Tonka, lehká holka s dobrým srdcem

Jméno Ludvíka Aškenazyho v souvislosti s příběhem Tonky Šibenice nalézáme u dvou televizních inscenací; v roce 1972 natáčí režisér Michael Kehlmann v SRN podle Aškenazyho divadelní hry snímek Galgentoni (v obsazení s Jitkou Frantovou a Eduardem Linkersem), v roce 2000 se Aškenazyho divadelní hry chopil jeho syn Jindřich Mann a spolu s použitím dalších pramenů látku zrežíroval v produkci České televize pod názvem Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem.

První zmiňovaný snímek jsem neměla možnost zhlédnout, nicméně na YouTube jsou k dispozici čtyři úryvky (viz odkazy pod článkem), ze kterých si divák, jenž zná českou inscenaci, udělá představu o tom, jakým způsobem se obě verze liší obsazením hereckých typů a ztvárněním jednotlivých scén.

Druhý počin jsem měla možnost vidět pouze jednou[1], a tak si nedovolím pouštět se do zevrubnějšího rozboru. Především bych ráda upozornila na kvalitní inscenaci, která v době svého uvedení  poněkud neprávem zapadla, a především na látku, které se Ludvík Aškenazy nepřestal věnovat do konce svého života.

Aškenazy a Tonka

Cenné svědectví o Aškenazyho způsobu práce, a také vývoji látky Tonky Šibenice, na které autor pracoval od 60. let do své smrti, podává Luboš Pistorius v doslovu k vydání Aškenazyho hry, kterou s pomocí Jindřicha Manna (syna Ludvíka Aškenazyho) připravil pro vydání v roce 1985, respektive 1991.[2]

Dočítáme se, že Aškenazy nebyl obeznámen s Kischovou verzí Tonky Šibenice, že jej inspiroval samotný název a stručné převyprávění příběhu. To mu umožnilo, aby k látce přistoupil zcela osobitě, z jiného konce než Kisch.[3] „Když v roce 1968 odjížděl z Československa, měl napsanou jen jedinou scénu: Tončino diktování dopisu mamince. A právě tato scéna zůstávala jako jediná bez jakýchkoliv změn ve všech verzích hry. Patrně v ní cítil jádro hlavní postavy.“[4]

V roce 1971 bavorská televize plánuje adaptovat Kischovu Tonku a Aškenazy přichází s návrhem, že připraví vlastní verzi. V roce 1972 tedy přichází již zmíněný Kehlmannův režijní počin, který je prvním převedením Aškenazyho Tonky do podoby TV inscenace. O několik let později vzniká rozhlasová hra, ale Aškenazy touží po divadelním zpracování a během 80. let se k látce vrací a několikrát ji radikálně přepracovává. Ani jednu z verzí necítil jako definitivní, neustále cítil potřebu na hře dále pracovat.[5]

Existuje devět různých podob Tonky s rozličnými pracovními názvy – Tonka Šibenice, Pravdivá historie Antonie Pařízkové… nebo v dalším případě Antonie Prusíkové, Slečna pro Prokůpka, Večeře před popravou. Mění se jména postav, dialogy a pohled na jednotlivé postavy. Zůstává rozvrh jednotlivých scén.[6]

Luboš Pistorius, jenž Aškenazyho znal jako přítele a tvůrčího partnera, se chopil dramaturgické redakce všech devíti textů za pomoci Jindřicha Manna, který texty přeložil z němčiny, a vytvořil verzi definitivní, do které nepřipsal žádnou repliku ani nezměnil její smysl.[7] Z tohoto konečného textu vychází (nutno dodat, že téměř beze změn) TV inscenace, kterou natočil Jindřich Mann, ale také inscenace plzeňského Divadla Alfa a uherskobrodského Divadla BROD, která měla Aškenazyho Tonku na repertoáru.

Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem

Česká inscenace zaujme již svým začátkem, kdy se divák má možnost naladit na dobu, v níž se příběh odehrává. Je zaveden do ulic Prahy subjektivním pohledem kočky a posléze se ocitá v prostředí luxusního Salónu Diamant. Zde panuje madame Diamantová (Jana Šulcová), která má již od pohledu všechno pod kontrolou. Jako protagonistku poznáváme Toni (Aňa Geislerová), půvabnou dívku, která má dvaatřicet klobouků a je ozdobou podniku. Ze vztahu madame k hlavní hrdince  je patrné, že si jí považuje jako cenný klenot, který jí přináší nemalý zisk v „podnikání“. Dostává se jí oproti ostatním dívkám nejrůznějších výhod („Blažena: Milostpaní, slečna si poručila horký mlíko s koňakem. Madame: To je v pořádku. Emilka: Milostpaní, jak to, že Toni nemusí pít kakao?“[8]).

Salón Diamant má stálou klientelu, z níž nejvýrazněji (z hlediska vývoje příběhu) figurují poručík lotrinských dragounů Kuno von Kusak (Vladimír Dlouhý), nápadník Toni, a skladatel Anděl (Ladislav Mrkvička), který je zároveň vypravěčem, jenž uvozuje příběh. Děj se odvíjí poměrně harmonicky a pozvolna. Příchod komisaře Flixnera z mravnostního (Viktor Preiss) věstí sice jakýsi malér, ale záhy se ukazuje, že nejde o nic vážného, jen o to, aby se našla nějaká dívka, která potěší vraha Prokůpka, který má být zítra ráno pověšen, a tak je slušnost splnit mu poslední přání. Tragikomickou figurkou se zdá být služebná, kdysi jedna z děvčat, Blažena (Eva Holubová), na kterou padne volba strávit noc s vrahem. Ta se pokouší neúspěšně o sebevraždu a jediný, kdo se slituje a také ze zvědavosti se uvolí jít místo Bláži k Josífkovi, je Toni.

Inscenaci velmi pomáhá herecké obsazení; vhodně vybrané herecké typy, které se výtečně doplňují. Je radost poslouchat dialog mezi skladatelem a Kunem v podání dvou vynikajících herců. Důraz na rekvizity, autentičnost. Děj většinou podkresluje klavírní hudební doprovod.

Inscenace nepostrádá humor, který vyvěrá z neporozumění způsobeného Toninou neznalostí:

„Kuno: Gondola je veliká černá loď. Její sedadla jsou potažena rudým sametem. A na nich my dva. Ty v bílém svatebním závoji. Gondoliér s námi obratně proplouvá kanály. A zpívá.

Kuno zpívá italsky. Tony se rozpláče.

Tony: Kanálama chceš se mnou proplouvat? O vánocích kanálama? (dá mu facku)“[9]

Pobaví rovněž „pověry“ související s dobou, v níž se děj odehrává (rokem 1910):

Madame: „(…) Ve SVĚTOZORU minulý měsíc cosi psali, že přijde nová doba ledová. Tím chci říct, Blážo, abyste šetřila uhlím! A teď zvoňte.“[10]

Scény z vězení jsou o poznání temnější, ale ani ony nepostrádají zvláštní komický nádech. Aškenazy však dokáže záhy jakýkoli úsměv zmrazit, když Prokůpek, který se jeví jako značně nevypočitatelný, v jeden moment dává průchod své agresivitě:

„Prokůpek: Tak si naber, ty svině! A nekaž mi apetýt. Proč jsem asi platil dvě večeře? Takový dobrý řízky. (…) Jen jez! Taková večeře ti žaludek spraví. Jez, povídám, nebo tě kopnu.“[11]

Atmosféru plnou napětí podporují záběry, kdy špehýrkou dozorce sleduje Toni a Prokůpka. Pavel Landovský jako Prokůpek zdařile bilancuje na hraně mezi hulvátstvím, suverenitou a strachem ze smrti.

Nálada inscenace se zcela mění příchodem Toni zpět do Diamantu, kde je zábava v plném proudu. Ostrý kontrast vyniká o to silněji, že na začátku bylo vše ukázáno v idylickém světle. Na Toni nečeká přívětivá madame ani Blažena, které ještě před pár hodinami diktovala dopis pro maminku, ani Kuno, který si ji chtěl vzít:

„Tony: Buď zdráv, Kuno. (napije se z jeho skleničky)

Kuno: Měl bych k vám prosbu. Nepijte laskavě z mé sklínky.

Tony: Kuno, proč mi vykáš?

Kuno si přinese plášť, dlouze se na Tony podívá.

Kuno: Můžu vám samozřejmě tykat, když si to přejete. Ty kurvo! (dá Tony několik políčků, až spadne do křesla) (…)“[12]

Všichni na Toni pohlíží jak na nejnižší stvoření, které se dalo za čtyři zlaté osmdesát vrahovi. Toni nepochopila pravidla a tvrdě narazila, přišla o svou reputaci a nikoho nezajímá, zda s Prokůpkem spala nebo ne a z jakých důvodů se k činu odhodlala. Její osud plně vystihuje rčení „pro dobrotu na žebrotu“. Další pomyslnou krutou ránu dostává od Blaženy, která dává pro pobavení společnosti přečíst dopis, v němž Toni líčí své mamince, jak se má a kde pracuje (samozřejmě si vymýšlí, protože nechce, aby maminka měla obavy). Toni se ocitá v absurdní situaci, z níž není jiného východiska než opustit salón.

Surreálný závěr s mrtvým skladatelem-Andělem je citlivou tečkou za dobře napsaným i inscenovaným příběhem, který funguje vykreslením postav i působivým navozením atmosféry.