Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Ohlédnutí za 1. ročníkem Pobaltské mise: Litevské retrospektivy

Ohlédnutí za 1. ročníkem Pobaltské mise: Litevské retrospektivy

ROZHOVOR s Dášou Váňovou – MARKÉTA NEDVĚDOVÁ

Markéta Nedvědová se setkala s Dášou Váňovou, kurátorkou putovní Litevské retrospektivy, se kterou se společně pozastavila nad neopakovatelností sedmnácti litevských animovaných filmů z let 1913-2009.

Vezměme to od začátku. Co všechno předcházelo realizaci cyklu Pobaltské mise? Jak vidíš zpětně Litevskou retrospektivu jako součást AniFestu?

Co přesně tomu všemu předcházelo, až tak nevím, to by ses měla zeptat mých kolegů z AniFestu Malvíny Toupalové a Pavla Horáčka, současných programových koordinátorů tohoto festivalu, kteří mají přesné informace. Co se týče mě, tak jsem se o možnosti spolupráce dozvěděla dvěma cestami. Jedna vedla přes Skandinávský dům a druhá přes mou učitelku maďarštiny. V ten samý den mi došly dva emaily s prosbou o pomoc. A jelikož jsem se jako vystudovaná lituanistka předtím podílela na přípravě Baltfestu, pro který jsem chystala takovou minipřehlídku litevské krátkometrážní filmové tvorby, řekla jsem si, že animovaná litevská tvorba je pro mě velkou výzvou, protože o ní dosud nic nevím a ráda bych se o ní touto cestou něco dozvěděla.

Zpětně vidím Litevskou retrospektivu v rámci AniFestu jako velkou příležitost prezentovat českému publiku něco neotřelého z regionu, o němž se tu mnoho neví, přičemž svým posláním to naprosto odpovídá onomu názvu Pobaltská mise, který považuji vskutku za velmi dobře zvolený. Dle mého soudu jde o velmi odvážný krok AniFestu vydat se neznámými cestami a umožnit tak vznik ojedinělého projektu. Vždyť po takové Pobaltské misi by mohla následovat třeba mise kavkazská nebo středoasijská, čímž by se podchytily i další kinematografie republik bývalého Sovětského svazu potažmo Ukrajiny, Běloruska či samotného Ruska, o jehož animaci se tu ví, předpokládám, nejvíce z celé sovětské provenience. Prostě je to stále velké pole neorané.

Iniciatyva – Iniciativa (1970) Antanas Janauskas

Jak ses dobrala právě těch sedmnácti (šestnácti) filmů?

Oněch sedmnácti (šestnácti) filmů jsem se dobrala vlastně cestou objevování, a to doslova od píky. Zadala jsem litevsky do vyhledávače spojení „litevská animovaná tvorba“ a začalo velké putování po různých informacích. Musím podotknout, že jsem sice velký filmový nadšenec, ale bez akademického filmového vzdělání, takže mnohé jsem vybírala spíše dle osobních hodnotových kritérií s tím, že bych chtěla českému publiku představit litevskou animovanou tvorbu v té nejlepší kvalitě. Samozřejmě jsme to s Malvínou a Pavlem konzultovali společně, aby to též odpovídalo kritériím AniFestu. Prostě, aby to odráželo určitá základní zlomová díla i různé animační techniky, aby celé to putování v čase pomohlo se lépe orientovat v tom, čím se asi tak litevská animovaná tvorba obecně vyznačuje, čím je nám blízká a co v ní naopak potřebuje vysvětlení.

Který z nich tě nejvíc oslovil?

Osobně mě oslovil každý z vybraných. Poněvadž jsem předtím neměla vůbec žádnou představu, co očekávat, byl pro mě každý film svým způsobem velké překvapení. Samozřejmě člověk během té výpravy narazil i na filmy, které neodpovídaly našim předem stanoveným kritériím, ať už kvalitou či délkou. Těch však nebylo zas tak moc. Je třeba též podotknout, že celkový objem dosavadní litevské animované tvorby se v porovnání s českou jeví mnohem menší. Navíc jsme při výběru do retrospektivy byli tak trochu limitováni celkovou délkou projekce, což též ovlivnilo náš závěrečný výběr.

Kde všude jsi byla a jaké byly ohlasy? Myslíš, že Facebook ti výrazně pomohl v propagaci?

Včetně květnové festivalové premiéry v Teplicích proběhla už retrospektiva osmnáctkrát na různých místech České Republiky. V celkovém dosavadním výčtu to bylo v Praze, Brně, Mělníku, Třinci, Plzni, Českých Budějovicích, Cvikově, Doksech, Berouně, Hradci Králové. V rámci dvou hudebních festivalů pak na Sázavafestu v Kácově a Worldfestu na Grabštejně. Co se týče role Facebooku v prezentaci retrospektivy, můžu soudit jen povšechně. Založila jsem cca před rokem skupinu LITVA ART, zaměřenou na prezentaci litevské kultury v českém prostředí, v jejímž rámci jsem prezentovala i informace o Litevské retrospektivě, a myslím, že určitý ohlas či vliv to mělo. Jinak dalším zdrojem šíření byly samozřejmě webové stránky samotného AniFestu, kde bylo a dosud je o přehlídce informováno v rámci Ozvěn AniFestu 2010. Odtud si některé kulturní instituce přehlídku vybraly přímo z takového, řekněme filmového dárkového koše, přičemž tomuto projektu samy udělaly velkou reklamu včetně zdařilých plakátků a jiných možností regionální propagace. Už teď se celá akce jeví jako putovní a doufám, že v budoucnu ještě obrazí pár míst. Případní další zájemci mohou kontaktovat AniFest nebo přímo mě na adrese danliofer@yahoo.co.uk.

Baubas – Bubák (1987) Ilja Bereznickas

Jak konkrétně probíhala komunikace s autory? Nastal nějaký problém vzhledem k periodizaci tzv. před-profesionalizovaného období?

Komunikace s autory byla vesměs bezproblémová. Všichni byli nadmíru poctěni a potěšeni výběrem do naší retrospektivy, který jsme nakonec konzultovali i se samotnými litevskými tvůrci, abychom třeba neopomněli nějaké skryté perly. V tom nám byli velmi nápomocni organizátoři litevského Mezinárodního festivalu animované tvorby Tindirindis, s nímž AniFest navázal vzájemnou spolupráci. A také bývalý programový ředitel Litevského filmového studia. Nakonec se to přece jen neobešlo bez pár třenic, které však vznikly spíš nedorozuměním. Mezi autory samozřejmě funguje určitá profesionální rivalita a ti, kteří nebyli námi vybráni, z toho byli tak trochu smutní. Od začátku jsme ale věděli, že si chceme litevskou retrospektivu vytvořit sami, čímž jsme samozřejmě odvrhli možnost si ji nechat udělat na klíč přímo samotnou litevskou stranou. V samém závěru se to ukázalo být jako dobrá volba. Za prvé jsme se sami i více procesem vzniku něco naučili a za druhé jsme jako cizinci zmírnili ono výše zmíněné pnutí mezi autory. Tebou nadhozené problematické vnímání tzv. před-profesionalizovaného období, tj. před rokem 1984, vyvolalo sice určité nedorozumění, ale vzhledem k tomu, že sami Litevci si ještě nevydali objektivní souborné dílo na téma vývoje litevské animované tvorby, zčeřená hladina se nakonec uklidnila. Možná to naopak povede k tomu, že na Litvě vyjde časem nějaká ucelená odborná studie.

Máš za sebou velký kus práce. Překládala jsi titulky, psala texty do katalogu AniFestu a do samostatné brožury. Přihodilo se něco nepředpokládaného?

Práce na titulcích byla i pro samotný AniFest zlomová. Dosud se mluvené filmy spíše překládaly simultánně nebo šly s anglickými titulky. Prosadila jsem, aby šly litevské filmy s českými titulky, protože jejich přesné porozumění bylo pro pochopení díla zásadní. Titulkovací listiny jsem obdržela ke třem z nich. Práce na nich mě moc bavila. S jejich vložením přímo do filmů se pak velmi zdařile popasoval kolega Pavel Horáček. Zajímavostí je i fakt, že některé filmy jsme si museli nechat převést ze 35mm do digitální formy, aby mohla běžet litevská retrospektiva kontinuálně a chronologicky, což by v případě dvou různých technických formátů nebylo prakticky možné a došlo by tak k nelogickému rozkouskování. S převodem nám opět pomohli přímo kolegové z Tindirindisu ve Vilniusu.

Ohledně samostatné brožurky mohu říct to, že k jejímu vzniku mě vedlo hlavně to nepřeberné množství zajímavých informací, jež neměly reálnou šanci se dostat do festivalového katalogu, a to by byla velká škoda. Proto jsme se s Malvínou a Pavlem shodli na tom, že sestavím z toho nejnosnějšího materiálu samostatnou brožurku, jež bude sestávat z podrobnější úvodní informace o vývoji litevské animované tvorby v průběhu sta let a pak z osobních medailonků všech uvedených autorů. Tyto medailonky jsem pak pojala tak, že se vztahují vždy více k tomu konkrétnímu dílu uváděnému v rámci retrospektivy, díky čemuž se divák může dozvědět, co nás konkrétně vedlo k jeho volbě a čím je zajímavé. Do katalogu pak šla z prostorových důvodů hlavně informace týkající se charakteru retrospektivy a k ní krátké anotace všech 16 uvedených dílek. Ten 17. film – Žemaitė-žemaičių pramotė (Pramatka Žemaitů, 2002) – jsme bohužel, vzhledem k tehdejším dopravním komplikacím spjatým s erupcí sopky na Islandu, obdrželi až po uzávěrce. Takže ho sice máme v brožurce, ale chystáme ho výhledově až do druhého kola prezentace litevské animované tvorby.

Medis – Strom (1983) Nijolė Valadkevičiūtė

Kromě druhého kola se téměř automaticky nabízí také vazba Litva – Lotyšsko – Estonsko. Bude v tomto duchu pokračovat dramaturgie retrospektivy? Už nyní víme, díky případu úvodních titulků filmu Vilkas ir siuvėjas (Vlk a krejčí, 1966), že je nutné nás jako potenciální diváky seznámit s vazbami mezi litevštinou a ruštinou.

Ano, v tomto duchu je retrospektiva naplánována na další dva roky. Vloni Litva, letos Lotyšsko a příští rok Estonsko. Z jihu pěkně na sever. Litvou jsme začali i proto, že o ní je v českých filmových animátorských či kritických kruzích asi nejmenší povědomí. Navíc doufáme, že celá naše mise povede v závěru k lepší orientaci českého diváka v tom, co vzniklo v těchto třech pobaltských státech, jež obecně Čechům splývají – hlavně Litva a Lotyšsko, u nichž je tendence si je plést. Také bude dobré si jednotlivé národní animované kinematografie porovnat, a to z hlediska vývoje obsahu a formy. V čem která z nich byla ovlivněna dobou vzniku, také jaká byla propojenost v rámci sovětské filmové tvorby, protože toto nelze opomenout. Důkazem budiž třeba i ruské titulky u filmů vzniklých v době, kdy byly po anexi tyto státy součástí Sovětského svazu, kde ruština fungovala jako oficiální lingua franca. Tady je třeba zmínit ten fakt, že Litva byla z tehdejších patnácti sovětských svazových republik poslední, kde se animovaná tvorba oficiálně profesionalizovala, a to v rámci tamního Litevského filmového studia – viz výše rok 1984. A i poté se některé techniky musely vykonávat v moskevských filmových studiích. Pokud si chce někdo ujasnit rozdíl mezi litevštinou a ruštinou, stačí si oba jazyky zadat do vyhledávače na české Wikipedii.

Byl někdo před AniFestem, kdo se u nás zajímal o litevskou kinematografii? Vzhledem k tématu Pražského jara 1968 ve filmu Iniciatyva (Iniciativa, 1970) by se zdálo, že máme společného víc a přitom tu o litevském filmu prakticky nikdo nic netuší.

Předpokládám, že až na pár skalních fandů sovětské filmové tvorby, do níž spadala i ta litevská, tu asi o litevské kinematografii jako takové nikdo nic nevěděl, a přitom např. takový Donatas Banionis, dost známý litevský herec 70. let, hrál hlavní roli v Tarkovského Solarisu. O té provázanosti mezi sovětskými národními kinematografiemi a „moskevským centrem“ je to na delší vyprávění a i já sama se teprve postupně nořím do dalších a dalších detailů. Na znalost starších litevských filmů by ses mohla poptat třeba v obci českých filmových kritiků. Starší generace by třeba nějaký z paměti vydolovala. Z poslední doby mohu namátkou zmínit pár litevských projekcí v rámci festivalu Dní evropského filmu (litevské krátkometrážní pásmo v roce 2005, Sběratelka, 2009 a Duburys – Vodní vír, 2010) či MFF KV (Krotitel brouků, 2008 a Řeka, 2010). Něco běželo i v rámci festivalu Jeden svět a výše zmíněného Baltfestu (Mistr, Bílá iluze a Lehce a sladce v roce 2009). Jeden litevský film jsem zaregistrovala i ve filmovém klubu ČT (Ghetto, 2010). Vrátím-li se ale k naší retrospektivě, tak Pobaltská mise je rozhodně nápadem vzešlým z AniFestu, jehož pořadatelé sami pocítili, že je zde ještě pro mnohé neobjevený prostor. A to proto, že takto celistvě uvedená litevská animovaná tvorba tu neměla do loňského Festivalu v Teplicích obdoby. Reflexe Pražského jara v Tebou zmíněné Iniciativě nebyla primární. Film jsme předem neznali. Bylo to spíše naopak. Až později při putování po pramenech nás mimo jiné toto její „české“ specifikum vedlo k začlenění do retrospektivy.

To je skutečně zajímavé. Takže by se dalo říci, že Litevci patřili mezi diváky událostí v tehdejším Československu, které tato situace inspirovala k vlastní umělecké tvorbě. Viděla bych také určitou spojnici mezi tím, že si emigrující Litevci brali s sebou kopii Baubase (Bubáka, 1987) jako jednu z mála vzpomínek na domov. Pojí nás určitý kulturní sentiment skrytý za osobitý humor.

Pravdou je, že Litevci vždy považovali českou (resp. československou) kulturu za svůj vzor, a to už od dob samostatné meziválečné Litvy. Je to asi přirozený jev, že menší národy vědí o těch větších více, nežli naopak. Pro věci znalé spolu Češi a Litevci vedli boje proti křižákům už v době Jana Žižky a věhlasné bitvy u Grunwaldu. Historicky jsme mnohem více propojeni, než se jeví na první pohled. Možná i proto Litevci sledovali dění v bývalém Československu se zájmem, protože jejich země byla Sovětským svazem přímo anektována na rozdíl od Československa, kde bylo „toliko potlačeno Pražské jaro“ a s ním možná i naděje Litevců na nějakou změnu u nich doma. O ohlasu Pražského jara v tehdejší litevské kultuře vím ale velmi málo. Řekněme, že film Iniciativa je pro mne osobně první vlaštovkou na toto téma, od níž se mohu v budoucnu odpíchnout k dalším.

Ohledně Bubáka nesmíš zapomenout, že těch animovaných filmů s dětskou tematikou nevzniklo v tehdejší Litvě tolik v porovnání s českou animovanou tvorbou. Takže Bubáka si brali do emigrace předpokládám i proto, že to byl jediný animovaný film svého druhu, který mohl sloužit jako pojítko s domovinou. Je to takový zástupce filmové animované tvorby, která osloví jak dospělé, tak i děti, z nichž za tu dobu vyrostli další dospělí. Možná i v tom tkví tajemství úspěchu Bubáka. Navíc je animačně plný symbolů, jež nelze všechny zaregistrovat během jedné projekce. To mohu tvrdit z vlastní zkušenosti. Viděla jsem ho už nesčetněkrát a stále v něm objevuji něco nového. Z projekcí, uskutečněných v České republice, mám vypozorováno, že svou univerzální hravostí oslovuje i české publikum, a to opět jak děti, tak  i dospělé.

Kaktuso paslaptis – Tajemství kaktusu (1988) Valentas Aškinis

Jestliže je Bubák zástupcem typického litevského humoru, jak bys vysvětlila kulturní kontext filmů Medis (Strom, 1983) a Kaktuso paslaptis (Tajemství kaktusu, 1988)? Je možné tyto filmy pochopit i bez detailního seznámení se s litevským folklorem?

Otázkou je, jestli jsou ty pohádkové motivy, jimiž se to v obou zmíněných filmech jen hemží, čistě litevské. Myslím, že pro pochopení obou je třeba se ponořit obecně do zákonitostí folkloru. Formulovala bych to trochu jinak – mě osobně zajímá, jakou měrou jsou folklorní prvky zastoupeny v litevské animované tvorbě v porovnání s českou. V jakém poměru jsou v obou namixovány lyrické a epické prvky. Nechci vůbec zobecňovat, na to jsem neviděla těch filmů dost, leč je to hozená rukavice. Setkala jsem se po projekcích s různými názory českých diváků. Zatím mi z toho vychází, že si lidé z těchto filmů berou to, co jsou schopni pojmout na základě své dosavadní zkušenosti. Od letní projekce na Grabštejně filmy průběžně komentuji, což se setkává s pozitivním ohlasem, jelikož to pomáhá nahlédnout hlouběji do jejich podstaty. Takže to uzavřu asi takto – jak Strom, tak Tajemství kaktusu lze chápat po svém, avšak se znalostí určitých detailů je možno přesněji pochopit jejich hlubší poselství.

Jak vidíš budoucnost litevského animovaného filmu? Už se zacelila ta propast mezi současnými tvůrci a Starevičem? Zdá se mi, že Vabzdžių dresuotojas (Krotitel brouků, 2008) zatím příliš lidem neotevřel oči, stále si myslí, že Starevič byl Rus.

Začnu poslední částí tvé otázky. S tím Starevičem ti vůbec nepovím. To by ten Krotitel brouků, jenž podrobně pojednává o jeho životě a tvorbě, musel běžet třeba na ČT2, aby oslovil více lidí. Mně osobně představil Stareviče dokonale. Musím se ale přiznat, že do přípravy retrospektivy jsem o tomto mágovi a zakladateli světové animované loutkové tvorby neměla ani tušení. To byl právě jeden z bonusů práce na tomto projektu. Z ohlasů na tento dokumentární film kombinovaný s animací vím, že se na něj názory tříští. Kdo znal Starevičovu tvorbu před tímto filmem, je tak trochu rozčarován. Kdo o ní až tak nic moc neví, může z tohoto díla načerpat nemálo informací, které si pak může doplnit ještě četbou. Rozhodně ale platí, že Starevič byl světoběžník a svým původem i tvorbou těžko zařaditelný. Možná i proto se lidem jeho původ plete. Jde o to, nakolik je to podstatné obecně. Pro nás osobně to ale podstatné bylo, jelikož tím, že měl kořeny na Litvě a také na ní dlouho pracovně působil, byl nesporně kandidátem číslo jedna na zařazení do naší Litevské retrospektivy.

Ohledně té trhliny mezi Starevičem a dalšími litevskými tvůrci animovaného filmu si osobně myslím, že se nikdy nezacelí. Starevič byl solitér, který si na Litvě nevychoval následníky, takže na něj neměl ani kdo navázat, leč tím, že vzešel z litevského kulturního prostředí, nelze vyloučit vliv litevské kultury na něj a naopak jeho vliv na litevskou kulturu, resp. pozdější animovanou (loutkovou) tvorbu.

Budoucnost litevského animovaného filmu jsem si nechala až na úplný závěr. Z toho, co jsem zatím měla možnost nastudovat či vidět, soudím, že litevští animátoři se ve světě se svou tvorbou neztratí. Tím, že v současnosti už většina tvůrců, a to včetně těch starších, přechází na moderní technologie, se naštěstí vývoj nezastaví. Ale do jaké míry bude litevská animovaná tvorba tlačena ke komercializaci apod. těžko soudit. Z několika osobních výpovědí vím, že co se týče státní finanční podpory, je animovaná tvorba na Litvě vlastně takovou Popelkou. V rámci Litevského filmového studia zanikla animovaná sekce už před lety. V současnosti se přesunula do tzv. animátorských kuchyní, z nichž časem vznikla soukromá studia animované tvorby. Jsem si jistá, že potenciál na Litvě je i nadále velký, ale jak s ním sami Litevci do budoucna naloží, to se ukáže až časem.

Pobaltská mise: Litevská retrospektiva / Ozvěny AniFestu

http://www.anifest.cz/dokuments/Lite_retro.pdfpřímý odkaz na brožurku

http://www.jinakava.cz/program_leden.pdf – pozvánka na další projekci v berounské kavárně Jiná káva 27. 1. v 19:00

Ze starších odkazů, které jsou stále funkční – kde retrospektiva běžela a její prezentace:

– Mělník

http://melnicky-antikvariat.cz/nejen-kavarna/archiv-usporadanych-akci/prazdninovy-program-zelviho-doupete/

– Třinec

http://filmtrinec.cz/novinky/ozveny_anifest10.php

– Beroun

http://muzeum-beroun.cz/09/2010/anifest/

– Plzeň Animánie

http://www.animanie.cz/2010/index.php?option=com_content&view=article&id=84:ozveny-anifestu&catid=40&Itemid=63&limitstart=2

Praha KomiksFEST

http://www.komiksfest.cz/var/komiksfest/storage/images/2010/program/programova_brozura_ke_stazeni/kf_2010_program_1__1/29470-1-cze-CZ/kf_2010_program_1.jpg

– Doksy – Litevský večer

http://www.i-noviny.cz/doksy/pozvanka-na-litevsky-vecer-v-kine-maj

– Praha – čajovna V síti

http://www.ecajovna.cz/

– Praha – Jeden svět na Ohradní

http://festival.gekom.cz/filmy?nazev=Pobaltsk%C3%A1+mise:+Litevsk%C3%A1+retrospektiva

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 382

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru