Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » PAF # 3: světlo, tma a jiné experimentální vize

PAF # 3: světlo, tma a jiné experimentální vize

Úvodem mé zprávy z Přehlídky animovaného i neanimovaného filmu i nefilmu bych chtěl pozdravit na dálku všechny zájemce o alternativní (experimentální) kinematografii a nová digitální média. Především pak ty, jež v Olomouci chybí. Vězte, že PAF, jež kromě oblasti animované tvorby dlouhodobě propaguje i sféru nekomerční materiální práce s filmem, videem, či projekty (nejen českých) audiovizuálních umělců a peformerů a soutěží Jiné vize se stárá o vzájemnou konfrontaci zdejších progresivních animátorů a videoartistů, letos v sekci Světlo a tma živé animace přichystal jedny z nejvýživnějších zážitků tohoto druhu za poslední roky.

Když se vymezím vůči svému kolegovi, který vám přiblížil atmosféru a dění v „olomouckém filmovém podkroví“ předešlými dvěma texty, s milou omluvou nemohu přijmout výběr vrcholu pátečního dne. Jistě, každý z nás byl v jiném sále. Využiji však tuto poslední zprávu z PAF především k tomu, abych shrnul náplň sekce Světlo a tma živé animace a vrátím se proto ještě k pátečnímu večeru.

O neobvyklé přiblížení problematiky filmové avantgardy či teoretického uvažování o esenci filmu se postaralo postmoderně živelné divadelně-edukativní představení Kinéma, započaté v 19 hodin v divadelním sále. Přednášku formou schola ludum, v níž jako loutkové postavičky, maňásci, kreslené obrázky, fotografie a někdy živí herci vystoupili mistři a průkopníci naší filmologické historie od Jana Purkyněho přes Václava Tilleho či Alexandra Hackenschmieda až po Jana Kučeru a Jana Bernarda, vytvořili studenti Katedry střihu na FAMU pod vedením Martina Čiháka. Představení bylo založeno na citacích klíčových výroků a událostí a pro jejich ztvárnění účinkující využívali hru v loutkářském rámu, který se často proměňoval i v projekční plátno, na němž běžely dobové záznamy vystupujícíh hrdinů či ukázky z filmů. Hra však probíhala i v prostoru kolem a stíny, světla a zvuky (či tatranky) se rozlétávaly i do publika, které živě reagovalo. Byť nebylo úplně snadné se v „učivu“ přesně vyznat (zřejmě oproti záměrům), jakožto názorná alternativa výuky by se představení jistě mělo ihned rozjet i na další filmovědné katedry, kde studenty čeká zkouška.

V sále program pokračoval druhým představením Kouzelné skříňky, projektu jednoho z členů party hrající Kinému, Jana Kulky. Hra s hypnotickými obrazci v pevném rámu rozvíjela intenzitu barev, pohybů a jimi vytvářených vizuálních efektů kruhového charakteru. Tedy halucinační efekty, vize pohlcujících chodeb a duhových vírů. Originální přístroj, který autor sestrojil inspirován Purkyněho výzkumy z 19. století, v sále fungoval i jako zdroj meditace a klidu, z něhož měl každý divák vlastní rozdílný subjektivní zážitek.

Do třetice se divadelní sál stal od 23 hodin prostorem interaktivní zkušenosti a fyzikálního experimentu: spuštění filmu Line Describing a Cone (Čára popisující kužel), vrcholu tzv. expanded cinema z roku 1973 od Američana Anthonyho McCalla. Projekci připravil český filmař a audiovizuální performer Martin Blažíček, který již odpoledne vedl přednášku na téma Animace světla kinosálů. Technicky animovaný film, jehož políčka obsahují pouze postupně se rozrůstající kresbu kruhu, existuje v momentě projekce jako objekt, kdy terčem zájmu účastníků byl světelný proud promítačky, její plocha „vystřelená“ napříč sálem směrem k zadní zdi, kde se teprve linka kruhu spojovala. Proces trval asi 30 minut a návštěvnici záhy po odhalení principu ochotně vyšli do prostoru a – trochu jako pralidé oslavující oheň v jeskyni – zažívali čiré nadšení z fyzikálního jevu, procházeli světelnou stěnou, chytali proud do rukou a z prostředí vzniklé světelné chodby zakuřovali stěny dýmem z cigaret.

 

V rychlém sledu za sebou přišly na řadu i další taháky sekce v sobotním dni. Program se přesunul do filmového sálu, kde byl z původní filmové kopie (tedy žádný digitální přepis) exkluzivně promítnut film maďarského da vinciovského experimentátora, filozofa a umělce Gábora Bódyho Pohlednice z Ameriky (Amerikai anzix) z roku 1975. Dle slov Martina Čiháka, pedagoga a propagátora experimentální kinematografie v českém prostředí, který projekci uváděl, jde o jeden ze zapomenutých revolučních počinů v rámci narativní kinematografie, srovnatelný přínosem např. s Mužem s kinoaparátem Dzigy Vertova. Bódy film vytvořil ve stejné době, z jaké pocházejí i americké McCallovy experimenty. Oproti tendencím expanded cinema (rozšířené kino) unikat z klasické projekční situace (promítačka a plátno) směrem za site specific živým předvedením v prostoru, však  Bódy naopak obrací zájem do hloubky filmového obrazu a ve filmu soustavně relativizuje velikost a podobu rámu, záměrně špiní či deformuje materiál prostřednictvím světelných záblesků (tzv. fényvágás – montáž střihem) a utíká z osidel tradičního filmového vyprávění do netypické vizuální avantgardy. Děj, sledující vztahy tří maďarských důstojníků účastnících se v roce 1865 bojů severních a jižních amerických vojsk při občanské válce (jednoho z důstojníků ztvárnil i často obsazovaný György Cserhalmi), obsahuje i vskutku fascinující scény geodetického měření, při nichž je uplatněn kontrast detailních záběrů s velkými celky, kdy divák má přímý pocit účastnictví ve scéně. Podobně jako se světlem pak Bódy pracuje i se zvukovým materiálem (narušování, deformace hudebních ploch). Nádherný grafický styl titulkových záběrů přesto klasicky odkazuje na tradiční hvězdičky a patkové písmo designu westernů.

Takřka bez pauzy po filmu následoval program slibující přiblížit tzv. flicker filmy. V úvodu byl puštěn 14 minutový Ray Gun Virus – nejtypičtější příklad tohoto druhu filmu od Newyorčana Paula Sharitse z roku 1966 a teoretické souvislosti poté z pohledu fyziologické vědy částečně prezentoval doc. Jan Mareš z 3. LF UK. Byť hostující odborník mluvil vlídně a inspirativně, v kontrastu s agresivitou „blikající duhy“ filmu jeho rozvážný projev působil o poznání méně intenzivně a na v úvodu slibovanou diskusní či workshopovou část ani pořádně nestihlo dojít. V časové tísni autor programu, Matěj Strnad, mluvení přerušil, aby na závěr nechal promítnout film Contre-jour (2009) Christopha Girardeta a Matthiase Müllera, v němž je flicker efekt využit pro stylistické zkreslení klaustrofobních a deformovaných sekvencí z ordinačního prostředí a vnitřních vizí.

Metodika a motivy prezentované dále v sekci souzněly i s několika audiovizuálními instalacemi a živými performance, které PAF sezval: například Pavel Sterec v neděli „instaloval“ projekt Celovečernice, který – jak tápající publikum záhy zjistilo (figuranti projektu zaujali svou pozici hodinu napřed oproti původnímu plánu) – spočívá v jednoduchém pokusu přitlačit si prsty na zavřená víčka a tím vyvolat vizuální, pohybové obrazce („abstraktní film“) přímo v očích, impulzy nervů, což si ostatně může každý nyní zkusit doma.

Experimenty se zvukovými extrémy, rozehranými v (bohužel ne úplné) temnotě kina Metropol, a vizualizacemi, doprovázejícími progresivní elektronickou hudbu v menším prostoru Jazz Tibet Clubu, doplnily sekci i oba doprovodné koncerty – v pátek Kanaďana Tima Heckera (vystoupil s materiálem z desky Ravedeath, 1972) a v sobotu Francouze známého jako Kangding Ray (představil ceněné letošní album OR). Posledním z přímých zásahů sekce pak byl nový (bezejmenný) AV projekt Martina Blažíčka ve spolupráci se zvukařem Michalem Cábem předvedený v sobotu před půlnocí v divadelním sále. Z počátečních klidných vizualizací čtverce a větších geometrických objektů na tmavém plátně se živě vytvářený obraz postupně změnil až ve zběsile se transformující černobílou smršť. Nutnost varování před extrémní zátěží stroboskopickými efekty však musí posoudit někdo jiný, kdož má tu čest již srovnávat důsledky s některým z dřívějších Blažíčkových projektů. Drsná robotická atmosféra, vršící se vrstvy grafických ploch a zvuků, šílenství či bezohledný atak smyslů… Projekt byl každopádně jasným důkazem toho, že současná digitální kultura a elektronika stojí a libuje si – tak jako kdysi film ve svých zvídavých počátcích – ve sféře efektů a atrakcí, před nimiž nemá smysl utíkat.

Po deseti ročnících existence se vyvinul festival pod vedením Alexandra Jančíka, Martina Mazance a týmu dramaturgů v pečlivě připravovanou a celoročně aktivní (viz prezentace na jiných akcích u nás i v zahraničí) kulturní akci, na níž se rozhodně vyplatí přijet. Přehledná strukturace programu nabízí mnoho oblastí a témat – mimo sekci, na níž jsem se osobně zaměřil já (mimochodem cíleně chodit na jednu či dvě preferované sekce nemůžu než doporučit), tu i letos probíhala prezentace vybrané animační techniky (Rotoskopie) prostřednictvím workshopu i promítnutí známých celovečerních filmů (Valčík s Bašírem, Renesance…), diskuse a konfrontování témat dotýkajících se aktuálních společenských věd (bez zajímavosti nebyla ku příkladu projekce a debata na téma sexualita žen či pásmo animovaných filmů obracejících pozornost k ženským hrdinkám) či návraty do historie (prezentace unikátního Domácího biografu malířky Milady Marešové ze 20. let) a představení vlivné tvůrčí či produkční osobnosti současnosti (letošní host PAF Kultu – vývojář rotoshopové metody Bob Sabiston). Komorní prostor půdy, v němž se PAF každoročně odehrává, bude za rok čekat tedy i na nové návštěvníky – fronty před sály a mnohonásobně přeplněné kapacity (tak jako na jiných festivalech) tu zatím ještě nehrozí!

Doplněk: Vítězným dílem soutěže Jiné vize byla na slavnostním zakončení vyhlášena čtyřminutová video-smyčka tematizující světelné hodnoty a barevnou stylizaci fotografie tváře s názvem Kůže od autorky Alexandry Moralesové. Ocenění se dostalo také MONOSKOPU no. 3 (monkeyking legend) od Martina Búřila a Jevu od Kryštofa Peška.

Autor textu: Matěj Nytra

Foto 2 a 3: Barbora Slezáková, foto 1 a 4: Marie Meixnerová

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru