Generování pojmu „videoart“

VJing  a videoart – Generování pojmu  videoart – TEREZA KLEČKOVÁ –

Následující článek je krátkým výňatkem z diplomové práce  Současné prezentační strategie videoartu v českém kontextu,1 která vznikla na brněnské filosofické fakultě. Vybraný úsek práce se zabývá pojmem videoart, jehož speciální odnoží je také VJing.

Za laskavé svolení k publikování děkujeme autorce Tereze Klečkové.

Generování pojmu „videoart“

Videoart je obecně uchopen jako typ umění, jež se zakládá na pohyblivých obrazech a zahrnuje video a/nebo audio data. Pojem vznikl na konci šedesátých let, je však stále široce používán. Název je převzat z původního nosiče – videové pásky, s rozvojem technologií však hard disky, CD – ROM, DVD, aj. video pásku nahradily.2

Své místo si postupně vybudoval jako alternativa k profesionálnímu přístupu k pohyblivým obrazům filmové a televizní mašinérie.3 Rozvoj tvorby videí související se zlevněním technologie vedl však k opačnému jevu, tedy k podpoře avantgardní a experimentální tvorby videoartu. Tato umělecká tvorba byla mezi lety 1967 a ž 1975 uváděna ve speciálně vyhrazeném vysílacím čase televizních stanic. Navíc se objevila také v galeriích jako součást instalovaných objektů, obrazů či soch, popřípadě happeningů.4

Daná díla vycházela z formálních i estetických možností technologie videa. Problematiku estetiky nového média definuje teoretik Jan Klivar: „(…) grafika vizuálních komunikací je užité umění vázané na účel a funkci společenského sdělování jakožto zprostředkovaný přenos grafických znaků – významů, vyznačujících se za prvé jednotou vědy, techniky a umění, za druhé – technickou zprostředkovaností médii masové komunikace 20. století.“5 Nové médium je pak označované za nové, jelikož „specifickým způsobem remediuje starší média. Jedinečnost nového média je proto zároveň tím, co jeho (absolutní) jedinečnost popírá)“.6

I přes mnoho existujících paralel a vztahů se videoart odlišuje od klasické televizní či filmové tvorby. Jedním z klíčových rozdílů mezi videoartem a klasickou filmovou produkcí je ten, že videoart se nutně nezakládá na množství konvencí, které platí u filmu. Videoartové dílo nemusí zařazovat herce, dialogy, nemusí mít žádný rozpoznatelný příběh nebo děj, nebo se držet jakékoliv jiné úmluvy platící pro kinematografický zábavní průmysl. Pomíjí také masový přístup filmové produkce a distribuce. (Tento rozdíl může pomoci oddělit videoart od avantgardního či experimentálního filmu.) Velice zjednodušujícím rozdělením by pak mohlo být označení, že cílem filmu je „pobavit“, kdežto záměry videoartu se mohou různit, ať už by šlo o tendence prozkoumat možnosti média samotného nebo důsledně zaútočit na diváka očekávajícího tradiční kinematografický zážitek.7

 „Jiné“ filmy?

 Dnes je používání pojmu „videoart“ rozšířeno v podstatě do všech koutů, ve kterých jsou prezentována díla pohyblivých obrazů. „Je možné se shodnout, že většinou se jedná o díla tzv. ,jiná než film´, jsou příliš krátká, pracují s cykličností časových smyček, často jde o dokumentárně pořízené záběry, videa mají rysy performance, pokud se blíží k filmu svou strukturou, tak často působí amatérskou neohrabaností, anebo zaskočí svou prezentací. Ta je často spjata s prvky instalace, má tedy blíže než k filmu k soše, objektu či ke klasickému obrazu. Překvapivá je také novotvarovost a neobvyklost těchto děl při srovnání s průmyslovou produkcí ,pohyblivých obrazů´,“ popisuje výstižně kurátor a dramaturg Martin Mazanec.8

S rozšířením digitálních technologií a snadnější finanční dostupností se postupně ještě ztenčila hranice mezi jasně vymezeným nástrojem v rukou umělce a volným či užitým uměním, o níž hovořil Jan Klivar. Videové obrazové umění se transformovalo do otevřené formy vyjádření, kterou používají více žánroví umělci, výtvarníci, sochaři i dramatikové. Prochází tak napříč různými disciplínami, jimi ž mohou být sochařství, architektura, instalace, design a elektronická umění či divadlo. Také současné tendence uvádění videoartu sahají od galerií přes muzea a ž ke kinům a filmovým přehlídkám.

Speciální větví je tzv. „VJing“, tedy komponování promítaných skladeb v reálném čase, kdy současně dochází k hudební produkci, (hudba může být hraná naživo, nebo ze záznamu). Tvorbu VJ‘s lze považovat za přemosťující prvek mezi amatérskou a uměleckou produkcí. Stejně k tomu dochází i u prezentace děl na internetových video kanálech.9 Zde se nabízí otázka, do jaké míry je videoartové dílo dílem uměleckým při své prezentaci v síti Internetu.

KLEČKOVÁ, Tereza. Současné prezentační strategie videoartu v českém kontextu. (Diplomová práce). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Srovnávací uměnovědná studia. Vedoucí práce Mgr. Marika Kupková. Brno 2010. 56 stran

Literatura 

Bolter, Jay David – Grusin, Richard (1999): Remediation. In SZCZEPANIK, Petr: Filmy, které vidí vlastní vidění. Strategie intermediality a reflexivity v současné kinematografii. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav divadelní a filmové vědy, 2002.

Čermák, Jakub: Vymezení pojmu videoart v kontextech české vizuální scény. Masarykova universita, Brno, 2007. 

KLIVAR, Jan: Estetika nových umění. Praha, Svoboda, 1970.

MAZANEC, Martin: Výzkumný projekt: český videoart. A2 – časopis kultury, č. 49, r. 2008. ISSN 1803-6635.

Wikipedia, the free encyklopedia: heslo „Video art“