Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Naposledy Veselí

Naposledy Veselí

Naposledy Veselí
REPORTÁŽ: Zpráva o Semináři ruských filmů – MILAN CYROŇ –

Ve Veselí nad Moravou se ve třech dnech již po osmnácté1 odehrál Seminář ruských filmů, tentokrát o víkendu 11.–13. listopadu. Program se zaměřil na reflexi zlomových okamžiků ruských dějin, jmenovitě roky 1921, kdy bolševici zvítězili v občanské válce a začali s upevňováním své moci; 1941, kdy německá armáda napadla Sovětský svaz, načež ten se na straně Spojenců zapojil do druhé světové války; a 1986, kdy generální tajemník KSSS Michail Gorbačov na 27. sjezdu strany zahájil období přestavby (perestrojky). Zatímco k prvním dvěma mezníkům se program vztahoval tematicky, k poslednímu období se vracel prostřednictvím titulů, které byly v daném období realizovány. Letos se sice semináře nezúčastnila nemocná Galina Kopaněvová, ovšem nahradil ji Tomáš Hála z Národního filmového archivu,2 jenž za ni dokázal svými lektorskými úvody poskytnout adekvátní náhradu.

Šestý červenec (Zdroj: www.kinopoisk.ru)

Dokumentární film režisérky a kameramanky Mariny Goldovské3 Solovecká moc (Vlasť soloveckaja, 1988) spadá datem svého vzniku do období perestrojky a tematicky odkazuje k období po roce 1921. Vypráví o „táborech zvláštního určení“, vzniknuvších na Soloveckých ostrovech v Severním moři roku 1923, do nichž byli posíláni političtí a církevní vězni a také skuteční kriminálníci. Snímek, jehož vznik podnítilo nalezení dopisů trestanců, kteří na ostrovech zahynuli, kombinuje archivní záběry s nově natočenými, využívá výpovědí pamětníků i úryvků ze zmiňovaných dopisů a podává tak pozoruhodný obraz „státu ve státě“ izolovaném od okolního světa, v němž uvěznění lidé museli přežívat v nelidských podmínkách. K občanské válce v Rusku se vyjadřoval hraný film Julije Karasika Šestý červenec (Šestoje ijulja, 1968) vyprávějící o událostech doprovázejících 5. sjezd dělnických, rolnických, rudoarmejských a kozáckých poslanců v roce 1918, zejména o atentátu na německého vyslance v Rusku hraběte Wilhelma Mirbacha (Nikolaj Volkov), vykonaný levými esery za účelem zmaření brest-litevského míru,4 a jejich následnému povstání. Tato „historická kronika“ rekonstruuje tehdejší události se snahou o jejich podrobný a přesný popis, ovšem ten je vzhledem k době vzniku5 postižen ideologickým prizmatem. Kupříkladu Lenin, ztvárněný Jurijem Kajurovem, jenž chtěl této „velké“ figuře ruských dějin vtisknout lidskou tvář, se stává jednostrunným kladným hrdinou, jemuž záleží jen a jen na blahu dělníků a rolníků, čímž řídí všechna svá rozhodnutí. Naopak leví eseři je svým konáním ohrožují a naruší jím i samotný sjezd. Po potlačení jejich vzpoury však shromáždění pokračuje v práci, jak nám oznámí závěrečný happyendový titulek, porážkou levých eserů se tedy opět vrací rovnováha udržovaná absolutizovanou prací.

Nesmrtelná garnisona (Zdroj: www.mksveseli.cz)

Válečné události zobrazovala čtveřice filmů hned z několika etap vývoje sovětské kinematografie. Sobotní promítací den zahájila projekce Nesmrtelné garnisony (Bessmertnyj garnison, Zachar Agraněnko,6 1956), retrospektivně vyprávěného válečného velkofilmu odhalujícího odvahu obránců brestské pevnosti na západě Běloruska, jež se stala prvním cílem německých vojsk v roce 1941.7  V Brestu se odehrával rovněž poslední film pátečního programu, jemuž se podařilo vykreslit osudy jednotlivců mnohem přesvědčivěji, a to snímek Zítra byla válka (Zavtra byla vojna, 1987), jehož autorem je Jurij Kara.8 Na několika žačkách a žácích deváté třídy Kara ukázal období stalinských represí z pohledu dospívajících hrdinů pocházejících z generace, která šla do boje rovnou ze školních lavic. Narativ filmu je opět retrospektivní, o čemž svědčí už jeho samotný název, který odkazuje jednak na to, že v momentě vyprávění je válka minulostí, během něj však visí ve vzduchu jako hrozba, která teprve přijde. Válku přitom ukazují pouze krátké flashforwardy ruských vojáků v šiku procházejících ulicemi, přičemž první z nich je nasnímán jako hlediskový záběr hrdinů. Ti i v dalším prostřihu zírají do dáli jako by sledovali válečnou budoucnost.9 Účinek oslabuje snad jen samotný závěr, v němž se hovoří o statečnosti žáků 9. B, čímž se konec filmu přibližuje patosu Nesmrtelné garnisony, kde se setkáme se stejným zakončením. V případě Zítra byla válka však jde o nepatrnou vadu na kráse, neboť už jen úvod, v němž diegetický vypravěč, ředitel školy, sdělí, že všichni žáci na fotografii, o nichž bude vyprávět, už nežijí, dodává Karovu filmu na účinnosti. Velmi působivé je rovněž Karovo významotvorné nakládání s barvou, kdy se střída tónovaný obraz neutrálních chvil s černobílými obrazy utrpení a neštěstí (např. pohřeb Viky Ljuberecké, byt Ljubereckých po návratu otce z vězení v době, kdy už jeho dcera nežije) a barevnými obrazy radosti (např. byt Ljubereckých nebo byt ředitele školy).10

Zbývající dva válečné tituly se věnovaly partyzánské problematice ve spojení s otázkou zrady. Ve starší Prověrce osudem (Proverka na dorogoch, 1971) Alexej German, jenž tímto snímkem debutoval,11 vycházel z povídky svého otce Jurije Germana. Protagonista Lazarev (Vladimir Zamanskij)12, jenž doposud stál na straně Němců (a po celý film vystupuje v německé uniformě, což bylo trnem v cenzorském oku), se vzdá partyzánům v naději, že ho přijmou mezi sebe a on bude moci odčinit svůj prohřešek, který nakonec vykoupí hrdinskou smrtí. Otázkami morálky a zrady se zabývá rovněž Vzestup13 (Voschožděnije, 1976) Larisy Šepiťko.14 Snímek ve své době provokoval vyšetřovatelem ruského původu a též zradou jednoho ze zajatých partyzánů. Larisa Šepiťko ve Vzestupu pracuje s křesťanskou symbolikou a hrůzy války dává do kontrapunktu s krásami zasněžené přírody snímané v pozoruhodně komponovaných černobílých obrazech, čímž poměrně banální příběh o cestě hrdinů za potravou a jejich následném zajetí povyšuje na jedinečnou filmovou alegorii.

