„Touha po úspěchu nahrazuje sebereflexi“

Jan Chramosta (1984) točí ostošest. V jeho filmografii sice převažují zatím filmy studentské, ale úvodní povídkou cyklu Čapkovy kapsy vstoupil do světa „velkého filmování“ a nutno říct, že jeho vykročení bylo velice pevné. Na svém kontě má několik cen (např. Grand Prix na MFF v Jelenie Gore, cenu z MFSF v Písku, Grand Prix na Mladé kameře v Uničově). Vedle filmů hraných se zabývá také dokumentem (spolupráce s kapelou Tata Bojs) a hudebním videoklipem – jeho zatím posledním počinem je klip pro zpěvačku Vladivojnu La Chia.

Jak vnímáte osobnost spisovatele Karla Čapka? Co pro vás tento autor znamená?
Vzhlížím k němu jako ke každému, kdo dokázal pochopit svou úlohu ve světě, stál si za svými názory a tvrdě na sobě pracoval. Čapkovo dílo je nejen upřímným odrazem jeho duše, jeho životního poznání, ale kromě té hluboké pravdy je cítit i veliká práce, která za tím vším stojí a fakt, že myslel na své čtenáře – na to, aby pro ně bylo jeho poznání srozumitelné.

Jaká byla vaše cesta k cyklu Čapkovy kapsy? Mohl jste si povídku k natočení vybrat?
Mechanismus výběru autorů a přidělování scénářů pro Čapkovy kapsy jsem nepochopil. Myslím, že byl víceméně náhodný, protože příležitost „natočit si Čapka“ dostali kromě studentů hrané režie i dokumentaristi a animátor, a dokonce i nestudenti. Osobně jsem dostal na výběr mezi dvěma povídkami – Básník, nebo Jasnovidec. Vybral jsem si Básníka, protože jsem v té povídce cítil výzvu, jak zajímavě zpracovat příběh, který zná úplně každý z čítanek. Chtěl jsem ctít autora, ale v jeho filosofii ho ještě rozšířit. Básník je zároveň povídka s nejmenší výpravou (pouze 3 lokace) a jediná povídka s hereckou příležitostí pro mladé herce. To byla pro mě radost, protože práce s „nehotovými“ herci mě provází celou mou tvorbu – baví mě „přicházet“ na to, jak v hercích rozvíjet potenciál. Už dva měsíce před natáčením jsme s herci zkoušeli ostošest, přepisovali scénář, vymýšleli nové scénky… a na výsledku se to myslím odrazilo velmi pěkně.

Myslíte si, že se na českém literárním nebi může objevit zářivá hvězda srovnatelná se svítivostí Karla Čapka, s jeho filozofickou hloubkou a zároveň přístupností širokému publiku?
I dnes je tu mezi námi mnoho Čapků, ale hůře se jim proniká do společnosti, protože touhu po sebereflexi dnes nahrazuje touha po úspěchu. Ale to se jistě zase změní. A možná brzy.

Dosud jste točil, řekněme, „nezávisle“. Jak probíhala spolupráce s Českou televizí?
Já jsem skoro nikdy nezávisle netočil. Vždy jsem byl závislý na technice, spolupráci dalších lidí a také herců. V ČT se mi točilo o něco jednodušeji než obvykle. Na všechno tam jsou lidé a člověk se může věnovat režii. Už nemusí být zároveň řidič, nosič beden, kuchař, produkční, apod. Obecně si myslím, že točit profesionálně je mnohem jednoduší než studentsky (pokud jako režisér víte, co chcete).

K jakým změnám ve scénáři jste musel přistoupit při přípravě natáčení?
Já jsem k ničemu přistoupit nemusel, ale změny jsem udělat chtěl a mohl jsem je dělat v rámci předem stanoveného rozpočtu a také se souhlasem scenáristů, manželů Šaškových. Naštěstí jsme si spolu velmi dobře rozuměli. Básník byl (dle předlohy) napsaný opravdu velmi jednoduše – skoro celý se odehrával v jedné místnosti. Dlouhý a poměrně nudný dialog s vtipnou pointou. Student Králík se tam objevil jen na pár vět. První, co jsem udělal, bylo stanovení si, že ten film je o lidech uzavřených ve svých „bublinách“ vidění a chápání světa. Uvědomil jsem si, že princip Básníka musí být ve vzájemném oťukávání a narážení těch bublin. Je to vlastně film o schopnosti pochopit a přijmout svět druhého člověka. Ale samozřejmě jsem to do filmu nechtěl cpát nijak násilně, spíš jen vnitřně vědět, že je to o tom a že každý můj nápad, každý záběr, každá herecká akce, musí projít tímhle filtrem.

Titulní „básník“ je ztělesněním nepraktičnosti, zahledění se do sebe a vůbec společenské nepoužitelnosti. Považujete jej za sympatickou postavu?
Byl pro vás Formanův Mozart sympatická postava? Na stejném principu totiž funguje i náš Básník. Podivný floutek s vnitřně bohatým světem. Může se jevit nesympaticky, může vypadat jako pozér, ale ve skutečnosti dokáže svět reflektovat nejlépe ze všech. Takže dokáže být až nepříjemně upřímný a stojí si za svým. Je tohle sympatické? To nechám na čtenářích/divácích.

Básník není v Čapkově předloze příliš detailně popsán. Jak probíhalo přepracování této postavy pro filmovou podobu a jaký podíl na výsledku má jeho představitel Ondřej Pšenička?
Byl to oříšek a variant, jak zpracovat postavu Básníka, je mnoho, jen jedna je ale ta správná. Snad jsme ji objevili. Přizpůsobovali jsme se také panu Heřmánkovi (toho jsme oproti povídce, kde je Dr. Vejřík mladý, nechali zestárnout a zmoudřet). Chtěl jsem, aby Básník byl jeho přesným opakem. Takže to není jenom střet pohledů na svět, ale také střet generací.

Do jaké míry jste mohl jako režisér ovlivňovat výslednou vizuální podobu filmu? Přeci jen, jedná se o součást cyklu, povídky musely být alespoň trochu podobné…
Tady bylo především nešťastné, že nám ČT zakázala použít technologii filmových skel. Všichni s nimi běžně natáčíme a tady jsme najednou dostali jen běžné televizní kamery. Připadalo mi škoda, že na školní cvičení nebo videoklip pracuji s mnohem filmovější technologií, než jakou dostanu na svou první profesionální televizní příležitost. Na výsledném obraze je to dost vidět. A i když jsme se s kameramanem Asenem Šopovem snažili, jak se dalo, abychom televiznost potlačili, je to stále vidět… Marná snaha…. Je to o technice. Občas problém „televiznosti“ můžou vyřešit světla, ale svítit kontrastně noirově jako v povídce Jasnovidec jsme si nemohli dovolit – bylo by to možná obrazově filmovější, ale neodpovídalo by to duchu předlohy.  Když jsem sledoval cyklus povídek, překvapilo mě, že dvě povídky filmová skla mají. Nechápu proč. Tato televizní vizáž, kterou bohužel naše povídky mají, měla být jednotícím prvkem a nakonec stejně nebyla. Jsem si jist, že pokud bychom mohli filmové objektivy používat, vypadaly by povídky o 100 % lépe.

Karel Heřmánek nebyl v poslední době na televizních obrazovkách příliš vidět (6 let od Zelenkova filmu Příběhy obyčejného šílenství). Jaká byla spolupráce s tímto zkušeným hercem?
Výborná. To je slovo, které tu spolupráci popsalo dokonale. Víc netřeba dodávat.

V titulcích děkujete za zapůjčení historické mapy Prahy. Byly snahy o její získání něčím výjimečné, složité?
Pro mě ne. Možná pro rekvizitáře.

Imaginace je pro umělce jednou z nejdůležitějších vlastností, nezáleží na tom, zda se jedná o básníka, malíře či filmového režiséra. Co pro vás osobně imaginace znamená?
To je otázka na velmi krátkou odpověď anebo na celou knihu. Zvolím tu krátkou. Imaginace je nejen pro mě, ale pro celé lidstvo předpokladem svobody. Čím méně fantazie, tím méně svobody. Pěstujme ji v sobě i ve druhých.

Jaký je váš vztah k poezii?
Kladný.

Jaká byla vaše cesta k filmu?
Skrze touhu, sedm let studia na filmových školách, mnoho filmů, festivalů, mnoho krásných zážitků, mnoho chyb, mnoho chvil, kdy jsem s tím chtěl skončit kvůli neúspěchu, mnoho chvil, kdy jsem se radoval z úspěchu a utvrzoval jsem se, že to má smysl, horu nesmyslných projektů, které jsem musel udělat jen proto, abych mohl dělat jiné projekty, které mají smysl… je to krásná cesta. Na té cestě jsem taky potkal úžasnou dívku, kterou bych jinak nepotkal.

Do jaké míry jsou vaše scénáře ovlivněné skutečnými zážitky (např. ve filmech Kouzelný most, Dlouhá kaše nebo Miluješ mě)?
Jsou ovlivněny vnitřním rozpoložením – ne realitou.

Jak došlo ke spolupráci mezi vámi a kapelou Tata Bojs?
Bude to znít jako klišé, ale když na něco hodně myslíte, tak se to dříve nebo později splní. Mně se vždycky Tata Bojs líbili a zároveň jsem je i umělecky uznával. Pak jsem použil jejich hudbu ve svém filmu, a protože se produkčnímu nedařilo vyjednat práva skrze Warner Music, zjistil jsem, že bubeník a zpěvák Tata Bojs, Milan Cais, dělal hudbu k jedné divadelní hře. Šel jsem na premiéru té hry, tušil jsem, že ho tam potkám. Potkal jsem ho, dal jsem mu DVD se svým filmem, kde jsem použil hudbu Tata Bojs a poprosil ho, aby si film pustil a v případě, že se mu bude líbit, aby souhlasil s použitím hudby. To se stalo. Pak jsem ještě natočil jeden klip jen tak pro radost. Ten se taky líbil a tak jsme se skamarádili a další práce (režie koncertu, přímý přenos, dokument, další klip, hudba do bakalářského filmu… a další…) už probíhala klasicky.

Kterého svého filmu si nejvíce ceníte?
Filmu Dokument o Hypnóze, protože je na hraně a myslím, že tam funguje úplně všechno přesně jak má. A pak Miluješ mě, protože to byl můj první větší hraný film, a tak jsem na něm měl obrovskou práci.

Při sledování filmu Dlouhá kaše (ke zhlédnutí zde: http://vimeo.com/20296665) jsem si vzpomněl na režiséra Jima Jarmusche, váš film jako by vypadl z jeho povídkového filmu Kafe a cigára. Jaké jsou vaše filmařské vzory?
Julio Medem, Billy Wilder, Steven Spielberg, Paul Thomas Anderson… Myslím, že každému filmu, který jsem viděl, bych mohl poděkovat za to, že nějakým postupem byl pro mě vzorem. Inspiruje mě opravdu skoro všechno.

Před pár dny zemřel režisér Otakar Vávra. Jav vnímáte tuto kontroverzní osobnost?
Nepříliš kontroverzně. Byl to prostě výborný režisér a jeho filmy jsou většinou skvělé.

Co si myslíte o současném stavu českého filmu, jak to vidíte s jeho budoucností?
Já se spíše než stavu českého filmu bojím stavu českého diváka. Myslím, že divácký vkus není v pořádku. Vsází se na efektivitu místo obsahu, laciný humor proti humoru s podtextem, povrchní erotiku a prasečinky proti lásce a smyslnosti. Vím, že to nemůže trvat dlouho, ale trochu mě to drtí.

A co vás čeká v novém roce 2012?

Příští rok mě čeká natáčení videoklipů pro Tata Bojs, Michala Hrůzu, Vladivojnu La Chiu a další, ale především práce na debutu Tichá pošta a dalších celovečerních scénářích, spoluprace s DAMU a učení na FAMO v Písku.