O necivilizovanosti civilizovaných

Už od svého ceněného debutu Voltairova chyba (La Faute à Voltaire, 2000)  se Abdellatif Kechiche zaměřuje na problematiku imigrantství a vůbec toho, jak nás v očích ostatních ovlivňuje náš původ. Francouzský režisér, který sám pochází z Tunisu, vedle sebe ve své tvorbě staví „svět imigrantů“  a „svět domácích“, aby zkoumal snahy hlavních postav přejít z prvního tábora do druhého. Vyjímkou není ani historické drama Černá Venuše.

Film vypráví o mladé služce Saartije Baartmanové (Yahima Torrès), která se svým pánem Hendrickem Caezarem (Andre Jacobs) opouští rodnou jižní Afriku, aby v Anglii a posléze ve Francii bavila civilizované evropské publikum coby „hotentótská Venuše“. Na této historické látce (vycházející ze skutečného příběhu) má  Kechiche opět možnost postavit diváka před ohyzdnost rasismu a předsudků.

Dělá tak prostřednictvím kamery, která v nestabilizovaných, syrových záběrech sleduje, jak je Saartije ponižována všemi od Caezara přes vědce paradoxně až po ty, kdo chtějí jihoafrickou ženu bránit. Bez zbytečných fines či jakýchkoli hudebních vložek režisér poměrně přímočaře ukazuje na všechny zmíněné prstem a prvoplánově apeluje na morálku publika.

Kechiche za sebe (místy dokonce nesourodě) vrší zbytečně dlouhé scény, jimiž je snímek výrazně bržděn. Na Černé Venuši však lze ocenit autenticitu jazyka, vyplývající z režisérových dokumentárních snah. Ve filmu se mluví anglicky, francouzsky a rovněž afrikánštinou, původně jazykem nizozemských osadníků Afriky. Obsazení ústřední postavy může nicméně působit naopak poněkud neautenticky: Afričanku Saartije totiž ztvárnila kubánská herečka Yahima Torrès. Ta ovšem ztvárnila svoji postavu tak bravurně a uvěřitelně, až je na místě pochybovat, zda tvůrci skutečně nepřivedli na natáčecí plac černošskou otrokyni. Jistě, z velké části se na tom podepsaly její fyziognomické předpoklady, nicméně herečka dokáže mimicky výborně postihnou Saartijinu odcizenost od ostatních postav, smíšenou se snahou tuto odcizenost překonat. Poměrně nevýrazný a jakoby znuděný mluvený projev, navíc ve zmíněné afrikánštině, pak „domorodost“ Saartije doplňuje.

Výkon Yahimy Torrès je pro snímek klíčový; hlavní hrdinka je na plátně takřka nepřetržitě, čímž režisér publikum svazuje s jejím osudem. Pomyslná klec hrdinky v Evropě 19. století je tak klecí i pro nás. Jsme s ní v zákulisí, při představeních i na projížďkách a procházkách po městech, kam nepatří a nikdy ani patřit pro svůj vzhled nebude a nemůže. Zatímco ale ona trpí odloučením od rodiny a kvůli odsuzujicím pohledům těch, kteří pro anatomickou odlišnost Saartije zapomínají na humánnost, divák trpí sledováním syrového a neskutečně dlouhého morálního poselství, jehož údernost byla nahrazena nesnesitelnou samoúčelností.

Vénus Noire

Scénář a režie: Abdellatif Kechiche

Kamera: Lubomir Bakchev, Sofian El Fani

Střih: Camille Toubkis, Ghalya Lacroix, Laurent Rouan, Albertine Lastera

Hudba: Slaheddine Kechiche

Hrají: Yahima Torrès, Andre Jacobs, Olivier Gourmet, Elina Löwensohn, François Marthouret, Michel Gionti, Jean-Christophe Bouvet

Francie, 2010, 159 min.

Česká premiéra: 3. 11. 2011 (AČFK)