Zítra byla válka

Program semináře zahájil jeden z nejodvážnějších filmů osmdesátých let, podobenství o vině a trestu Pokání15 (Monanieba, Tengiz Abuladze, 198416 ) odhalující obecné praktiky stalinismu na příkladu nejmenovaného gruzínského města. Ty jsou odkrývány během výpovědi ženy jménem Kethevan Baratheli (Zeinab Bocvadze), která každou noc vykopává zesnulého starostu Varlama Aravidzeho (Avthandil Macharadze) z hrobu a je za to nyní souzena. Po skončení jejího vyprávění sledujeme, jak se s pravdou vyrovnávají pozůstalí, zejména Aravidzeho syn Abel (opět Avthandil Macharadze) a vnuk Tornike (Merab Ninidze), a tak lze pozorovat postoje různých generací. Zatímco vnuk pravdu o svém dědovi těžce nese a požaduje, aby se rodina souzené ženě omluvila, otec a jeho vrstevníci hledají i ty nejkrajnější způsoby, jak ji umlčet a zatajit tak pravdu o minulosti města a zrůdné povaze jejího starosty, což však vede k další tragédii. Téma moci se stalo ústřední pro dvě díla autorské dvojice režiséra Vadima Abdrašitova a scenáristy Alexandra Mindazeho. Starší z nich, promítaný v neděli, Plumbum – nebezpečná hra (Pljumbum, ili Opasnaja igra, 1986) se soustředil na postavu předčasně vyspělého hocha Ruslana Čutkova (Anton Androsov), který si nechává říkat Plumbum, a jenž je natolik posedlý prosazováním zákona, až to má pro něj i jeho okolí katastrofální následky. Tragiku smrtelného pádu hrdinovy spolužačky ze střechy domu částečně zaviněného právě protagonistou, umocňuje jeho efektní nasnímání. Další počin Abdrašitova a Mindadzeho zařadili organizátoři Semináře až na sobotní jedenáctou hodinu noční, což nebylo příliš šťastné. Sluha (Sluga, 1988) trvající 133 minut je podobenstvím, v němž se střídají a prolínají časové roviny, v nichž hlavní hrdinové (funkcionář stalinské éry a jeho řidič, jenž se rovněž stane politikem) potkávají i sebe sama, což vyžaduje poměrně velkou dávku soustředěnosti. Vhodnější by bylo v tomto čase uvést komedii Garáž (Garaž, Eldar Rjazanov, 1979) o schůzi členů družstva, na jejímž konci má být rozhodnuto, komu nebude z nedostatku míst přidělena garáž. Přes satirické ostří Garáž zůstává oddechovým filmem dodržujícím jednotu místa a času a ve všech ohledech vyžadující po recipientovi mnohem menší soustředěnost.

Plumbum – nebezpečná hra (Zdroj: www.videogid2011.pp.ua)

V případě, že chtěli organizátoři odlehčit obecenstvu po trojici válečných titulů, měli na výběr ještě z dalšího snímku vyprávějícho o umělecké krizi uznávaného dramatika Kima Jesenina (Michail Uljanov), nazvaného Téma (Těma, Gleb Panfilov, 1979). Téma sice pojednává o vážných, do té doby dokonce tabuizovaných tématech (emigrace), nicméně i přesto s nadhledem pro pozdně noční hodiny vhodnějším nežli náročnost Sluhy plného aluzí, např. na Mistra a Markétku Michaila Bulgakova. Závažnou výpovědí o stavu společnosti byla Assa (Sergej Solovjov, 1987), nejlepší z titulů nedělního programu. Solovjov za spolupráce s ruskými rockovými kapelami17 vystavěl pozvolna se rozkrývající obraz zahnívající společnosti směřující k chaosu nové epochy, který se ukrývá pod povrchem melodramatického příběhu milostného trojúhelníku spojeného kriminálním motivem. Zcela posledním filmem letošního Semináře bylo dílo další režisérsko-scenáristické dvojice Karena Šachnazarova a Alexandra Boroďanského18 Město Zero (Gorod Zero, 1988), kteří svého hrdinu inženýra Alexeje Varakina (Leonid Filatov) umístili do časoprostoru města mezi minulostí a budoucností. Autoři zobrazují společnost, jež se ocitla v prázdnotě a uvěznila v ní i hlavního hrdinu. Komediálně laděný snímek bohužel během zdlouhavé sekvence v muzeu voskových figurín ztrácí dech a nabírá jej opět až v samém závěru. Po zhlédnutí tohoto nevyrovnaného filmu však alespoň několik absurdních vtipů z první třetiny a posledních pár minut zůstane v paměti diváka stejně jako program letošního Semináře, který ani po osmnácti letech na dechu neztrácí.

V souvislosti s tím se závěrem tohoto textu vraťme ještě k jeho samému začátku, či přesněji nadpisu. Seminář ruských filmů se ve Veselí nad Moravou konal letos naposledy, od příštího roku za ním zájemci o ruskou kinematografii (a také o asijskou kinematografii promítanou v rámci každoročního Semináře asijských filmů) budou muset zavítat do o několik kilometrů vzdáleného Hodonína, kde v kině Svět proběhne jeho 19. ročník, a to v termínu 9.–11. 11. 2012.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Za dobu jeho trvání zde bylo promítnuto více než 200 filmů. []
  2. NFA stejně jako Slovenský filmový ústav poskytl všechny kopie na 35mm pásu. []
  3. Její otec, Jevsej Goldovskij, byl jedním ze zakladatelů VGIKu. []
  4. Na základě brest-litevského míru přišlo Rusko o území Finska, Pobaltí, Ukrajiny, Běloruska, Besarábie a části Polska []
  5. V tomto období stál v čele Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv, jehož vláda bývá mimo jiné spojována s pojmem neostalinismus. Na postu tajemníka vystřídal reformního Nikitu Chruščova. []
  6. Agraněnko natočil Nesmrtelnou garnisonu jako svůj debut. Taktéž v následujícím filmu Leningradská symfonie (Leningradskaja simfonija, 1958) se věnoval hrdinství sovětského lidu za druhé světové války, neboli během Velké vlastenecké války. []
  7. Film sice nezobrazuje vítězná tažení sovětské armády, i když ta vlastně v závěru také naleznou své místo, ale porážku ihned z kraje válečného konfliktu. To ovšem nebrání oslavnosti adresované rudé armádě. První z českých husitských snímků Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947) rovněž využívá husitské porážky k vykreslení odvahy husitů a trvalé platnosti jejich idejí, pochopitelně ideologicky zdeformovaných. []
  8. Česká televize před několika lety uvedla jeho snímek Baltazarova hostina, aneb Noc se Stalinem (Piry Valtasara, ili noch so Stalinym, 1989). Film Zítra byla válka vyrobilo Gorkého studio pro děti a mládež. []
  9. Tyto výjevy navíc přicházejí po slovech jedné z hrdinek, která říká, že už se jim bude žít lépe, nežli doposud. Tuto hrdinku ztvárnila Natlja Něgoda, jež se proslavila hlavní úlohou ve filmu Malá Věra (Maleňkaja Vera, Vasilij Pičul, 1988). []
  10. Ve filmu zazní dobová píseň Utomlyennoye Solntse, původně polská skladba z roku 1935, jejímž autorem je Jerzy Petersburski. Ta je také titulní písní filmu Nikity Michalkova Unaveni sluncem (Utomlyonnye solntsem, 1994), rovněž se zabývajícím obdobím stalinismu a jeho represálií. []
  11. Film vznikl roku 1971 pod názvem Operace šťastný nový rok, do kin se však dostal teprve v roce 1986. []
  12. Zamanskij ztvárnil i roli Ljubereckého v Zítra byla válka. []
  13. Ruský název Nanebevstoupení byl v československé distribuci změněn pro své křesťanské konotace. []
  14. Manželem Larisy Šepiťko byl Elem Klimov, jehož válečné drama Jdi a dívej se (Idi i smotri, 1985) byl na Semináři ruských filmů uveden v minulém roce. Klimov za svou ženu dokončil film Loučení (Proščanije s Matjoroj, 1984), během jehož natáčení i s několika členy štábu zahynula při autonehodě. Klimov sice nejprve námět, který manželce sám doporučil, odmítal realizovat, nakonec však svolil pod podmínkou, že mu před tím bude umožněno natočit film Agónie – konec Rasputina (Agoniya, 1981). []
  15. Pokání je třetím dílem volné trilogie, jemuž předcházely Prosba (Vedreba, 1967) a Strom přání (Natvris khe, 1976). []
  16. Snímek byl uveden po dvouletém zákazu až v roce 1986. []
  17. V závěru filmu vystoupí slavný ruský zpěvák Viktor Coi, jenž hrál hlavní úlohu v jednom z nejslavnějších titulů kazašské nové vlny Jehla (Igla, Rašid Nugmanov, 1988). Hlavní hrdina tohoto filmu jménem Moro zahyne podobným způsobem a z podobných důvodů jako hrdina Assy Bananan (Sergej Bugajev). []
  18. Na scénáři se podíleli oba dva, režie se chopil pouze Šachnazarov. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru