Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Půvabné květy zla

Půvabné květy zla

RECENZE: Nevěstinec (režie: Bertrand Bonello, 2011) – MATĚJ NYTRA –

„Mou velkou chybou je, že jsem při psaní naprosto svobodný. Když je scénář dokončen, koukám na něj a říkám: ,Jak to ksakru udělám? Kde seženu všechny ty slzy spermatu a pantera?´ Je to skutečně noční můra.“

B. Bonnello pro Cinema Scope1

V Cannes podceněná, jemně snová exkurze do pařížského nevěstince na pokraji zániku Nevěstinec (L’Apollonide – Souvenirs de la maison close)  je dle nemalého počtu francouzských recenzentů jedním z nejambicióznějších domácích filmů posledních let. Bertrand Bonello, osobitý auteur a jeden z „outsiderů“ (jak poznamenal Jakub Felcman v Revolver Revue2 ) festivalové scény, vytříbeným způsobem evokuje ovzduší éry fin de siécle, období dekadence, vadnutí baudelairovských květů zla a honosné secesní dekorativnosti a k zobrazení rutiny dní v domě lásky využívá nespoutanou krásu hlavních protagonistek, dokonalost triků i pochmurnou viscontiovskou atmosféru rozkladu a smrti.

Kolektivním hrdinou účelně oddramatizovaného příběhu, který se takřka bez výjimky odehrává v komorních kulisách za zavřenými dveřmi, v prostředí květnatě zdobených kostýmů, noblesních účesů a pestrobarevných interiérů, v nichž jako přerostlý kočičí mazlíček trůní i černý panter s nečitelným výrazem ve tváři, je ansámbl asi jedenácti kurtyzán různého věku a původu, podobně jako v přímé inspiraci – snímku Květy Šanghaje (Hai shang hua) od Hou Hsiao-Hsiena z roku 1998. Skupinový portrét dam zahrnuje „ženu, která se směje“ (Alice Barnole) – dívku násilnicky zohavenou mladým klientem, na jehož návrat se v domě čeká, novicku Pauline (Iliana Zabeth), pohlednou patnáctiletou slečinku, jejímž prostřednictvím můžeme projít všemi fázemi řemesla (zaučování, vizuální stylizace, první zkušenost, lékařská prohlídka atd.), nevěstky se stálými milenci i osobními neřestmi (dívka závislá na opiátu) či chycené do spárů nemoci. Znuděné a zoufalé „květiny“ v apollónském podniku vystupují pod přezdívkami, čímž se nenápadně zvýrazňuje jejich nevolnické postavení – klientský poměr s bordelmamá (Noémie Lvovsky), jež čelí ekonomickým komplikacím, ohrožujícím osud domu i budoucnost dívek samotných. Oděny nahotou v intimním společenství jsou si všechny dívky rovny, ale po odchodu na ulici – jak naznačuje překvapivý, avšak trefný epilog – je čeká boj o angažmá na vlastní pěst a dosud vzájemně projevovaná solidarita mezi nevěstkami v prachu a bídě válčící Evropy 20. století nevymizí jen stěží.

Bonello, sám autor hudební koncepce a tvůrce minimalistických kompozic, jež soustavně vyplňují vteřiny a minuty zamlženého času, k vyjádření melancholických odstínů příběhu využívá energický černošský soul ze 60. let, písně Bad Girl Lee Mosese a The Right to Love You od The Mighty Hannibals; dále se vrací k syntetickému rocku skupiny The Moody Blues (píseň Nights in White Satin) z téhož období a skladby propojuje napříč hudební historií s úryvky z Mozartova klavírního koncertu č. 23 a Pucciniho opery Bohéma. Hudební dramaturgie jako celek funguje ve snímku na několika úrovních a do značné míry nahrazuje lineární klasický příběh (jako v Luhrmannově Moulin Rouge z roku 2001) muzikální tenzí a nikdy nekončícím pozvolným rytmem. V klíčových momentech navíc silně působí nejen na emoce diváků, ale i žen uvnitř rámu, které tančí, jako by anachronicky použitou hudbu slyšely diegeticky uvnitř určených místností (na chodbě zní píseň tišeji), a souží se u textů o otroctví, právu na lásku a ztracených chvílích života (ostatně herečky se již pod vlivem impresí této hudby připravovaly na samotné natáčení). Podobně repetitivnost a variace motivů hrají svou úlohu v pojetí střihu, kdy celou cestu k zániku lemují obrazy, slova a sny z osudové chvíle pořezané dívky.

Režisér se snímkem vměstnává do těžko identifikovatelné mezery – většinou vyhrazené právě nekompromisním autorským typům – mezi žánry. Nevěstinec může být prožíván jako nostalgická pocta starým vkusným hampejzům, zároveň však lze pod hebkými vlákny stylu cítit silnou metaforu o současné podnikatelské hierarchii, ambiciózních kariéristkách/kariéristech podřizujících se pracovní komunitě na úkor vlastní svobody, rodinného zázemí a mimopracovních zájmů. Dívky nezažívají nic jiného než každodenní podnikovou rutinu a jen opakovaná setkání s klienty různých tužeb, vášní a úmyslů znamenají vytržení z falešné hojnosti a dobrodružství z příchodu světa tam venku. Neznamená to však, že prostitutky jsou degenerované osoby s malým mozkem, se sklony k hloupostem a povrchnostem – jak zní v citované pasáži dobové „vědecké“ studie; jejich emocionální a rozumový obzor pouze není rozšířen o víc než požitky z těla, krásy a vůně parfému. Mladá Pauline, jež se do domu vydává již v náctiletém věku, považuje své angažmá za start úspěšné kariéry, v níž má podporu i od svých rodičů.

Bonello se důkladně a se soustrastí zaměstnává pohledem na krásné otrokyně hříchu. Jeho metoda – byť lze za naturalistickou pečlivostí cítit pečlivé studium a rešerši materiálů – je ovšem filtrována autorskou fantazií i znalostí dobových malířských pláten, z nichž původní atmosféra vyrůstá, a v hravě naivních intencích drobnohledné optiky (např. použití rozděleného plátna – tři čtyři souběžné obrazy) dojmy ze své romantické cesty do někdejšího maison close předkládá dnešnímu modernímu divákovi.

Autor předchozích čtyř celovečerních snímků (Quelque chose d’organique, Le pornographe, Tiresia a De la guerre, vesměs uvedených během Cannes) za zhruba patnáct let urazil slušnou cestu směrem za originálnějšími, ambicióznějšími i osobnějšími díly a nadšení francouzských deníkových recenzentů3 patrně nebude jediným výrazem docenění tvorby tohoto dlouhodobě experimentujícího tvůrce. Konec konců určité znaky provázejí Bonellovy snímky soustavně: svobodomyslnost a hranice „perverznosti“ specifických komunit (filmařský štáb natáčející porno, alternativní sekta v lesích za Paříží v De la guerre, nevěstinec), konflikt životních stylů a relativita pojmu štěstí, to jsou témata, která Bertrand Bonello – nyní skrytý za hlasy černošských soulových mistrů („This is song about the bad girl…“) – osobitým způsobem trvale ztvárňuje.


L’Apollonide – Souvenirs de la maison close

Scénář, režie a hudba: Bertrand Bonello

Kamera: Josée Deshaies

Hrají: Hafsia Herzi, Céline Salette, Jasmine Trinca, Adéle Haenel, Alice Barnole, Iliana Zabeth, Noémie Lvovsky, Jcques Nolot, Xavier Beauvois, Louis Do le Lencquesaing, Laurent Lacotte, Bertrand Bonello ad.

Francie, 2011, 122 min.

Česká premiéra: 1. 12. 2011 (Artcam)

Zdroj fotek: allocine.fr, artcam.cz

Print Friendly, PDF & Email
  1. Viz: <http://cinema-scope.com/wordpress/cs-online/tiff-countdown-9-drive-lapollonide-las-acacias/> []
  2. O Bonellově snímku a reflexi dalších canneských „průšvihů“ píše ředitel festivalu Ostrava – Kamera – Oko, na němž byl Nevěstinec uveden již na konci září, v podzimní Revolver Revue, č. 84 (s. 222-225). []
  3. Maximální, vynikající hodnocení od velkých deníků jako Le Monde, Le Parisien, Le Nouvel Observateur v porovnání s „jen“ nadprůměrným hodnocením v Positifu (3/5) či Cahiers du cinema (4/5). []

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru