňován – viz jeho spolupracovníka Tuckera (Daniel Kaluuya), nebo je moc na straně armády Englishů, kteří občas udělají něco dobrého a občas nemají daleko ke zničení světa? Jediný rozdíl možná spočívá v tom, že současné vládnoucí struktury se ve svém švejkovském jednání leckdy daleko více podobají Johnnymu Englishovi než respektované královně.

Johnny English se vrací je film, který svým tématem i celou logikou stojí rozkročen mezi tradicí a modernou, přičemž se ptá: „Kudy dál?“ Je mu jasné, že starosvětskému řádu již nikdo nenaslouchá, ale zároveň se vysmívá modernitě ve všech jejích aspektech (například slavnou „čínskou kuchyni“ je Johnny schopen vytvořit za dvě minuty v domácím prostředí). Nabízí však vlastní alternativu? Snad jen toto: být věrný svému přesvědčení, ale zároveň se mít na pozoru před vlastními kořeny a tím, co se skrývá uvnitř nás samých. Co když náhodou někde hluboko na dně čeká na svou chvíli pan Fazole…

Johnny English Reborn

Režie: Oliver Parker

Scénář: William Davies, Hamish McColl

Kamera: Danny Cohen

Hudba: Ilan Eshkeri

Střih: Guy Bensley

Hrají: Rowan Atkinson, Rosamund Pike, Gillian Anderson, Daniel Kaluuya, Dominic West

VB/USA/Francie, 2011, 101 min

Česká premiéra: 13. 10 2011 (Bontonfilm)