Nevěřím v inspiraci

Je pověstný svým cynismem a lakoničností, objektivům kamer a fotoaparátů se vyhýbá, ale na včerejší tiskové konferenci se k radosti všech rozpovídal.

Světoznámý finský režisér, scenárista a producent Aki Kaurismäki (*1957) patří mezi filmové samouky. Po neúspěšných studiích filmové školy, kdy se kromě jiného pokoušel živit jako filmový kritik, začal pracovat jako asistent u svého o dva roky staršího bratra Miky (ten byl hostem Letní filmové školy před čtyřmi lety). S ním začátkem osmdesátých let spolupracoval na scénářích jeho filmů a společně založili produkční společnost Villealfa (její název je přesmyčkou filmu Alphaville od Kaurismäkim zbožňovaného Jeana-Luca Godarda). V polovině osmdesátých let bratři rovněž stáli u zrodu filmového festivalu Midnight Sun Film Festival, jehož uměleckým ředitelem je dnes věhlasný finský filmový historik Peter von Bagh.

Aki Kaurismäki miluje klasický Hollywood a nenávidí ten současný. Jeho filmy jsou prodchnuty obdivem a úctou k filmům Roberta Bressona, Jasujira Ozua a Douglase Sirka, prostřednictvím citací však vzdává hold i svým generačně spřízněným kolegům Jimu Jarmuschovi či Fridriku Thórovi Fridrikssonovi. Navzdory tomu, že nesnáší festivaly, odnesly si z nich jeho filmy již řadu cen.

V návaznosti na kompletní retrospektivu Kaurismäkiho režijního díla na 37. Letní filmové škole vydala Asociace českých filmových klubů ve spolupráci s nakladatelstvím Casablanca sborník textů Aki Kaurismäki: Světla soumraku věnovaný tvorbě tohoto uznávaného finského auteura. Po loňském sborníku o maďarském solitérovi Bélovi Tarrovi se jedná o zatím druhou publikaci z edice Iniciály, jejíž editorkou je opět Kamila Boháčková.

Jana Bébarová

Aki Kaurismäki na 37. Letní filmové škole. Foto: Marek Malůšek

Před chvílí jste na diskuzi po vašem filmu řekl, že nemáte rád soutěžní festivaly. Je to proto, že pro vás ceny nic neznamenají? Nemáte radost, když některý z vašich filmů získá cenu?

Ne, je to jen proto, že nerad prohrávám. (smích) To byl samozřejmě vtip. Během prvních deseti patnácti let, co jsem točil, jsem nedal jediný film do soutěže, protože soutěže podle mě ničí kinematografii. A i když se ze mě později stal prostitut, tak si za tímto názorem stále stojím. Protože pokud jste někdy byla na soutěžním festivale, víte, že je to všude stejné. Ve skutečnosti se na ty filmy nikdo nedívá, všichni jen přemýšlí o tom, který z nich vyhraje. Všechny ostatní jsou zapomenuty. Skutečné festivaly mají publikum, které se soustředí na filmy samotné, což je samozřejmě mnohem příjemnější.

Vaše filmy jsou zpravidla hodně ponuré, není v nich příliš naděje. V čem vidíte východisko z dnešního světa?

Myslím, že se ve svém výčtu mýlíte. Natočil jsem okolo dvaceti filmů a myslím, že velká většina z nich je až přespříliš optimistická. Co se týče zbytku, citoval bych Nikolaje Vasiljeviče Gogola, který říká, že nemůžete vinit zrcadla za to, co v nich vidíte.

Očividně máte vynikající smysl pro humor…

…akorát, že to není vidět. (smích)

…proč netočíte komedie?

Natočil jsem jich spoustu, ale nikdo se u nich nesmál. (smích) Například jsem natočil komedii nazvanou Hamlet podniká, bylo to někdy v osmdesátých letech. Byla to komedie se vším všudy. Možná temná, ale komedie. Když měla ve Finsku premiéru, nikdo se nesmál. Protože to byl Shakespeare a lidi si mysleli, že se u toho nemají smát. Všichni čekali, že se tam bude šermovat a bude tam Laurence Olivier, ale ten už byl v té době bohužel mrtvý, takže jsem ho nemohl obsadit. Proto dávám přednost filmům, u kterých se lidé mohou smát, kdy chtějí, a plakat, kdy chtějí. Nechci je do ničeho nutit. U mých komedií se nikdo nesměje a u tragedií nikdo nepláče. Kromě mě, protože já jsem jejich producent.

Viděl jste u nás velmi oceňovanou divadelní adaptaci vašeho filmu Muž bez minulosti? Případně jiné adaptace vašich filmů? Jaký jste na ně měl názor? Myslíte, že je možné je převést do jiného uměleckého druhu?

Ne, bohužel jsem to neviděl. Ale doteď například nechápu, jak mohli v Německu udělat čtyřhodinovou inscenaci z mého třiasedmdesátiminutového filmu Najal jsem si vraha. A to i navzdory tomu, že v něm nepadne jediné slovo. S českým režisérem (Miroslavem Krobotem, pozn. red.) jsem však četl rozhovor a zdá se mi, že má správného ducha, takže si myslím, že by to mohlo být pěkné. Dokonce mě pozval na premiéru, ale já jsem zrovna v té době byl na druhém konci světa. A létání nemám zrovna příliš v lásce. Na druhou stranu ‒ vznikla spousta adaptací mých filmů, ale je to zcela jiná forma umění. Takže si myslím, že divadelní tvůrci mohou být naprosto svobodní a dělat, co chtějí, i když jsou to mé příběhy. Jedinou podmínkou je, že musí respektovat původní myšlenku filmu, respektive scénáře. Mimo to mají úplnou svobodu.

V České republice o vás při příležitosti vaší retrospektivy na Letní filmové škole vychází knížka a v zahraničí jich existuje další spousta. Reflektujete to nějak, zajímá vás, co se o vás a vašich filmech píše?

(po dlouhém mlčení s potměšilým výrazem ve tváři) Ne. Už tak se za své filmy stydím. Proč bych měl znovu prožívat to utrpení? (smích)

Zítra (30. 7., pozn. red.) zde dostanete cenu, která má být zároveň i poctou finské duši. Můžete nám osvětlit, jaká ta finská duše je?

Především bych tu cenu rád vyměnil za jeden pořádný oběd či večeři, protože to vypadá, že zde nikdo nemá čas mě na ni pozvat. Protože jestli mě na ni nepozvou, tak já si pro tu cenu nepřijdu. Do té doby totiž omdlím. Kromě toho se vždycky strašně stydím za ty kritiky. Proto momentálně čtu jen Kafku. V češtině. (smích)

Mám pocit, že pan režisér neodpověděl na předchozí otázku: jaká je vlastně ta finská duše?

Je pro mě velmi těžké to definovat, protože jsem o ničem podobném nikdy neslyšel. Co myslíte tou duší? Copak nekrvácíme, když nás píchnete do břicha? (jakoby mezi řečí) Doufám, že to byl Shakespeare. Nebo alespoň Lubitsch to měl ve svém shakespearovském filmu.

Jestli ta duše není spíše nějaká atmosféra, která se odráží ve finské kinematografii… Je v ní přítomný humor, ale i jakási přemýšlivost…

Rozhodně doufám, že moje filmy odrážejí finskou atmosféru. Vrátím se ještě ke smyslu pro humor a k duši, na kterou jste se ptali. Finsko se nachází mezi východem a západem – stejně jako Česká republika. Myslím, že sdílíme podobný smysl pro humor – klidný, jemný a nenápadný. Protože jsem Fin, všechno, co dělám, nějakým způsobem reflektuje místo, kde žiju. Bylo by podivné, kdybych měl například švédský nebo ruský smysl pro humor. Tady se nyní nacházím hozený do studené vody. (stranou) To je vtip. Tedy jen ta poslední věta.

Aki Kaurismäki na 37. Letní filmové škole. Foto: Bohdan Heblík

Zdá se, že váš úspěch přišel jen tak, bez jakékoliv námahy…

…a co těch třicet let, co se filmařině věnuji?

…spousta lidí musí tvrdě makat, aby uspěla.

Začínal jsem v roce 1978 jako asistent kamery v Německu. Teď je, tuším, rok 2011. Produkoval jsem čtyřicet pět filmů, režíroval skoro dvacet, napsal téměř třicet… Nevím, čemu říkáte „bez námahy“. Ale samozřejmě máte pravdu, když to říkáte. Když ale vezmu v úvahu své filmy, byl jsem podle mého názoru úspěšný už na konci osmdesátých let. Protože pro finského režiséra je úspěch samotný fakt, že se jeho film promítá mimo Helsinky. Abych byl alespoň jednou ve svém životě upřímný – jestli se mi podařilo rozesmát či rozplakat alespoň jednoho člověka na světě, tak jsem šťastný. To osobně považuji za úspěch. (na chvíli se odmlčí) Toto byl můj jediný okamžik pravdy. Všechno ostatní jsou sračky. (smích)

Jak je to s vaší producentskou prací – děláte to jen z nutnosti, protože by to nikdo jiný nechtěl dělat, nebo jste k tomu přirozeně inklinoval?

Většinou jsem to dělal proto, že se jednalo o mého přítele nebo mladého zoufalého filmaře či někoho, kdo měl dobrý nápad a já jsem měl zrovna náhodou kameru a štáb. Takže jsem mu mohl říct: ok, jdi do toho, tady máš štáb. U většiny filmů jsem prodělal, ale i přesto existují. Myslím, že to dělám hlavně proto, že jsem laskavý člověk. S produkováním už ale končím, protože i když jste jen producent, zabere vám to rok práce, stejně, jako kdybyste byl zároveň i režisér.

O filmu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku jste prohlásil, že se jedná o nejhorší snímek vůbec, kromě akčních filmů se Sylvesterem Stallonem. Na webových stránkách jste uveřejnil vaši pomstu Sylvesteru Stalloneovi (krátký film Rocky VI, pozn. red.). Je to něco osobního, nebo obecně neuznáváte tento filmový žánr?

Když jsem říkal, že to je nejhorší film všech dob, myslel jsem nejhorší film v době jeho vzniku. Od té doby jsem ale udělal spoustu dalších filmů. (odmlka) Ano, skutečně nemám rád, když se s filmovým materiálem plýtvá na bezmyšlenkovité, hloupé a násilné sračky. Ale dnes se na to používají digitální kamery. Jednu věc vám ale řeknu skutečně vážně: film má potenciál být jednou z forem umění, i když já jsem to nikdy neprokázal, a měl by být využíván pro dobré účely, jako to dělal například Chaplin. Je příliš hodnotný na to, aby sloužil násilí a průměrnosti. Film je tu pro lidi, aby si u něj odpočinuli po práci, aby se u něj pobavili či seznámili. Takže kino byste měli vždycky opouštět buď se smíchem, nebo s pláčem. Nic mezi tím neexistuje.

Někde jsem se dočetl, že nejtěžší částí přípravy filmu je pro vás psaní scénáře.

Kdo to napsal? Já rozhodně ne.

Co obvykle stojí na počátku vašich filmů? Jak hledáte vhodná témata?

To záleží na konkrétním příběhu, ale většinou začínám s nějakým nápadem, který pak rok dva nosím v sobě. A dále potřebuji vědět, kdo bude hlavní postavou. Chtěl jsem například natočit film o nezaměstnanosti, což je velice široké téma. Od 60. let se jí ve filmu nikdo nezabýval, ale – alespoň z mého pohledu – by bylo velice hloupé, kdybych točil snímek o nezaměstnaném dělníkovi, protože tak je to vždycky. A tak jsem půl roku přemýšlel nad tím, kdo do háje může být nezaměstnaný. Potom jsem jel do Tokia, kde jsem se ocitnul ve velké restauraci – sám se svým saké, tedy vlastně s kávou. (úsměv) S kávou smíchanou se saké. (úsměv) Se mnou tam byl ještě číšník, který jen nehybně stál (předvádí nehybný obličej) a čekal, až pohnu prstem, aby mi donesl další kávu nebo saké. Matti Pellonpää (dvorní herec AK, pozn. red.), který zemřel o rok dříve, než jsme ten film (Mraky odtáhly, 1996, pozn. red.) začali dělat, se ke mně otočil a řekl: „to je on, to je ten nezaměstnaný“. Od té chvíle bylo všechno jasné. Půl roku jsem na to nemyslel a pak jsem to celé napsal za tři dny, protože podvědomí udělalo práci za mě. Moje podvědomí pracuje, zatímco spím. Psaní scénáře potom spíše připomíná tištění v černobílé.

Matti si z té postavy dokázal vzít úplně vše, ale bohužel zemřel. To se stává. Chci říct, stává se, že herci umírají. U mého posledního filmu Le Havre se stalo něco podobného jako v případě Mraky odtáhly. Měl jsem postavu chlapce původem z Afriky a potřeboval jsem vyřešit, kdo se ho ujme. Půl roku jsem o tom přemýšlel. Pak jsem byl v Portugalsku a na ulici jsem narazil na čističe bot. Neměl žádné zákazníky a moje boty byly zrovna ukázkově nablýskané. Ale stejně jsem za ním šel, abych mu dal nějakou práci. A zatímco jsem u něj seděl a nechával si leštit boty, přemýšlel jsem o svém filmu a o tom, kdo se ujme toho malého chlapce. Pak jsem se otočil na muže vedle mě: on, on to bude! Zaplatil jsem mu čtyřikrát víc, než po mě žádal, a když se zeptal proč, řekl jsem, že mu děkuji. Toho muže jsem už nikdy neviděl. Byl to leštič bot, který cestuje z města do města. To snad vysvětluje, jak při psaní scénáře postupuji. Potřebuji vědět, o kom příběh bude, zbytek už jde jako po másle – jako automatické psaní, i když nejsem zrovna jako Eric Satie, hudební skladatel, který mimochodem zemřel v červenci 1925. To byl vtip. (tváří se stále stejně vážně)

To byla moje krátká odpověď na krátkou otázku. Ale je to pravda – skutečně věřím svému podvědomí, protože jsem líný napsat to sám.

Takže je to něco seslaného shůry.

Potkáme se tam. Jestli tam mají bar. (odmlka) Nevěřím v inspiraci. Inspirace pro mě je, když chodíte po ulicích a všímáte si všeho a všech – mladých, starých. Pozorujete okolí a všechno se vám tady (poklepává si na hlavu) ukládá. A pak se vám to někdy vrátí. Pokud chcete improvizovat, musíte to tam mít uložené. Alespoň vteřinu předtím. Jean-Luc Godard jednou řekl: „Neimprovizuji, prostě se jen rozhoduji pozdě.“

Přepis tiskové konference byl původně uveřejněn ve Filmových listech 37. Letní filmové školy