Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Od zuřivých mládenců k zakladatelům rumunského mainstreamu

Od zuřivých mládenců k zakladatelům rumunského mainstreamu

ROZHOVOR s Mirceou Danem Dutou, ředitelem Rumunského kulturního institutu – JANA JEDLIČKOVÁ –

Mircea Dan Duta je jedním z absolventů a současných pedagogů pražské FAMU. Jako ředitel Rumunského kulturního institutu se podílí na řadě akcí, které se tematicky věnují Rumunsku. Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti přednášel mimo jiné o historii rumunské kinematografie, od jejích němých počátků, až po současnou rumunskou novou vlnu.

Na LFŠ přednášíte o Stručných dějinách rumunské kinematografie. O jakém časovém období budete rámcově mluvit? Dají se vůbec dějiny rumunské kinematografie zestručnit?

Dějiny jakékoli kinematografie se určitě nedají zestručnit. A to dokonce ani dějiny rumunské kinematografie, které jsou bohužel stručnější než dějiny dalších kinematografií. Ačkoli není možné tvrdit, že by nebyly bohaté. Určitě budu mluvit o méně známých aspektech, např. o němé rumunské kinematografii. Obyčejně se totiž ani neví, že Rumunsko má mnoho němých filmů. A právě proto jsme chtěli, aby tady byly promítány alespoň dva z nich. Téměř se také neví o tom, že Rumunsko produkovalo vůbec první celovečerní film na světě v roce 1912, čtyři roky před Davidem Griffithem v Americe. Tento film se jmenoval Nezávislost Rumunska a v původní verzi trval dvě a půl hodiny, což bylo na tu dobu neuvěřitelně hodně. Také budu mluvit o rumunské žánrové kinematografii, která byla docela důvěrně známá v bývalém Československu, např. rumunské detektivky nebo filmy o tzv. hajducích, což byli takoví loupežníci, kteří formálně brali bohatým, aby dali těm chudým, něco jako Rumcajz. Rumunsko kolem těchto loupežníků rozvinulo celý kinematografický průmysl. Vzniklo i několik sice ideologicky zaměřených, ale jinak velice zajímavých dobrodružných filmů v 60. a 70. letech. Autorem většiny z nich je režisér Dinu Cocea, který je dnes nespravedlivě zapomenut. Samozřejmě se také zmíním o agitkách v 50. letech a to hlavně kvůli tomu, že prakticky masový rumunský kinematografický průmysl začal právě těmito agitkami, protože před tím jsme neměli nic. Ne že bychom neměli vůbec nic, ale přece jen 16 filmů za celé meziválečné období je samozřejmě málo. Nezapomínejme, že v Československu se v některých letech natáčelo dvakrát, dokonce třikrát tolik během jednoho roku v rámci meziválečného období. Potom samozřejmě budu mluvit o rumunské kinematografii jako o resistenci v kultuře během diktatury a nejen proti Ceauşescuově diktatuře, ale vůbec proti komunistické diktatuře v Rumunsku. V několika slovech se zmíním také o situaci v 90. letech, protože je to opravdu nešťastné období v rumunské kinematografii a pokud mi neusnou všichni posluchači a někdo zůstane v sále, tak určitě budu mluvit o tom nejpodstatnějším, o rumunské nové vlně vzniklé rokem 2000.

Rumunsko patřilo, stejně jako např. bývalé Československo, k zemím tzv. východního bloku. Odrazila se tato historická skutečnost nějakým způsobem v rumunské kinematografii před rokem 1989?

Samozřejmě jednak byly ty konformní snímky. Ty filmy, které se natáčely buď přímo na objednávku, a nebo ty filmy, které prostě nechtěly mít potíže. Akceptovaly určité společenské požadavky, natáčelo se o tom, jak musíme budovat lepší společnost pro člověka, jak soudruh Nicolae Ceauşescu pomáhá svým vlastním příkladem malým a velkým v Rumunsku. V Československu se dokonce, a to zní až neuvěřitelně, mluvilo jako o postavě dokonce v hraných filmech. Sice se nestal úplně postavou jako např. maršál Tito v jugoslávských filmech, kde nějaký herec hrál maršála Tita, ačkoli Tito byl ještě na živu a vedl Jugoslávii. Nebo jako soudruh Kim Ir-sen v Severní Koreji, kterého taky hráli ještě za jeho života a dělali z něj postavu ještě za jeho života.  Ceauşescu se k něčemu takovému nedostal, nestal se filmovou postavou zaživa, ani po smrti, nicméně filmy byly plné takových replik jako např. „Prosím tě, soudruh Nicolae Ceauşescu řekl…“, „Soudruhu Nicolae Ceauşescuovi musíš zvednout klobouk…“ apod. A to vůbec nepřeháním, to jsou repliky z rumunských ani ne agitek, ale konformních filmů. Takže samozřejmě, tohle období nechalo své stopy na rumunské kinematografii, jenže stejně jako v Československu jsme měli několik režisérů, stejně jako tady v Československu, kteří skrze kinematografii bojovali a právě těmto režisérům je na letošní LFŠ věnována celá podsekce Fokus Rumunsko. Jsou to hlavně režiséři Dan Pita, Mirceu Daneliuc a Luciano Pintilie.

Součástí programu tohoto festivalu jsou filmy tvůrců tzv. rumunské nové vlny. Jsou nějaké společné znaky snímků rumunské nové vlny a snímků tzv. nových vln národních kinematografií 60. let 20. století?

Až moc. Proč to říkám? Ne, že bych snad měl něco proti nové vlně. Naopak. Jsem jeden z prvních fanoušků rumunské nové vlny. A dokonce jsem tohle syntagma užíval v době, kdy se ještě vůbec nemluvilo o nějaké nové vlně, kdy ještě nikdo nevěděl, že nějaká nová vlna existuje. Já jsem o ní mluvil už někdy v roce 2003. Tak proč říkám „až moc“? Protože je takový komplex, který se projevuje u Rumunů, hlavně u filmařů, kritiků a filmových vědců. A sice, projevuje se jakási určitá lítost, že ta nová vlna, kterou máme samozřejmě všichni moc rádi, protože je to něco soudržného, koherentního, něco, co má určitá pravidla, něco, co pokračuje v něčem a něco v čem někdo i nadále pokračuje, vznikla strašně pozdě. Tak akorát 40 let po zbytku Evropy, po celém světě. Jak dobře víme, 60. léta byla téměř vyloženě, z filmového hlediska, obdobím nových vln. Byla česká a slovenská nová vlna, nový film a černý film v rámci jugoslávské kinematografie, vůbec první byla francouzská nová vlna, v Argentině byla nová vlna, dokonce na Kubě, new american cinema, mladé švédské kino, nové německé kino, atd. atd., dokonce v Sovětské svazu, Bulharsku, bylo jich mnoho, jenom ne v Rumunsku. V Rumunsku nic nebylo. Zaznamenal se sice výrazný vzestup rumunské kinematografie, ale nic koherentního, nic co by mělo soudržnost jednoho hnutí, jedné nějaké vlny. Takže právě proto říkám, že rumunská nová vlna, která vznikla po roce 2000 je samozřejmě velmi podobná těm předchozím novým vlnám, ale je velká škoda, že jsme ji neměli o 40 let dříve. Ale jak se říká, nerouhejme se. Ještěže ji máme. Ještěže rumunská kinematografie dokázala, že je schopná něčím přesvědčit, takže sláva. Ale jak říkám, rumunská kinematografie objevila veškeré, to zní strašně nedůstojně, „finty“ nových vln až teď. Co to znamená? Nízkorozpočtový film. Objevili jsme ho až po roce 2000. Češi, Francouzi natáčeli nízkorozpočtové filmy už na začátku 60. let. Natáčení v plenéru nebo pryč z velkých drahých studií, taky jsme to objevili až po roce 2000. Inspirace reálným životem kolem nás, zaměření se na současnými problémy, na to, co se děje teď kolem nás, což je vlastně nejdůležitější z filmového hlediska. Co se stalo v 90. letech v Rumunsku? Natáčeli hlavně starší režiséři, kterým bylo obyčejně více než 50 let. A potřebovali se nějak vyrovnat s komunistickou minulostí. Potřebovali dokázat, že za komunismu nedělali žádný kompromis, že kdyby mohli, natáčeli by jinak. A ona nová generace, ta tehdejší nová generace na začátku tohoto tisíciletí už tu potřebu necítila. Proč? Protože ti lidé byli strašně mladí na to, aby měli nějakou komunistickou minulost. Za komunistů byli děti nebo byli teenageři. Takže oni úplně vypustili politiku, úplně vyhnali politiku ze svých filmů, nemluvili o komunismu. Mnohem důležitější než ta minulost, byla současnost, to co se dělo kolem nás na začátku tohoto tisíciletí. Nicméně po pěti letech se k politice zase obrátili, k této komunistické minulosti, ale už existoval nějaký základ, existoval nějaký novovlnný základ, na kterém už se může budovat. Takže samozřejmě těch společných vlastností je strašně moc. Doba je určitě jiná a každý filmař, který sám sebe respektuje, musí vycházet z toho, že po roce 2000, 2010 už nelze natáčet jako v 60. letech. Např. inspirace dokumentárními metodami je něco, co mají společné vůbec všechny nové vlny na světě. Každá nová vlna na světě se inspirovala dokumentárními metodami a to samozřejmě platí i pro rumunskou novou vlnu.

V jakém stavu je kinematografie v dnešním Rumunsku? Např. způsoby financování kinematografie, návštěvnost apod.

To je velice komplexní záležitost. Jednak právě před dvěma hodinami (rozhovor se uskutečnil 23. 8. 2011 – pozn. autorky) jsme měli takový velice zajímavý kvíz s Ruxandrou Zenideovou, která je vlastně nejvýznamnější režisérkou rumunské nové vlny, a ona prohlásila během tohoto kvízu něco, co mě úplně šokovalo. Říkala: „Víš, můj film (není to vlastně její film, ale film jejího manžela Alexe Iordachescua Cesta za horizont) dostal finance i z Rumunského filmového institutu a nebylo to příliš těžké (samozřejmě to bylo těžké kvůli papírování, které je třeba kvůli oficiálnímu vyjádření, jako všude), ale tento film byl už něco jiného. Už to nebyla rumunská nová vlna, všichni už mají rumunské nové vlny až po krk.“ A já říkám: „Počkat počkat, ale ty jsi součástí rumunské nové vlny. Jak to?“ A ona říká: „Ano. Samozřejmě, moje první filmy jsou specifické pro rumunskou novou vlnu, ale nové vlně je už deset let.“ Žádná nová vlna nevydržela déle než deset let. Česká nová vlna, jak dobře víme, skončila v 68ʼ/ 69ʼ násilně kvůli invazi. Francouzská nová vlna skončila po devíti letech v roce 69ʼ, takže deset let je už asi úctyhodným věkem pro nějakou novou vlnu. Když jsem se kolem sebe tak díval, zkonstatoval jsem, že zuřiví mládenci, nebo bývalí zuřiví mládenci před deseti lety, se už stali víceméně individuálními osobnostmi rumunského filmu. Někteří z nich, a to je velice důležité, začali definovat určitý mainstream, určitý hlavní proud. Rumunsko nikdy v životě nemělo hlavní filmový proud. Třeba někteří čeští filmaři tvrdí, že česká kinematografie už celá desetiletí nedostala žádnou cenu ani v Cannes ani nikde jinde. Já ale vždycky oponuji tím, že ano, jenže česká kinematografie na konci prvního desetiletí tohoto tisíciletí dokončila svůj hlavní proud. V Čechách funguje mainstream, je na čem stavět, existuje základ. V Rumunsku to bylo úplně naopak. Nejdřív byla nová vlna a až po tom, po tom, co filmaři zestárli a třeba taky zmoudřili, ti kluci a holky, oni sami bývalí revolucionáři, začali vytvářet mainstream. Takže bych řekl, že v tento okamžik se nová vlna pomalu, ale přesvědčivě mění do mainstreamu, do umělecky a komerčně kvalitního rumunského hlavního proudu. Dej bože ať se to stane tak, jak předpokládám. Rumunský stát financuje určitý počet produkcí každý rok. Bez tohoto financování by se asi rumunské kinematografii moc nedařilo. Takže je to velmi dobrá věc, že se rozhodli spolufinancovat nejlepší scénáře. Třeba letos očekáváme, že finanční podporu dostane asi šest až deset nových projektů. Ještě sice není rozhodnuto, ale podle neoficiálních zdrojů to očekáváme.

Existuje nějaký tvůrce nebo snímek, o kterém by se dalo prohlásit, že je typicky rumunským?

Těžko říct. Jednak je jich strašně moc a jednak není žádný, který by byl vyloženě rumunský.  Takže berte mou odpověď tak trochu s rezervou. Uvedu ale jeden, případně dva filmy, které mě zrovna napadají a které mi připadají velice rumunské. Jde o film Filantropica Nae Caranfila z roku 2002, který hořce, ale výstižně charakterizuje spád rumunské společnosti po roce 2000. A potom je tu o pět let mladší film stejného režiséra Restul e tacere, který rekonstruuje natáčení a produkci zmiňovaného filmu Nezávislost Rumunska. Ovšem tento film má nevýhodu v tom, že cizinec ho vůbec nepochopí. Asi něco jako Hoří, má panenko v československé kinematografii, kde je tolik narážek na českou společnost a kulturu, že ho nikdo jiný nemůže pochopit. Stejně se to stává s tímto filmem, kvůli tomu, že byl natáčen vyloženě pro Rumuny.

Zkrácená verze rozhovoru byla uveřejněna ve Filmových listech 37. Letní filmové školy.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 76

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru