Nesnáším, když se říká „Nehraj!“

Žít v 60. letech, Jaroslav Plesl (nar. 1974) by zřejmě patřil ke známým charakterním hercům tehdejší doby, jež zažívali úspěch na divadelních scénách a zároveň ve filmu. Člen Dejvického divadla vystudoval herectví na JAMU v Brně a začínal v Městském divadle ve Zlíně. Za inscenaci Hrdina západu při hostování v Činoherním klubu získal Cenu Alfréda Radoka. Ve filmu se poprvé objevil v roce 2006, kdy za roli Patky ve snímku Grandhotel Davida Ondříčka získal nominaci na Českého lva a začal spolupracovat s režisérem Robertem Sedláčkem. V jeho snímcích se objevuje pravidelně (Martin v Pravidlech lži, Franta v Mužích v říji, režisér v Největším z Čechů, Dan v Sráčích, kteří budou uvedeni v listopadu na ČT) a letos doprovodil Sedláčkovu retrospektivu na LFŠ v Uherském Hradišti.

Na Filmovce je k vidění spousta různorodých snímků, od němé klasiky až třeba po 3D experiment Jana Němce Heart Beat. Láká vás třeba trojrozměrná kinematografie, chtěl byste v nějakém 3D fimu hrát?

Já nevím. Nějaký 3D film jsem viděl, ale jenom proto, abych se kouknul na tu technologii. Šel jsem na film Souboj Titánů, což je v podstatě úplně blbej film, a lidi z toho byli naštvaní, odcházeli, ale já vůbec ne, já byl úplně spokojenej, protože jsem věděl, co od toho můžu čekat… Ale vlastně mě z toho bolela hlava, nevím, jestli je to o zvyku. Líbí se mi film, ta forma, co je teď, prověřená tak strašně dlouho, že s těma brejlema mi to vlastně přijde spíš jako pouťová atrakce než jakoby nějaká filmová disciplína.

Díváte se na vlastní filmy?

Zaleží, jaký film je. Když je blbej, tak se na sebe nekoukám, ale když je dobrej, tak se koukám rád. Koukám se, jak je ten režisér schopnej mě vést. Teď jsem dotočil film s Bohdanem Slámou, který se bude jmenovat Čtyři slunce a bude mít premiéru v březnu. Točil se klasicky na materiál… A je to hezký, je to taková ta stará filmařina, s tím řemeslem, s ostřiči, s tím vším, co k tomu jako patří. Nicméně je to tak technicky komplikované, že už mi vlastně nebude vadit, když další filmy nebudu točit na film. Když uděláte deset nebo patnáct klapek a z toho je třináct špatnejch, protože je problém s ostřením, nebo že je něco s kamerou, tak si myslím, že to je příliš vysoká daň. I když vím, že to k tomu patří. Ale nejsem z těch, že bych říkal: já chci točit filmy na filmový materiál. Nemusím. Většinu filmů, co jsem dělal, jsem vlastně netočil na film, točil jsem i na video, ale v současný době jsou takový technologie a dají se tak upravit, že to v podstatě nepoznáte. A je to daleko snazší a rychlejší. Ten čas pak můžete třeba věnovat herecké práci, místo toho, abyste se dohadoval s ostřičem a kameramanem, že se nesmíte hnout o centimetr, jinak to bude problém.

Co vás vlastně přivedlo k filmu, když jste začínal v divadle?

Vždycky jsem chtěl k filmu. Míval jsem sny, že točím filmy a strašně jsem to chtěl dělat.

Jaký typ filmů?

Já mám vlastně kliku na režiséry… Sice jsem točil ňáký blbý televize, to je pravda, ale to jsou spíš takový brigády kvůli penězům. I když ne všechny televize, co jsem točil, byly blbý. Ale co se týče filmu, je to jakoby nejnáročnější disciplína z těch všech. Je to taková jakoby aristokratická nejvyšší disciplína.

Filmové herectví je náročnější než divadelní?

