Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Tanec ve třech rozměrech

Tanec ve třech rozměrech

RECENZE: Pina (režie: Wim Wenders, 2011) – MILOŠ KAMENÍK – 

Německého režiséra Wima Wenderse bychom mohli označit jako klasického představitele evropského „artového“ filmu, pokud bychom tedy podobnou kategorii připustili. Renomé získal festivalovými tituly ze sedmdesátých let. V následujícím desetiletí se pokusil uspět i na půdě Spojených států (např. Hammett), ale vrcholem (dle diváckých i kritických ohlasů) se stává opět německý titul Nebe nad Berlínem z roku 1987. Od devadesátých let realizuje několik mezinárodních koprodukcí a snímky vyvolávají čím dál větší rozpaky. Stále obtížněji se určuje hranice mezi povrchní touhou zalíbit se a předstírat uměleckou hloubku a skutečnou sofistikovaností díla. Od poloviny devadesátých let se Wenders jako zavedená režijní „celebrita“ účastní řady povídkových nebo kolektivních projektů, které se v posledních letech dostaly do módy (Za mraky, Lumière & spol., Dalších deset minut, 8, Chacun son cinéma ou Ce petit coup au coeur quand la lumière s’éteint et que le film commence). Naposledy se v tuzemské kinodistribuci objevila westernová variace Nechoď klepat na dveře (2005) a jeho prozatím poslední hraný film u nás posléze putoval rovnou na DVD (Výstřely v Palermu z roku 2008). Wenders už docela dlouho těží z bývalé slávy a čeká na projekt, nebo spíš na inspiraci, která by jeho kariéru „restartovala“. Pořád má ale dostatečné renomé, aby jeho film, pokud se rozpočtově drží při zemi, mohl být zafinancován. Na jeho jméně lze v distribuci pořád stavět, ale sláva z časů Nebe nad Berlínem bledne a už není zaručenou značkou jako u řady jiných kolegů ze starého kontinentu (Almodóvar, Trier či Haneke).

Dokumentární tvorbě se věnuje od osmdesátých let, často točí pocty jiným umělcům (opakovaně spolupracoval s členy kapely U2). Zřejmě největšího ohlasu získal dokument o kubánských hudebnících Buena Vista Social Club (1999), který podnítil celosvětový zájem o tyto muzikanty a tento druh hudby. I nejnovější film Pina (2011) vypráví o umělkyni a jejím díle.

Pina Bausch vytvořila svá nejslavnější díla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V roce 1987 vzniká asi nejznámější inscenace Café Müller, jíž věnuje pozornost i Wendersův film. Německá tanečnice a choreografka působí jak na své domovské scéně ve Wuppertalu, tak se souborem hostuje po celém světě. Bausch krátce po začátku natáčení v roce 2009 zemřela a Wenders musel původní koncepci snímku předělat. Ve filmu postupně vystupují její spolupracovníci a kolegové, kteří předvádějí úryvky z jednotlivých choreografií. Sledujeme detaily jejich mlčících tváří a mimo obraz slyšíme jejich úvahy, vzpomínky a názory týkající se vlivu Bausch na jejich umění i na ně samotné. Archivních záběrů najdeme ve filmu minimum. Důraz je kladen na emoce a pocity sdělované gesty a pohybem těla, ale i na vhodně stylizované prostředí, v němž se vystoupení odehrává. Neocitáme se pouze na jevišti, ale mnohem častěji mimo něj, například v říčce, v různých industriálních prostorech, ale i v lanové dráze. Sugestivitu pohybu vhodně podtrhuje 3D snímání, přičemž kamera je možná až příliš tradičně nenápadná, většinou tanečníky snímá pomocí pomalé jízdy. Žádné expresivní, ručně snímané běsnění jako v Aronofského Černé labuti nelze čekat (ostatně s mohutným snímacím zařízením takové záběry ani nelze realizovat). Dominantní je pohyb před kamerou.

Pině Bausch očividně nešlo pouze o sugestivní ztvárnění pohybu, ale pokoušela se do svých choreografií vtělit hlubší smysl, více významů. V pohledu na tělo a jeho pohyb jakoby reflektovala vlastní pohled na ženský úděl. Tanečnice (ale i tanečník) se pohybem často snaží z čehosi vyrvat, od čehosi odpoutat. Urputně se rovněž snaží osvobodit od pohybových návyků, přičemž toto osvobozování lze metaforicky vztáhnout na lidskou duši i celou společnost, jejíž konvence leckdy svazují a deformují. Kreace samotné vzbuzují až fatalistický dojem. Jako bychom sledovali střetávání mužského a ženského principu převedeného do jevištní pohybové řeči. Bausch nikdy nepracovala s prázdným, „abstrahovaným“ či neutrálním prostorem. Často se zpředmětňují i živly, s nimiž člověk svádí boj, nebo jinak vymezují tanečníkův pohyb, přičemž nejčastěji se jedná o živel vody a země. Pohyb tanečníků bývá často objektivně ztížen. Člověk musí překonávat nejen překážky vlastního těla, toho, co je v něm v širším slova smyslu, ale překážky vnější, které ho v pohybu retardují.

Z výpovědí jejích svěřenců a svěřenkyň vyplývá, že jim Bausch nediktovala žádná dogmata nebo osobní recepty, ale snažila se v nich probudit vlastní kreativitu a tvůrčí proces, jenž by vystihoval je samotné. Mohli tedy přispívat vlastním pohledem, režisérka a choreografka je vedla nenápadným, spíš psychoterapeutickým, než klasicky režisérským způsobem.

Film nepochybně uspokojí fanoušky tanečního divadla, pro leckoho budou ale divadelní úryvky pomalé a nudné, a to i navzdory skutečnosti, že v sobě nesou jistou gradaci a nepochybnou dravost. Těžko to ale filmovým tvůrcům vyčítat, taková a často ještě méně povrchově atraktivní byla tvorba Piny Bausch. Film ji a její umělecký vklad věrně a přesvědčivě představuje na plátně, a proto se formou od něj těžko může razantně odchylovat, pokud nemá jít o televizní informační formát ve vzdělávacím stylu BBC (což naštěstí nemá). Nepochybně atraktivnější by pro diváka odkojeného klipovitými počiny byl podobný portrét skupiny DV 8 nebo The Forsythe Company. Wendersova Pina je sugestivní a niterný pohled na její tvorbu, ale zároveň pohled „akademicky“ suchopárný a nepřekvapivý.

Poznámka k distribučnímu sloganu: distributor nás láká na „první evropský hraný 3D film“. Za prvé: nejde o hraný film, pokud za hraný film nepovažujeme výseky z divadelních představení, byť by byly zasazeny mimo divadelně konvenční prostor. Pina je tradiční „umělecký“ dokument, který upřednostňuje impresi zobrazovaného před informačním a slovně popisným tokem vyprávění. Úvahy a vzpomínky tanečníků a blízkých spolupracovníků Piny Bausch jsou hojně a až stereotypně prokládány jednotlivými tanečními čísly. Mohli bychom maximálně hovořit o částečně tanečním filmu. Za druhé: zda jde skutečně o první evropský 3D film, nevím, ale toto lákadlo pozbývá na atraktivnosti s ohledem na fakt, že stereoskopické filmy se v našich kinech běžně hrají už několik let a první český 3D film měl premiéru koncem loňského roku. To platí zvlášť, když právě v onom tuzemském případě (Heart Beat od Jana Němce) šlo o nekomerční, vyloženě experimentálně orientovaný projekt, jenž cílí na podobné publikum jako Wendersova novinka. Mimochodem, ve stejné technologii bude koncem října i do našich kin uveden dokument Jeskyně zapomenutých snů (zde je navíc datace zasazena už do roku 2010) od Wendersova kolegy Wernera Herzoga, jenž je v posledních letech umělecky rozhodně přesvědčivější.

 

Pina

Scénář a režie: Wim Wenders

Hrají: Regina Advento, Malou Airaudo, Ruth Amarante, Pina Bausch, Rainer Behr, Andrey Berezin ad.

Hudba: Thom

Německo, 2011, 100 min.

Česká premiéra: 15. září 2011 (H.C.E.)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru