Když bude větší krize, budou lepší filmy

„Narodil som sa niekoľkokrát a som presvedčený, že raz aj v Cannes.“

E. K. Narodený v Sarajeve v roku 1954 ako bosenský moslim s kresťansko-ortodoxnými koreňmi. Pred bujnejúcim komunizmom sa rozhodol utiecť do Československa, kde študoval na prestížnej FAMU pod vedením dnes už legendy, Otakara Vávru. Už ako študent sa vyčlenil vyspelými krátkometrážnymi snímkami s politickou témou (Guernica, Titanic), ktorá neskôr pretrvávala aj v jeho celovečerných filmoch. Už v celovečernom debute Pamätáš na Dolly Bell? (Sjećaš li se Doli Bel?, 1981) zakodifikoval základné piliere osobnej autorskej poetiky. Podobným vzorcom prekypuje aj Otec na služobnej ceste (Otac na službenom putu, 1985), ktorý priniesol režisérovi okrem celosvetového uznania aj Zlatú palmu. V obidvoch filmoch kombinuje komédiu o dospievaní s vojnovou drámou. V druhom menovanom sa najviac prejavila estetika československej novej vlny. Jedným z najuznávanejších filmov sa stal Dom obesenca (Dom za vesanje, 1988) práve vďaka širokému diapazónu aspektov ako už vyššie spomínaná komédia o dospievaní, ale i prenikaniu nezameniteľného rómskeho folklóru, magického realizmu, dialektiky pastorálneho vidieckeho života a mestskej dekadencie. Mimo Európy vznikol film Arizona Dream (1993) v hlavných úlohách s Jerry Lewisom, Johnny Deppom a Faye Dunaway, v ktorom spája alúzie klasického Hollywoodu s mytologickými referenciami. Režisérovým opus magnum sa stal Underground (1995), politicko-absurdistický pastiš a zároveň aj manifest Kusturicovej svojskej estetiky prekypujúcej bizarnosťami a ľudovými prvkami (preto sú jeho filmy často označované aj ako etno). Podobne ako Dušan Makavejev, i Kusturica často používa motív erotiky previazaný na politickú alegóriu. Aj napriek tomu, že Underground získal režisérovi druhú Zlatú palmu, rozdelil divácku i akademickú obec na dva tábory. Čierna mačka, biely kocúr (Crna mačka, beli mačor, 1998) predstavuje netradičný film, nakoľko sa jedná o romantickú apolitickú komédiu (politické narážky však režisér sofistikovane zakomponoval aj do tejto snímky). Život je zázrak (Život je čudo, 2004) ako aj Testament (Zavet, 2007) nasledujú podobný topos ako predchádzajúce romanticko-dramatické príbehy a komédie o dospievaní. V novších snímkach zostáva aj naďalej prítomná horkosť nad predchádzajúcim režimom, kritika vykorisťovateľského kapitalizmu, glorifikácia rodiny, pastorálneho života často v nezameniteľnej baroknej karnivalesknosti, miestami i grotesknosti. Režisér natočil aj dva dokumentárne filmy, Super 8 Stories (2001) o svojej kapele No Smoking Orchestra a Maradona podľa Kusturicu (Maradona by Kusturica, 2008) o kontroverznej futbalovej legende. Momentálne pripravuje apokalypticky ladenú snímku o starnúcej prostitútke.

Martin Kudláč

Emir Kusturica na 37. LFŠ Foto: Vladimír Lacena

Na tuto otázku jste již odpovídal jistě tisíckrát, ale přesto: jaký je váš vztah k Otakaru Vávrovi, pro nás, české diváky, kontroverznímu režisérovi?

Víte, já si myslím, že když říkáte kontroverzní, prokazujete mu tím kompliment. Protože když režisér není kontroverzní, tak kde je drama? Kde je to dramatické, o kterém nás učil, když jsme byli ve škole? Já si myslím, že je opravdu jedním z nejlepších světových režisérů. Kdyby byl Francouz, nebo třeba Dán, určitě by se o něm psalo. Srbsko a Česká republika jsou malé země, takže když mají takového režiséra, ať už je kontroverzní nebo ne, je to jedině dobře. Je skvělé mít takového režiséra, jako je Otakar Vávra.

Prý chystáte nový film a snad by se měl týkat České republiky…

Ne, to není pravda. (smích) Možná tu budu něco točit, ale teď momentálně ne. Právě chystám film, absurdní komedii, která se bude natáčet v Řecku a ve Finsku. Další snímek budu točit příští rok v Mexiku, bude se jednat o povídku o Pancho Villovi. Hlavní roli ztvární Benicio Del Toro.

Poměrně hodně teď koncertujete – baví vás to momentálně víc, vidíte v něm větší smysl? Nebo je režírování pro vás stále to nejpodstatnější?

Já si myslím, že režírování je to nejpodstatnější, protože všechno, co znám o architektuře filmu, je v podstatě navázáno na přednášky pana Vávry, který byl původně architekt. Myslím si, že právě architektura je něco, co se snažím mít vždy na vědomí. Prostor a čas jsou dvě komponenty, které to dávají dohromady. V muzice je to to samé. Protože když znáte pravidla, jak se muzika skládá, když se podíváte, jak Kurosawa dělal své filmy, když se podíváte na jejich architekturu, vidíte, že je to v podstatě to samé. Filmová řeč je pro mě podstatná, protože film je první umění, které mi dalo takovou radost. Myslím si, že ta radost je v podstatě to, k čemu směřujeme. Katarzi, kterou docílíte s filmem, lze těžko docílit s architekturou. S muzikou je to možné. Film a hudba jsou si strašně podobné.

Dostal jste cenu za emancipaci autorské kinematografie – co byste poradil mladým, začínajícím filmařům nebo filmařům obecně, aby se kinematografie trošku „ozdravila“?

Víte, vždycky je to takové zvláštní. Za Sovětů jste měli jednu z nejsilnějších kinematografií ve světě. Teď, když nemáte Sověty, když máte demokracii, tak nemáte takové filmy. Tak je to všude. V Srbsku se mladí filmaři snaží přiblížít Hollywoodu, a tak ho imitují, místo aby dělali to, co cítí. Ale to je tak vždycky. Vezměte si současnou rumunskou kinematografii. Když jsem já byl student, nejlepší byli Němci. A existovaly takové vlny, mezi nimiž byla ta česká jedna z největších ve světě. Se změnou společenských podmínek se mění i kinematografie. Když bude větší krize, budou lepší filmy. Když bude krize menší, tak budou filmaři napodobovat stupidní filmy, které přicházejí z Hollywoodu. Co je velice důležité, je to, že o tom musíme mít povědomí. Včera jsem říkal, že festivaly jsou strašně důležité, protože na festival nemůžete přijít s takovou sračkou. Na festival přichází autoři a lidi, kteří ví, co je to kinematografie. Takže, ať žijí festialy!

Včera jste vzpomínal na poetiku Bohumila Hrabala, která vás ovlivnila. Setkal jste se s ním někdy?

Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale stejně tak ani s Fellinim ne. Vždy mě pozdravoval a já zase jeho. Osobní setkání není důležité, stačí, když se potkají duše. Ale jak už jsem říkal, s Bohumilem Hrabalem je to stejné jako s Otakarem Vávrou – je to jeden z největších evropských spisovatelů vůbec. Můžu říct, že jeho literární dílo pro mě bylo větší inspirací, než filmy, které jsem viděl. Ten jeho přístup k člověku. To, když najde člověka u piva, malého člověka, který má cítění,vztah k historii – takovou existenci nikde neuvidíte. Po Haškovi je to jediný autor se smyslem pro antihrdiny a outsidery – pro mě je to ultimativní pohled na lidský život.

Kterou z Hrabalových knížek máte nejraději?

Všechny. Každá jeho knížka je obrovská. Možná Obsluhoval jsem anglického krále, protože jsem ji četl v samizdatu, když to v Praze vyšlo poprvé. Když dnes píšu – napsal jsem jednu knihu, dnes už píšu druhou – vždycky jej mám na paměti. I když u nás v Srbsku je Ivo Andrić, který dostal Nobelovu cenu, je to taková dimenze Thomase Manna, takové té velké literatury. Bohumil Hrabal je Čechov v malé zemi. Když píšu, je pro mě inspirací.

Emir Kusturica na 37. LFŠ Foto: Vladimír Lacena

Jaký je váš pocit z dnešního světa? Z toho, co se kolem nás děje? Jak se díváte na dnešní moderní svět 21. století?

Svět je poháněn válečnou ekonomiku. Říká se, kde je moralita? Ale pokud nemá hodnotu na Wall Street, tak neexistuje. V prvním samizdatovém vydání Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále byl takový slogan: „Člověk, který myslí, není humánní. Ne proto, že by nechtěl, ale právě proto, že to stojí proti správnému myšlení.“ Snažil jsem se tomu porozumět. Dnes to pochopíte, když vidíte, jak to ve světě funguje. Válečná ekonomika pěstuje války a televize jako CNN vás přesvědčují, že je to humánní.

Přijel jste do regionu, kde jsou tradice ještě živé. Myslíte si, že je důležité je udržovat?

Myslím si, že tradice jsou velmi důležité, protože když nemáte identitu, nebudete existovat. Proto říkám, že festivaly jsou důležité, protože na festivalech jsou dobré filmy a dobré filmy jsou filmy, které kombinují uměleckou a komerční stránku. 90% filmů v kinech jsou komerční, nedávají důraz na uměleckou stránku. Tradice nesmí být zapomenuta, musí se pěstovat. Musí se zachovat originalita, protože z Hollywoodu přichází strašná síla, která to všechno ničí. Protože jejich jediným cílem je vydělat peníze.

Zmiňoval jste, že máte rád festivaly…

Já nemám rád festivaly, já jsem jen řekl, že mají smysl.

…jaké jsou tedy vaše konkrétní dojmy z Letní filmové školy?

Vím, že předtím fungovala jako setkání filmových klubistů. Vzpomínám si, že když jsem studoval v Praze, vždycky jsme v pátek šli do filmového klubu, kde jsme viděli dobré filmy. Ať už si lidi mysleli o komunismu cokoli, tehdy bylo strašně moc peněž na kulturu. Myslím si, že Letní filmová škola má dobrou atmosféru – to se pozná hned, když přijedete a když člověk vidí, kolik je tu mladých lidí. A myslím si, že i filmy v programu jsou dobře vybrané.

Včera jste zde dostal výroční cenu AČFK, před měsícem jste byl na Slovensku na Art Film Festu v Trenčianských Teplicích oceněn za přínos světové kinematografii. Znamenají pro vás tyto ceny něco? Mají podle vás ceny smysl?

Víte, zrovna tyto ceny pro mě speciálně v Čechách a na Slovensku smysl mají a znamená to pro mě hodně, protože já jsem český žák.

Jedním z témat letošního ročníku Letní filmové školy je problematika digitalizace. Jaký je váš názor na digitalizaci? Považujete to za lepší cestu k distribuci, například artových filmů?

V Cannes jsem viděl nový film Akiho Kaurismäkiho Le Havre, který byl natočený na 35mm a vypadá to nádherně. S digitální kamerou je strašný problém v tom, že nezískáte dobrý záběr, když venku svítí slunce. To je opravdu velký problém. Na druhou stranu je však dobrá v postprodukci. Pořád to ale není dokonalé. Například v hudbě se teď všichni vrací k analogovému formátu, protože ten zvuk není tak sterilní jako digitální. Ale myslím si, že v budoucnosti bude tato kombinace fungovat. Digitální formát je dobrý, když pracujete v noci – nemusíte využívat strašnou spoustu světel. V případě, že natáčíte ve dne, je to však naopak.

Kusturicovy výroky z Lekce filmu na LFŠ:

„K filmové kariéře jsem se dostal náhodou. To proto, že nevěděli, co se mnou dělat. Ve škole jsem byl strašně problematický.“

„U přijímaček na FAMU se mě zeptali: Co si myslíte o socialistickém realismu? Mně bylo tehdy osmnáct, a vůbec jsem nevěděl, co socialistický realismus je. Tušil jsem ale, že má odpověď bude podstata toho, zda tam budu nebo nebudu. Tak jsem jim řekl, že toho realismu není nikdy dost.“

„Střižna je room for crying.“

„Já nejsem člověk, co rád pije, chlastá, droguje… ale rád se na to ve filmu podívám.“

„Při castingu je rozhodující první moment, ve kterém vidím kombinaci směšného a tragického. Jesli je herec dobrý nebo ne, není nejdůležitejší. Protože když točíte film pět, šest měsíců, každý se může stát hercem.“

Přepis tiskové konference byl původně uveřejněn ve Filmových listech 37. Letní filmové školy