Pan herec, šašek bez vkusu, oboje nebo ani jedno?

Jima Carreyho představovat nemusím. Zná ho prvňáček i jeho babička, slovutný kritik i příležitostný divák. Nebo tomu tak není? Carrey jako by se snažil svým životem parafrázovat jeden z dialogů Formanova Muže na Měsíci (Man on the Moon, 1999), kde hrdinovi na lakonické „nevíš, kdo jsem“ odpovídá jeho partnerka: „Žádné tvé pravé já není.“ Nikdy si zkrátka nebudeme tak úplně jistí, jestli tohoto specifického herce a komika vnímat jako „Jima, gumový ksicht, nekonečného baviče“, nebo spíš „Jamese Eugena Carreyho, držitele dvou Zlatých glóbů, spolupracovníka Gondryho, Darabonta, Weira a samozřejmě Formana“.

V Muži na Měsíci využil Carrey vlastních zkušeností k zobrazení svého vzoru.

Carrey se zdá být bizarní, zvláštní a těžko uchopitelnou osobností, jejíž profil se koriguje docela nesnadno. Je vhodné omlouvat jeho rozsáhlejší komediální kariéru, u níž můžeme mluvit o lacinosti a komerci, v zájmu nezpochybnitelných hereckých výkonů ve vynikajících filmech? Nebo naopak těch pár uměleckých úletů brát jako manýru, která se Carreyho pravému já moc nepodobá, podobně jako je tomu u vážných rolí Adama Sandlera (Volání o pomoc /Reign Over Me/, 2007), Whoopi Goldbergové (Purpurová barva /The Colour Purple/, 1985) a dalších komiků, kteří si párkrát za kariéru odskočili pro trochu toho uznání a několik cen?

Nejsnadnější by bylo rozříznout Carreyho na dvě odlišné osoby, podobně jako v trapné komedii Já, mé druhé já a Irena (Me, Myself & Irene, 2000), a tvrdit, že jde snad o herce dvou tváří, dvou názorů, dvou rozhodnutí. To by ale určitě nebylo správné.

Ne, Jim Carrey je jen jeden. Stejná osoba, která se upsala k Ace Venturovi (Ace Ventura, 1994), předváděla zakřiknutého Joea ve Věčném svitu neposkvrněné mysli (Eternal Sunshine of the Spotless Mind, 2004). Carrey netrpí schizofrenií a zřejmě ani žádnou jinou psychickou poruchou, která by rozdvojovala osobnost, takže za jeho „dvojjedinost“ může jen naše nepochopení řady jeho na první pohled zvláštních kariérních rozhodnutí, která ale ve skutečnosti zase tak nepochopitelná nejsou.

Můžeme sledovat fakta. Jim se narodil 17. ledna 1962 v kanadském Newmarketu do kanadsko-francouzské rodiny. Má tři starší sourozence, což ho během dětství jistě drželo nohama pevně na zemi, stejně jako skromné poměry rodičů. Finanční problémy provázely Carreyovi po celou dobu Jimova dospívání. Jeho otec se musel vzdát hraní na saxofon, aby se stal řadovým úředníkem, matka byla pokojská. Jim nezahálel a od čtrnácti let prý musel po škole trávit někdy i dalších osm hodin v práci. Přesto nemohl dokončit studia, protože na to zkrátka neměl peníze.

Těžko říct, nakolik Jimovi absence vzdělání reálně vadila, protože odmala projevoval komediální talent a věděl, že si s ním vystačí. Navíc nebyl moc dobrý student a nejednou opakoval ročník. Možná i proto, že ve vzdělání Jimova budoucnost očividně nebyla, mu tedy rodiče v jeho koníčku nebránili, naopak ho například protlačili i do místní televizní show, což se nám může zdát u rodiny věrně následující římskokatolickou církev neobvykle liberální.

Slušná kariéra ale na Carreyho v Kanadě nečekala (musel si dokonce přivydělávat v ocelárně), a tak se v devatenácti letech přestěhoval do Los Angeles, kde vystupoval v klubech jako stand-up komik. A jak to tak v hollywoodských pohádkách bývá, jednoho dne si ho všiml producent a cesta k profesionálnímu bavičství a později filmu byla otevřena.

Truman Show byla Carreyho prvním seriózním úspěchem.

Pomyslné dveře ale nebyly tak dokořán, jak si mnohdy myslíme. Máme tu začátek osmdesátých let, přitom pro Carreyho zásadní rok 1994, kdy se do kin dostaly filmy Ace Ventura, Maska (The Mask, 1994) a Blbý a ještě blbější (Dumb & Dumber, 1994), byl ještě zhruba dekádu daleko. Během tohoto „mezičasu“ se Carrey věnoval postupnému budování filmové, televizní a bavičské kariéry a rozhodně za svůj „gumovej ksicht“, jak se dnes jeho zuřivé gestikulaci běžně říká, neinkasoval horentní sumy – představa o jeho bleskovém nástupu je tedy mylná. Ostatně na začátku své profesionální kariéry, v roce 1981, neuspěl na konkurzu pro Saturday Night Live (vynahradil si to, jistě již bez konkurzu, v letech 1996 a 2011).

Stejně tak nepřesná je představa, že přešel k vážnějším rolím až po dlouhé době od nabytí slávy. Od onoho přelomového ročníku 1994 jsou to k Truman Show (The Truman Show, 1998) jen čtyři roky. Volba dramatu se tedy najednou nejeví tak nečekaná – ve skutečnosti přišla prakticky ihned, jakmile si Carrey vybudoval jméno. Taková Mo’Nique (Precious, 2009) váhala zásadně déle.

Rok 1994 byl jistě důležitý pro Carreyho kasičku i agenta, do kin přišly hned tři úspěšné komedie a hvězdná kariéra byla na světě. Carrey ale škatulku řadového komika očividně nechtěl tak moc, jak si všichni mysleli. Natočil ještě pár zábavně laděných snímků (druhého Ace Venturu v roce 1995 a náš televizní evergreen Lhář, lhář /Liar Liar/ o dva roky později), ale relativně rychle přešel k zajímavějším nabídkám. Možná ještě zásadnější je tedy rok 1998, kdy přišla do kin Truman Show. Ceněný kus australského režiséra Petera Weira přinesl Carreymu Zlatý glóbus za hlavní roli v dramatu, uznání většiny diváků, ale naprostou ignoraci Akademie. Někteří členové se netajili faktem, že nějakému komikovi Oscara nedají jen proto, že se teď najednou méně šklebí.

Jistě se nemůžeme divit, že Carrey na první pokus nevyhrál Oscara, spravedlnost je možná slepá, Akademie ne. Absence „pouhé“ nominace ale dodnes budí diskuse, které se v souvislosti s Carreym neobjevily naposledy. Říkalo se dokonce, že se mu akademici mstí za odmítnutí ceremoniál moderovat, což ale také může být (a nejspíš je) jen pomluva. Pravděpodobnost, že by celá Akademie, která se skládá z velmi různorodých skupin filmařů, měla za potřebí brát ohledy na záležitosti týkající se v podstatě jen organizačních drobností, není moc velká. Spíš se ze strany ceněných filmařů jedná o nedůvěru v Carreyho osobu, kterou v podstatě můžeme chápat. Od držitelů Oscara se očekává, že ho budou v podstatě reprezentovat. Že se budou chovat jako „oscaroví“ herci, kteří hrají převážně v dramatech a budují „seriózní“ kariéru. O tom, jestli by Carrey se svými ohlášenými projekty tuto úlohu zvládal podle představ, můžeme úspěšně pochybovat. Asi proto mu vždy více přály Zlaté glóby. Nejen, že mají více kategorií, ale obecně platí za ty „drzejší“, kteří si mohou „kontroverzní“ rozhodnutí dovolit.

Věčný svit neposkvrněné mysli je podle IMDb v první stovce nejlepších filmů historie.

Následoval Muž na Měsíci, který se zřejmě stal Carreyho životním výkonem. Přitom by Miloš Forman v hlavní roli viděl raději Edwarda Nortona. Carrey se ale jakožto Kaufmanův obdivovatel nenechal odbýt. Jeho úcta k zemřelému komikovi jistě není součástí pozdější reklamní kampaně. Již od mládí k němu vzhlíží možná i proto, že má narozeniny ve stejný den, a tak se s ním cítí spřízněný. Po jeho smrti každopádně sehnal z pozůstalosti několik „relikvií“, které samozřejmě zapůjčil pro film.

Carrey se účastnil řadového konkurzu, kdy zaslal na požadovanou adresu hodinové video se svou vizí Kaufmana, což Formana přece jenom přesvědčilo umístit ho do užšího výběru. Přesto odmítal svolit a vyhnul se výběru tak, že nechal rozhodnout producenty. Carrey, jakožto v této době již zásadně výdělečnější herec, měl pak postup jistý. Muž na Měsíci jeho herecké schopnosti jedině potvrdil, navíc v roli tak podobné jeho vlastnímu životu, a Formanovo váhání můžeme při znalosti výsledku jen těžko chápat. Carrey si opět (čili druhý rok za sebou – to už nelze nazvat oceněním za snahu) došel pro Zlatý glóbus, tentokrát v kategorii komedie nebo muzikál (i když je snímek vnímán spíš jako drama – sám Carrey se při děkovačce zařazení filmu mezi „komedii nebo muzikál“ divil), stejně jako ho opět zcela přehlédla Akademie.

Od té doby střídá Carrey další vděčné komedie (nejvýraznější jsou asi Božský Bruce /Bruce Almighty/ z roku 2003 a převleková Řada nešťastných příhod /Lemony Snicket’s A Series of Unfortunate Events, 2004/) s vážnějšími kusy. Krom Darabontova dramatu Majestic (2001) zasazeného do období McCarthyho „honů na čarodějnice“ si získal i přízeň kritiků hlavně Věčným svitem neposkvrněné mysli z pera Charlieho Kaufmana a v režii Michela Gondryho (další nominace na Zlatý glóbus, tentokrát neproměněná, na Oscarech opět ticho). Následujícím pokusem o vážnou roli bylo Číslo 23 (23, 2007), kde se po více než deseti letech znovu setkal s Joelem Schumachrem, který mu v polovině devadesátých let dohodil roli Hádankáře v třetím Batmanovi (Batman Forever, 1995). Snímek nejednoznačného režiséra se obecně setkal spíše s odmítnutím a Carrey si vysloužil nominaci na Zlatou malinu, což ovšem vzhledem k logice cen znamená fakticky jeho plné přijetí do první herecké ligy. Protože jak známo, Zlaté maliny dostávají špatní herci jen zřídka. Ceny se spíš soustředí na „pohlavkování“ třeba i oscarových jmen (Sandra Bullock, Halle Berry).

Carrey to tak ale asi nevnímal, protože se od té doby k dramatu nevrátil. V povědomí zůstaly jeho typická „carreyovská sranda“ s poučením nakonec Yes Man (2008), podobně laděný Pan Popper a jeho tučňáci (Mr. Popper’s Penguins, 2011), další z pokusů Roberta Zemeckise spustit CGI revoluci Vánoční koleda (A Christmas Carol, 2009) a kontroverzní gay komedie I Love You Phillip Morris (2009). Na vážnější role tedy Carrey od své malinové nominace tak trochu zanevřel. Můžeme jen hádat, jestli spolu ony dvě události souvisejí.

Carrey možná experimentuje s dramatem, vždy se ale vrátí ke komedii.

Zdá se snadné tvrdit, že Carrey mrhá svým talentem, když se neustále vrací ke komediím, které mu zřejmě už nejednou zavřely dveře k uznání Akademiků. Že jeho kreací jsme si užili do sytosti a teď by měl raději „hrát“. Na něco takového ale nemáme právo.

Bylo by nesmyslné si myslet, že na oficiální uznání, což v Americe znamená Oscar, nepomýšlel – to by jen těžko přijal role v dramatech jako je Majestic a Truman Show, která mu sice vydělala zásadně méně peněz, ale za to měla potenciál oslovit kritiky. Nějaká touha po ocenění tedy v Carreym jistě byla, i když přemítat o tom je samozřejmě jen výprava do země dohadů a hádání. Že si svou pozici mírně odstrčeného uvědomuje, naznačil i v řadě skečů (nejznámější je asi ten na předávání cen MTV za rok 1998, kdy se pro cenu dostavil v extravagantním převleku a cigaretou v ruce s tím, že po „takzvaném boji o Oscary už nemá potřebu nic předstírat a ukáže alespoň svou pravou tvář“). Nakonec si ale vždy vybral kariéru komika, která je jeho osobnosti jistě bližší. Kariéru, která se minimálně s Oscary až na výjimky neslučuje.

Co se týče Carreyho propadnutí komerci, které mu bývá vytýkáno, dalo by se říct, že komedie patří mezi žánry, jejichž úspěšnost můžeme měřit masovým zájmem (i když se nám tahle pravda ne vždy líbí). Jestliže tedy mluvíme o Carreyho humoru jako komerčním, uznáváme vlastně jeho úspěch. Někteří komici chtějí sofistikovaně bavit pár jedinců, jiní se soustředí na dav – Carrey byl vždy ten druhý případ. Jeho leckdy surový a primitivní humor, za kterým se ale nakonec většinou schovává v Americe běžné moralizování, si hlavně díky jeho velmi výraznému vystupování přesto vybudovalo určitou jedinečnost. Za své komediální role byl navíc nominován na další tři Zlaté glóby (za filmy Maska, Lhář, lhář a Grinch), proto je diskutabilní, jestli opravdu dělá chybu, nebo se naopak vždy navrací tam, kde dokáže divákům nabídnout „to nejlepší ze sebe“.

Navíc dost možná patří mezi osobnosti, které svým humorem žijí. K tomu je důležité si uvědomit, že Carreyho komediální kariéra nekončí u filmu. Komici v USA spolupracují s televizí zásadně víc, než bývá zvykem u nás a jejich skeče v různých pořadech dotvářejí image celkem zásadně. O tuto tvář americké televizní kultury jsme ochuzeni, proto se nám leckdy zdají sláva a setrvačnost tamních komediantů nepochopitelné.

Carreyho jméno nyní figuruje u dvou projektů. Životopisný film Ripley’s Believe It or Not! je v plánu na rok 2013, jím ovšem kvůli režiséru Chrisu Columbusovi, jenž bývá obecně považován za rutinního řemeslníka, nemůžeme očekávat návrat k ceněným rolím. Z nízkorozpočtové nezávislé komedie Piere Piere od kontroverzního režiséra Borata Larryho Charlese se naopak může vyklubat téměř cokoliv.

Výběrová filmografie Jima Carreyho:

Ace Ventura (Ace Ventura, 1994)

Maska (The Mask, 1994)

Blbý a ještě blbější (Dumb & Dumber, 1994)

Batman navždy (Batman Forever, 1995)

Ace Ventura 2 ( Ace Ventura 2, 1995)

Lhář, lhář (Liar Liar, 1997)

Truman Show (The Truman Show, 1998)

Muž na Měsíci (Man on the Moon, 1999)

Já, mé druhé já a Irena (Me, Myself & Irene, 2000)

Grinch (How the Grinch Stole Christmas, 2000)

Majestic (Majestic, 2001)

Božský Bruce (Bruce Almighty, 2003)

Lemony Snicket: Řada nešťastných příhod (Lemony Snicket’s A Series of Unfortunate Events, 2004)

Věčný svit neposkvrněné mysli (Eternal Sunshine of the Spotless Mind, 2004)

Číslo 23 (23, 2007)

Yeas Man (Yes Man, 2008)

Vánoční koleda (A Christmas Carol, 2009)

I Love You Phillip Morris (I Love You Phillip Morris, 2009)

Pan Popper a jeho tučňáci (Mr. Popper’s Penguins, 2011)