Jedem do Afriky, jedeme do Zambie (Pod sluncem tma)

Populární písničku Jedem do Afriky od skupiny Yo Yo Band by si mohli prozpěvovat Milan a Tomáš, hrdinové nového českého dokumentárního filmu Pod Sluncem tma. Režisér Martin Mareček si může pro změnu pobrukovat I am the Champion, neboť z nedávno skončeného festivalu v Jihlavě si odvezl hned tři ceny. Sotva se stihl usadit s cenou pro nejlepší český dokument, už zase běžel na pódium pro nový notebook, neboť ten, co vyhrál dříve, už přece jen trochu zestárl. Cena diváků, kterou jeho nový snímek získal, je ostatně tou nejlepší pozvánkou do kina.

Dokument mapuje rozvojovou misi dotovanou ze strany České republiky, která má za cíl elektrifikovat zambijskou osadu Masuku. Po čtyřech letech se na stejné místo vracejí rozvojoví experti Tomáš a Milan, aby se ujistili, že jejich soběstačný solární systém funguje. Postupně však odhalují, že v zambijské vesnici nefunguje prakticky nic. Není zde totiž nikdo, kdo by se o elektrický systém dokázal postarat. Dílna s nářadím je rozkradená, chybějí součástky v rozvodných skříních a na elektrické kabely si lidé věší záclony či jiné ozdoby. To, co z několikamilionové mise zbylo, je na pokraji totálního kolapsu.

První pracovní povinnosti čekají na českou dvojici hned po příjezdu, a to příznačně za tmy. V domě pro hosty totiž nejede elektřina. V dalších dnech sledujeme, jak se Milan a Tomáš perou nejenom se zdevastovaným elektrickým systémem, ale i s mentalitou tamních obyvatel. Mareček se totiž nesnaží vytvořit uhlazený pohled na krásné vztahy a porozumění napříč kulturami, místo toho nezúčastněně pozoruje střetávání dvou neslučitelných způsobů myšlení. Opustil tak svůj participační styl, který známe z filmů Auto*Mat či Zdroj, a nebál se přizpůsobit svému tématu. Každý si tak může udělat názor na rozdílné mentality sám, bez toho, aby mu tvůrce předkládal jen nějaké uměle vytvořené nálepky.

Díky tomu můžeme vidět Milana a především Tomáše, jak nevybíravě adresují nadávky okolo stojícím vesničanům, kteří tomu jen nechápavě přihlížejí, protože nerozumí česky. Zástupce ředitele alibisticky přesvědčuje experty, aby jedinou náhradní baterii dali jemu, protože je přece zástupce ředitele. Jsou to ale spíše jen dílčí nedorozumění v jinak přátelském vztahu. Observační způsob natáčení však neodhaluje jen spolupráci se Zambijci, ale i jejich mentalitu samotnou. Když tamní učitel přesvědčuje Milana, že si dají sraz v devět hodin zambijského času, vysvětluje Milan, že to znamená někdy mezi devátou a desátou. Jindy zase vidíme tři televizory stojící vedle sebe, a to ve skromném domě, kde ani pořádně nesvítí světlo. Jedná se o svět plný paradoxů, který je pro nás těžké pochopit, ale zároveň ho musíme respektovat.

Děj plyne v rytmickém střídání dnů a nocí, ve kterých vidíme jak pracovní rutinu dvojice expertů, tak i chvíle odpočinku. Ty jsou důležité pro doplnění celkové atmosféry a nádechu exotické Afriky. Nakonec i Tomáš dosvědčuje, že „pocit je prostě to nejzákladnější, co máš. Měřitelné údaje budu psát až v Praze.“

Ve filmu se v podstatě nestane nic převratného či dobrodružného. Život v zapadlé zambijské vesnici je natolik pomalý, že i vteřinová ručička na nástěnných hodinách chvílemi odpočívá, nebo se dokonce vrací zpátky. Snímek ale rozhodně pomalý nebo nudný není. I ty nejbanálnější situace lze totiž nahlížet s jemnou ironií a humorem, který zde není vytvářen umělým spojením dvou nesouvisejících jevů, ale instinktem zachytit vše podstatné v jednom záběru. Jediným obrazem je Martin Mareček schopný zachytit to, co je opravdu vypovídající, a co jiní často mylně objevují až ve střižně.

Přesto ani střih není v jeho filmu netečný. Mareček totiž dobře ví, jakou má zachovat délku záběru, aby ukázal pomalý život na zambijském venkově a zároveň tím diváka nenudil. Umí však zapojit i kreativitu, když prostřihem ukazuje časté zastavování auta po strastiplné cestě z městského tržiště. Neustále se však drží v odstupu a vyhýbá se zbytečné interpunkci, která je výrazná snad jen v ostrém střihu mezi dívčí ubytovnou bez nábytku, kde spí studentky po dvou na jedné matraci, a rozlehlým domem ředitele, který působí dojmem, že v něm poměrně luxusně bydlí celý učitelský sbor.

Když se celý výjezd začíná blížit ke konci, je potřeba celý energetický systém předat do rukou Zambijců a najít řešení, které zabrání dalšímu kolapsu. Čeští experti se snaží lidem vysvětlit, jak zacházet s bateriemi a se sítí. Navrhují systém zpoplatnit a určit někoho, kdo za pomoci těchto financí bude systém spravovat. To však ne zcela odpovídá tomu, jak tamní společnost funguje. Obyvatelé osady dostali velký dar, za který jsou vděční, ale se kterým zároveň neumějí naložit. Nadále očekávají pomoc „bílého muže“, který bude systém zadarmo udržovat a řídit. Jestli se dokážou přizpůsobit požadavkům nového solárního energetického systému, nebo zda by se vůbec přizpůsobovat měli, zůstává ve hvězdách.

Podpora méně rozvinutých států vzniká jistě ze solidarity a za dobrým účelem. Málokdo už ale pátrá po tom, jak konkrétně tato pomoc vypadá a jestli o ni obyvatelé těchto zemí vůbec stojí. V osadě Masuku mají spousty problémů, které by vyřešilo strategické uvažování a ekonomické plánování. Lidé si zde stavějí nové domy, ale nemají na opravu vodovodu. Kolabující elektrický systém ohrožuje provoz školy i zdravotnické kliniky. Přesto jsou zde lidé šťastní a usměvaví. Mají vlastní mentalitu a svůj systém společenského fungování. Opravdu tito lidé potřebují, aby jim zamračení Evropané vnutili svůj způsob uvažování?

Význam mise je přesto nezpochybnitelný. Soběstačný elektrický systém založený na solární energii dává vesničanům šanci na lepší a levnější život. Do osady přijíždí více studentů, lidé se nemusejí stěhovat do města, kde by žili zřejmě někde ve slumu. Dokument přínos této mise nezpochybňuje, ale pomocí záběrů na noční oblohu ji staví do nového kontextu, ve kterém se jeví jako jepičí snaha uvnitř obrovského nepřehledného vesmíru.

Pod sluncem tma

Scénář, režie, zvuk, střih: Martin Mareček
Kamera: Jiří Málek
Producent: Hypermarket Film
Výkonná producentka: Tereza Horská
Aktéři filmu: Milan Smrž, Tomáš Tožička, Joseph Munamweemba, David Mwansa, Morris ad.
Česká republika, 2011, 81 minut
V českých kinech od: 3. 11. 2011
Zdroj fotografií:  www.ceskaradost.cz