Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Kůže

Kůže

ANALÝZA: L. AŠKENAZY, J. HORČIČKA – KŮŽE (1967) – PŘEMYSL HNILIČKA

Aškenazy ve své hře Kůže (1967)[1] použil motiv skutečné události, která přes svou marginálnost vedla k jedné z nejtragičtějších událostí tzv. Protektorátu – vyhlazení Lidic.[2]

Aškenazy však nepředkládá posluchači dokumentární drama, využívá milostný příběh s tragickým (v případě Aškenazyho hry tragikomickým) koncem k rozehrání poetické hry propojené se studií psychologie osobnosti – to vše s použitím nosných a přesvědčivých dialogů.

Název hry odkazuje hned k několika výkladovým rovinám. Hlavní z nich je ovšem hra o vlastní kůži, kterou v druhé polovině dramatu podstupuje antihrdina Julius Šmejkal (Rudolf Hrušínský). Další odkaz uslyšíme v jeho tak nepoetickém povolání – opatřuje protektorátnímu průmyslu dostatek kůží. Konečně si takové vzpomeneme na nejednoznačný název při dialogu vyšetřovatele s pobočníkem; vyšetřovatel (Jiří Adamíra) zpozoruje, že dívka má rozkousanou kůži na rtech.

Aškenazyho hra se skládá ze dvou zcela nesourodých částí; v první jsme svědky intimních rozhovorů dvou milenců – staršího muže a mladičké dívky, která si mužovu málomluvnost vykládá po svém – romanticky jej považuje za partyzána. On jí to nepotvrzuje, ale ani nevyvrací – sám posluchač si není jist, jestli jde o odbojáře nebo ne.

Hrušínský svého neznámého charakterizuje níže položeným hlasem, pomalou, uvážlivou mluvou. Jeho postava má jednoznačně navrch nad dívkou, usmívá se jejím otázkám, mlčí či nedostatečně odpovídá, vyvolává v ní dojem tajemnosti, hrdinství, které nechce (a ani nemůže) být hlásáno do světa. V druhé části hry, která se již neodehrává v lesní tišině (charakterizované lyrickým hudebním motivem kytary a flétny), ale ve strohém, nepřátelském prostředí vyšetřovny gestapa. Tady se samozřejmě mění i postavení našeho antihrdiny. Z tajemného, anonymního Toníka je tu náhle zcela jasně identifikovaný zásobovač kůžemi, ženatý Julius Šmejkal. Tato změna v rozložení sil – prim tu najednou nemá on, ale vyšetřovatel – je znát i v hereckém projevu; Šmejkal – Hrušínský mluví rychleji, jakoby vyšším hlasem, zadrhává se, ujišťuje vyšetřujícího svým loajálním vztahem k Říši, opatrně i méně opatrně „oťukává“ terén, švejkuje… Během této scény dívka mlčí, její duševní pohnutí zjišťujeme pouze skrze jen lehce změněný hudební motiv, vyjadřující zpočátku odhodlání společně zemřít (to ještě předtím, než Julius Šmejkal otevře poprvé ústa) a později zoufalství a zděšení nad jeho bezbřehou zbabělostí a devótností.

Vyšetřovatel v podání Jiřího Adamíry je už mírně otupělý, unavený a rutinovaný pracovník gestapa. Osoba Julia Šmejkala jej absolutně nezajímá, jedná-li s ním, hovoří stále stejně modulovaným hlasem, nedělí věty, na jejich konci neklesá hlasem – vše říká evidentně již posté, jako to předtím říkal jiným vyšetřovaným. Případ je pro něj banální, zaujetí je však cítit pokaždé, když si všimne reakcí dívky (Růžena Merunková). To ožije, zasažen přirozeným lidským citem, byť bolestně skrývaným. Vyšetřovatel však není schopen podobně silného citového pnutí – dívčino zoufalství, demonstrované rozkousanými rty, komentuje cynicky a vlažně.

Režisér Horčička tentokrát zůstává zdánlivě v pozadí – Hrušínského práce s textem a změnami v hlasovém gestu však nese znaky jeho tvůrčí práce, stejně jako přesně pointovaný způsob využití hudebních motivů.

Zároveň v inscenaci – především v její druhé půli – vidíme přesně rozvržené strany jednajících postav: na jedné postavy cynické, jdoucí jen po momentálním užitku (poživačný, ale zbabělý Šmejkal, cynický vyšetřovatel a devótní pobočník), na straně druhé osamělá, naivní a romantická dívka. Je ve hře vlastně osamělá – proto právě jí věnuje režisér všechny hudební motivy jako zdůraznění její role v příběhu; ona je ten pravý autorský subjekt, skrze ni nahlížíme děj i jednání ostatních postav.


[1] Ludvík Aškenazy: Kůže. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička. Osoby a obsazení: muž (Rudolf Hrušínský st.), dívka (Růžena Merunková), komisař (Jiří Adamíra), LTN (Ladislav Kazda). Natočeno 1967, premiéra 26. 12. 1967, obnovená premiéra 25. 8. 1990.

[2] Historické souvislosti objasňoval např. rozhlasový redaktor Jiří Ješ na ČRo 6. Více viz JEŠ, Jiří: Jak to bylo v Lidicích. In web ČT24, 12. 6. 2010 (http://www.ct24.cz/blogy/92811-jak-to-bylo-v-lidicich/).

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 391

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru