Studentské filmy ve Velkém (kině)
Ve středu 9. února patřilo Velké kino ve Zlíně studentům zdejší Fakulty multimediálních komunikací. Na programu byl blok pěti krátko- až středometrážních snímků, který měl diváky seznámit s tvorbou mladých filmařů a upozornit na jejich aktivity. Než došlo na hlavní atrakce večera – tedy tiskovou zprávou a sociálními sítěmi nejvíce „protežované“ snímky Lufťáci a Mlýn, byla odpromítána trojice předfilmů. Ve dvou případech se jednalo o animované videoklipy – nejprve ke skladbě slovenské elektronické skupiny Longital (zdařilý Môj čiernobiely svet Evy Delinčákové, v loňském roce obhájený jako bakalářská práce) a posléze k Velkému třesku alternativního hiphopového uskupení WWW (vizuálně podmanivá práce režiséra Jana Kokolii). Mezi ně byla vsunuta hraná adaptace povídky Raymonda Carvera Oni nejsou tvůj muž, pod níž je autorsky podepsána Veronika Všelichová. Posledně jmenovaný titul je ambiciózním, ačkoliv ne zcela uspokojivým dílem, kterému škodí zejména nevyrovnané tempo a přílišná délka. Zatímco Carverova povídka je minimalisticky výstižná, snímek přidává některé momenty, které zbytečně natahují stopáž, aniž by postavy či děj nějak zásadně obohacovaly (epizoda v krematoriu, závěr). Naopak je nutno ocenit práci s herci (Pavla Tomicová v jedné z hlavních rolí) a úspěšné převedení americké látky do specificky českého prostředí (hospoda místo kavárny, lahváč místo zmrzliny, salám místo slaniny…).
Snímky promítané jako hřeb večera nemohly být odlišnější. Mlýn režiséra Roberta Hloze je technicky brilantní a vizuálně působivé drama zkoumající otázky viny, víry a odpuštění. Zatímco kameře, střihu či hereckým výkonům (profesionálové Norbert Lichý a Dalimil Klapka) nelze po technické stránce nic vytknout, dramaturgicky a vypravěčsky film naprosto selhává. Vyprávění je konstruováno natolik nefunkčně a informace dávkovány natolik neobratně, že divák o postavy hned v úvodu ztrácí zájem. Celý film se navíc díky kombinaci tématu a zvoleného stylu (dramatická hudba, kontrastní svícení, neortodoxní úhly kamery) bere příliš vážně a po krůčcích spěje k přehnanému závěru, který hraničí se sebeparodií. Ambice převyšují vypravěčské schopnosti, efektnost zastiňuje účelnost. Výsledkem je nevěrohodné a vypravěčsky bezradné drama s vizuálem hollywoodského blockbusteru.
Přitom stačilo, aby tvůrci svůj nesporný talent zužitkovali zpracováním jiné látky – například takové, k níž mají osobní vztah a jež vyplývá z jejich vlastní zkušenosti. Jako v případě letní komedie s parodickými prvky Lufťáci, kterou režíroval Martin Jůza. Hravý a s lehkostí natočený snímek oplývá řadou vizuálních i narativních nápadů, jež jsou dávkovány s citem tak, aby jimi divák nebyl přesycen již po prvních minutách. Tvůrci prokazují znalost parodovaného – teenagerovských komedií typu Rafťáci – a umně využívají jejich konvence: skladbu postav a jejich motivace (trojice/čtveřice přátel chce během prázdnin přijít o panictví), repliky (výrazy jako „smočit“, „roští“ apod.) či styl humoru (dojde i na tzv. „fekální“ humor). Všemu pomáhá přirozené herectví hlavních protagonistů Libora Kováře, Luboše Ondráčka, Jana Diase a Zuzky Truplové. Ani účast Ivana Hlase se nejeví jako samoúčelný divácký tahák, naopak dokonale souzní s náladou a atmosférou filmu. Vytknul bych tak pouze některé nevyužité a nedostatečně rozvedené motivy (bojler) a nejistotu, jak celý příběh vlastně uzavřít.
Navzdory nevyrovnané kvalitě odpromítaných filmů nelze celý večer hodnotit jinak než kladně. Zlínské Velké kino po dlouhé době zase ožilo i mimo tradiční Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež a diváci se – soudě podle reakcí v sále i mimo něj – dobře bavili. Podobná platforma představování studentských filmů veřejnosti by se tak mohla stát příjemnou tradicí.
Odkazy:
Autor