Je to jiný. Baví mě oboje, protože to divadlo, to máte tři měsíce na zkoušení a potom je to jako vlak… Teď to začne, přijdou diváci a jede to. A vy máte nějakou energii, kterou si nesete z jedný scény do druhý a máte tam partnera – to je divák, který vám hrozně pomáhá – v lepším případě. Oni vás dotují smíchem, těmi reakcemi, že cítíte, že s vámi jdou, kdežto u filmu je to jiný. Jednak je to o míře: na kameru musíte hrát strašně málo, protože je všechno vidět… Nemusíte hrát, tak jako na divadle, na dvacet metrů daleko, aby vás slyšeli a viděli ve dvacátý řadě. A ten největší rozdíl je v tom, že film se točí na přeskáčku, není to tak jako v divadle, kde jdete s tou postavou od začátku a pak s ní skončíte a kde je to vlastně kontinuální…

Na divadle to netrvá pouze jednou, ale postavu hrajete třeba několik let…

Hrajete to mockrát, že. Ale u filmu je krásnej ten okamžik. Že prostě okamžik přijde a vy ho nějakým způsobem zaznamenáte. Musíte tu postavu znát, znát ten vývoj a oblouk, jak končí, když ten film točíte na přeskáčku. Je to tak, že se musíte oprostit od všech technických věcí, které vás obklopují – že je něco s kamerou, mikrofon v záběru, letadlo. A pak najednou přijde ten okamžik, do kterého musíte dát všechno a vy to tam jako nasolíte a v lepším případě se to povede. Je to kouzlo okamžiku.

Vy jste ve filmu začínal až po několika letech zkušeností s divadelním herectvím. Začínal jste ve zlínském Městském divadle a vystudoval jste v Brně JAMU. Jak na to vzpomínáte?

Po škole jsem měl nabídku do Prahy do Ypsilonky, ale to bohužel neklaplo, protože jsem měl před sebou civilní službu. Ale tu jsem si mohl odbýt v tom Zlíně: nemusel jsem chodit někam do nemocnice pomáhat jako civilkář, ale byl jsem psanej jako technikář v divadle a hrál jsem tam. Byl jsem tam skvělý dva roky… Spousta mladejch herců nadává na oblast a nechtěj na oblast jít, radši třeba zůstanou v Praze nebo Brně a chytnou se nějakýho debilního seriálu, aby nevyšli z centra dění, ale úplně se zdeformujou. Pro mě to byla škola: režíroval mě Ivan Balaďa, což je vlastně skvělej filmovej režisér, legenda. A já jsem se tam naučil mluvit na těch padesát metrů, na těch sedm set dvacet křesel a když teď hodně jezdíme s Dejvickým divadlem, což je vlastně komorní divadlo, tak mě žádná velká scéna nemůže překvapit.

Ale nelákala vás aspoň při studiích v Brně tamní avantgardní scéna, divadla jako jsou Husa na provázku a HaDivadlo?

Já jsem spíš tradicionalista v tom, že mám rád kvalitní divadlo, dobrý divadlo, který se prostě v těch Dejvicích dělá. Ale kdyby ho Krobot otevřel v nějakém velkém prostoru, tak je mi to jedno. Já mám vztah k velkým divadlům, mně se to líbí. Prostě divadlo je o velkým gestu, o kultivovaný krásný mluvě. Já jsem chtěl vlastně po škole do Mahenky v Brně, kam mě nevzali. A dodneška bych se vůbec nebránil nějakýmu hostování v jakýmkoli velkým divadle, protože se mi to líbí. Jak se mi líbí filmové herectví v tom, jak je komorní a úsporné, tak se mi zároveň líbí velké divadlo a velké scény: mám rád, když se můžu rozmáchnout a říct něco nahlas.

Inscenace Hrdina západu, v níž jste zazářil, se hraje v Činoherním klubu, což je ale naopak minimální prostor, kde to herectví může mít blízko už k filmovému tím, jak je divák blízko, vynikne tam mimika spíš než gesta, dá se tam využít detail, lze šeptat…

Částečně to tak je, ale Hrdina západu, kterého režíroval Ondřej Sokol, což je vynikající režisér, je vlastně velký divadlo. Není to ten minimalismus, který se dělá třeba v Dejvicích, je to trochu stylizovaný, protože to je sto let stará hra, která je psaná dost náročným jazykem – nejsou to verše, ale je to v podstatě literatura a tu musíte sdělit. A je to moderně pojatý, moderně režírovaný, ale je to velká forma, které sluší ty velký gesta, není to takový to civilní hraní. Civilní hraní je trošku trapný. Protože v Čechách se trochu pěstuje takovej kult, že hraju, že nehraju, a to je vždycky trapný. Taky nemám rád režiséry, kteří mi říkají „Nehraj!“ To je nesmysl, já prostě jsem herec, já musím hrát!

Co říká Robert Sedláček?

Ten to neříká, samozřejmě že ne. U Sedláčka se hraje! On by nikdy neřek „Nehraj!“, to je úplná kravina. Protože co mám dělat, tak mám malovat nebo co?

Jakou máte techniku tak rychle se převtělit z rolí s velkým dramatickým potenciálem, ze světa „velkého divadla“, do všedních postav ze současnosti v civilních filmech Roberta Sedláčka?

Techniku na to nemám, musíte se přizpůsobit žánru. Jsou různý disciplíny a jinak samozřejmě hrajete v crazy komedii nebo sitcomu, který mě teď čeká, a jinak ve filmu se Sedláčkem. Já se vždycky snažím splnit požadavky režiséra a doufám, že si mi to nějak daří. Princip, tedy řemeslně jak na to jít – to jsou zkušenosti. Čím víc toho máte za sebou, tím lépe potom víte, jak s tou kamerou zacházet, nebo jak se na tom jevišti pohybovat, jak by to mělo fungovat. Herectví se ale nedá naučit. Ty herecký školy jsou vlastně trochu nesmysl, tam jste proto, abyste potkal nějaký lidi, aby se vám rozšířily obzory, ale nejste tam proto, aby vás někdo něco naučil… Já znám skvělý herce, kteří nevystudovali hereckou školu, a znám strašný herce, kteří vystudovali třeba dvě herecké školy, konzervatoř a potom vysokou školu… Měl jsem třeba nabídku, abych učil, na JAMU a na pražské konzervatoři. Ale já vůbec nevím zatím, co bych předával – protože jsem myslím ještě nezkušenej. Skripta na herectví neexistují.

Jak si dokážete zafixovat, když hrajete v několika inscenacích zároveň, nejen text, ale taky herecká gesta?

Divadlo je vždycky otázka domluvy a když to začnete hrát jinak, budete ty kolegy překvapovat, oni musí reagovat, a není to pak „živý“, je to blbý. Je to blbý. Vždycky musíte toho kolegu poslouchat a všechno jakoby objevovat, jako byste to hrál zase poprvé. Ale nesmíte to měnit. Já si to potom pamatuji velmi dobře a dlouho. Ale pro mě je problém se naučit ten text – já se ho musím prostě nadrtit, nadrilovat. Protože pak na něj můžu přestat myslet. I u  filmu: já třeba před natáčením umím ten film zpaměti, takže mi je potom jedno, když mi volají, že zítra se točí to a to… Samozřejmě, že pak se to třeba mění – u Bohdana Slámy, nebo u Jitky Rudolfové, když jsem dělal Zoufalce, to se improvizuje na place. Najednou třeba zjistíte, že to je blbý. I u Sedláčka. A u Bohdana Slámy jsme měli scény, které jsme předělali úplně zgruntu, ale mně je to pak jedno, protože řeknu: „Hele, já jsem se to naučil a teďka po mě chceš, abych ti tady řekl stránkovej dialog, kterej je jinak, ale jestli si ho nezapamatuju, to už není můj problém. Já umím tenhle, cos mně prostě poslal ve scénáři…“. Ale už jsem pak vlastně při natáčení klidnej a ten text, co se po mně chce, pak umím hned.

Myslíte si, že mají vaše filmové role něco společného, že jde o podobný typ?

To ne. Nedávno jsem si zase přečetl na internetu – a už tam nepolezu, protože internet, to je stoka, kde každý může napsat cokoliv – regulérní kritiku na Největší z Čechů, i když ta slečna se samozřejmě nepodepsala. Psala tam, že jsem jedno z největších zklamání toho filmu, že opět hraju nějakého jakože slabošského, agresivního člověka. To není pravda. Prostě v Mužích v říji hraju něco jiného. Ale třeba i v těch Zoufalcích: já vím, že ten Mirek může na někoho působit jako hajzl, ale pro jinou, ženu, kdyby tam nebyla Babčáková, by byl ideální muž. Protože on prostě jenom chtěl žít život podle pravidel, které ona nechtěla, a to je celý. Takže já si hrozně nepřeju být ve škatulce. Trošku si uvědomuju, že nedostávám role, které by byly úplně charakterní, nicméně v Mužích v říji jsem hrál docela charakterní postavu a s Bohdanem Slámou jsem teď dotočil film, kde vlastně hraju nejhodnější postava, jakou jsem kdy hrál, to je úplně hodnej člověk. Vždycky při těch rolích, které hrajete, vycházíte ze sebe. Já taky hraju Hamleta a nikoho jsem nezabil, ale jakmile nevycházíte ze sebe a jen hrajete něco okoukaného, tak to není pravda. V sobě se snažím najít nějaký ekvivalent toho, co ten člověk zažívá, najít, co já jsem zažil, a to tam potom implantuju.

Takže kritiky na filmy nebo seriály jsou blbější než na divadlo? O divadle nedokáže psát každý…

No jsou, ale o divadle taky píšou blbě a nesmysly. Bývaly doby, za první republiky třeba, což si myslím, že byly zlaté časy českého divadla, že kritici chodili na všechny generálky, na celý týden, pak byli na premiéře a kritiku napsali po desátý repríze. Dneska píšou kritici na první nebo v horším případě na druhou premiéru – ale premiéra není regulérní představení. Premiéra je křeč. To jen vzpomínáte, abyste řekl text, a teď víte, kdo tam všechno sedí, máte tam lidi, na kterých vám záleží a nemáte to ozkoušený před publikem. A ti kritici – ti horší kritici, někteří jsou dobří – prostě chodí na ty premiéry a na základě jednoho zhlédnutí té křeče píšou kritiku. Já se tomu jako směju, těm kritikám, ale zároveň to není tak, že bych nad tím dokázal mávnout rukou. Ono vás to vždycky zamrzí, když do něčeho vložíte energii, nemalou, to natáčení probíhá třeba šestnáct hodin denně v Čechách, protože nejsou peníze, a točíte za pakatel, za zlomek toho, co je na Západě. A pak když to někdo vidí jednou a třeba ani nemá smysl pro humor, a začne to brát jako vážně… Já bych se vůbec nedivil, že u těch Sráčů budou kritici, kteří napíšou, že to je parodie. No vůbec ne. To je zábavný: my jsme se smáli, když jsme to točili, třeba tu přestřelku, a lidi se dnes smáli na přesnejch místech. Já jsem byl úplně šťastnej. Miluju to, když se točí vážný věci, ale přitom se u nich smějete. Já myslím, že to je trošku tradice českého filmu: ta stylizace vidět to z prvního patra. Vy ty věci vidíte a ony ve vás vyvolávaj katarzi, ale přes ten smích.

Postmoderní přístup?

Ano, je to postmoderní přístup, kterej já mám rád. Ale není to tak, že byste ty věci obelhal, vy ty emoce regulérně odžijete, ale ne, že by vás museli po čtvrthodině křísit… Ten divák ale nesmí hned vidět, že to shazujete, pak to jsou parodie. To je třeba Mazaný Filip a to mě nebaví. Mě zajímá, že ten herec to prožije, nicméně je natolik bystrej a tak schopnej, že to umí vidět trochu z prvního patra.

A myslíte si, že se vám tohle někde nepovedlo?

No určitě. Teď, jak jste se zeptal, jsem si vzpomněl na Nespavost, televizní film, který jsem točil s Lenkou Wimmerovou. Tam jsme to všichni jako odžili a pak jsme se chodili dívat a to se smějete. A mně to připadá jako exhibice, když se díváte: „Ó koukejte, jak umím brečet…“. Já vím, že herečky jsou hysterky, i herci. S Bohdanem Slámou jsem nevěděl, jak to bude. A byly tam scény, je jich hodně, kdy jsme se nesmáli – když je to o nějaký smrti, tak tam pak není místo. Ale to cítíte, protože jste citlivý člověk, herci jsou citliví. Nicméně je tam spousta scén, u kterých se diváci budou smát, doufám. Když ne, tak je to blbý.

Vy jste tedy strávil mnoho let tady na Moravě, takže k ní určitě máte vztah…

Ano, až tak, že mám trochu akcent. (smích)

Takže se z vás nestane Pražák.

Hele to jo, já chci. (smích) Mě Praha strašně baví. Já jsem odmalička věděl, že chci do Prahy a že tam skončím. Mě Praha baví i s těmi zácpami, s tou kriminalitou a tím vším, co tam je, a hlavně ta historie – já jsem chtěl totiž studovat dějiny výtvarného umění, byl jsem přijat do Olomouce na filozofickou fakultu, ale pak jsem si vybral to divadlo.

A kde jste byl naopak nejdál? Účastnil jste se někdy nějakého pověstného výletu s Robertem Sedláčkem?

Já jsem byl nejdál v Uruguayi. To jsme byli s divadlem v Argentině, hráli jsme v Buenos Aires a potom jsme si s Ivanem Trojanem udělali výlet přes řeku, která má napříč dvaasedmdesát kilometrů, to je fakt mazec. To máte pocit, že jste u moře, a je to řeka. A přejedete takovou rychlolodí na druhou stranu. Takže nejdál jsem byl tam, ale hrál jsem tam divadlo, tři představení. A bylo vyprodáno, měli jsme vždycky standing ovation. A příští týden odlítáme do Finska do Tampere, skoro k polárnímu kruhu.

Zkusil byste ještě popsat svůj vztah k herectví? Proč „to“ vlastně děláte?

Herectví je moje slast, kterou dělám v první řadě pro sebe. Já to nedělám kvůli divákům, to není pravda. Nejsem řádová sestra, abych ošetřoval lidi v nemocnici. Dělám to kvůli tomu, že mám v sobě nějaké pnutí, ale na to nedokážu odpovědět, proč to tak je, asi se mi tak v hlavě poskládaly buňky, je to chemie. Ale samozřejmě: diváci jsou skvělí a já miluju diváky v divadle, když vám vracejí energii. Výsledek celé té práce je pro ně… mně začínají lítat sliny, tak asi se do toho moc pouštím… Mě zkrátka nezajímá ta cesta, mě třeba nebaví zkoušet. Baví mě být v kině a slyšet ty reakce.

Máte ještě jinou vášeň kromě herectví?

Historii, hrady a zámky. To je taková konstanta, klid. A divadlo a film jsou adrenalin. Každý večer dostanete do žíly obrovskou dávku adrenalinu a musíte něco předvést, oni vám to diváci neschválí. A jdete tam vy, nejde tam nikdo jiný… Nicméně jednou bych chtěl skončit jako kastelán. Já to mám nejradši v zimě, ty památky, kdy tam nevylezou turisti a miluju ty okamžiky, kdy jsou zavřený a máte jen po nádvoří vyšlapaný pěšinky a ten zámek jakoby spí. A celá ta historie je tam obsažená tak pro vás, není to filozofie, je to historie, hmatatelná v monumentech – můžete si na ni šáhnout.

Je něco, co vás nebaví, co byste nechtěl hrát? Třeba postavu podle skutečné osoby, vraha, pedofila, morálně odporného člověka?

Jsou takové věci, i v Čechách, že třeba někdo odmítne hrát postavu, protože si nechce zkazit obraz, který o něm je. Ale já tohle nemám. Je to prostě role, kterou hůř nebo lépe zahrajete. Samozřejmě, že se vám to hnusí, činy toho člověka. Ale já to beru přes profesní pohled, jak to v sobě najít, aby vám to věřili. A jak to udělat je umění, protože herců je hodně a když vidíte pak, jak to hrajou, v drtivý většině je to práce, ale v případě, že je to dobrý, tak je to umění. A někdy jsou třeba lidi otřesení z toho, jak jste to zahrál: já vlastně miluju ty jakoby undergroundový filmy, klubový, na který nikdo nechodí. Ti herci jsou úplně… Koukáte na to, jak to udělali a říkáte si, to není možný. Já jsem viděl Pianistku, a ta herečka, Isabelle Huppert, to je přece úplně sympatická paní, s kterou jsem se pak setkal v Karlových Varech, a je prostě geniální. A vůbec to není úchylačka, aby si obřezávala pošťeváček každej den, ale v tom filmu to udělala a je to tak skvěle zahrané – to je pak přece umění, že umí tak ztvárnit tu postavu, že nad tím žasnete. Třeba se vám hnusí, ale to je správný, protože vám se má hnusit ta postava, ne ta herečka. Tu máte obdivovat, že?