Vliv socialistického realismu na film …a pozdravuji vlaštovky

KONCENTRÁČNICKÝ FILM – …a pozdravuji vlaštovky (r. Jaromil Jireš, 1972) – IVO MICHALÍK –

„I když ve scénáři vycházím ze života a z vězeňských „škrabek“ Marušky Kudeříkové,

nemá být film jejím životopisem. Osud Marušky se stal symbolem boje proti fašismu.

Ani tváří v tvář násilí a nejkrutějšímu ortelu nezradila své přesvědčení.

Myšlenka a čin, život a smrt vytvářejí u ní vzácnou jednotu.“

– Jaromil Jireš1

Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech na Slovácku do rodiny venkovského železničáře, která se v jejích 10 letech přestěhovala do nepatrně větších Vrbovcí. Otcovo nádraží se po Mnichovských událostech stalo pohraniční stanicí obsazenou německým vojskem. Marie od počátku cítila touhu proti útlaku bojovat. Prvotním impulsem pro zapojení do odboje byla prosba ze strany třídního učitele Jagoše. Po počátečním úspěchu automaticky přicházely další příležitosti. V prosinci 1941 však byla gestapem odhalena a zatčena. Vyslýchali ji postupně v Brně a Praze, poté byla převezena do polské Vratislavi, kde byla 16. 11. 1942 odsouzena k trestu smrti po uplynutí lhůty 99 dnů.

Jaromil Jireš založil syžet snímku na principu pravidelného střídání fragmentů z pobytu ve vratislavském vězení a retrospektiv. V nich se Maruška vrací na venkov, kde prožívala šťastné dětství ve fungující prosté rodině a později samozřejmě první lásku. Většího prostoru se však dostává její chrabré odbojářské činnosti. Dobu čekání na smrt člení četné titulky s konkrétními daty, díky nimž mimo jiné zjistíme, že Maruška trpěla o měsíc déle, než bylo stanoveno – 129 dnů. Pravidelné plynutí syžetu několikrát naruší blíže nespecifikovaná scéna z nádvoří plného odsouzenců, jež nabude konkrétních obrysů teprve v samotném závěru snímku.

S podobným nádechem ironie bychom mohli číst celý Jirešův film. Budu si však od laciného vysmívání se (dílu, které můžeme koneckonců řadit k tomu lepšímu z československé produkce 70. let) držet odstup a zaměřím se v prvé řadě na pronikání atributů vlastních socialistickému realismu do způsobu, jakým je nahlížena aura Marušky-vykupitelky, politicky determinované postavami kolem ní a jakými technickými prostředky bylo dosaženo kontrapunktu mezi prostředím vězeňsky nehostinným a venkovsky pohostinným.

Maruška Kudeříková – bojovnice s německým zlořádem

Jak již bylo zmíněno, Maruška Kudeříková byla od počátku války oddanou bojovnicí s fašistickým živlem. Jakmile začnou Němci okupovat naše území, netají se přáním jakýmkoli způsobem přispět k jejich vyhnání. Od počátku je vděčná za každý typ úkolu a při všech záškodnických akcích si počíná nebojácně. Pašování balíků známého či vysoce utajovaného obsahu, převod hledaných osob přes hranice a vedení tiskárny letáků s komunistickými symboly postupně vygraduje do malby antifašistických hesel na frekventovaná místa a sabotáže vlaků. Přes nadprůměrnou vzdělanost dobrovolně nastoupí práci v továrně – zde se jí otevírá možnost sabotovat německé zásobování a navíc šířit pokrokové myšlení napříč nejnižšími vrstvami spolupracovníků. Často opakuje, že jí pomáhá pocit sounáležitosti. Je si jista, že není ve svém poslání osamocena… Sabotéři, se kterými své skutky kooperuje, zmiňují její nízký věk, z nějž by měla pramenit nezkušenost a naivita. Ona však naopak v těžkých situacích díky svému odhodlání a bezbřehému entusiasmu strhává ostatní.

Čas ve vězení tráví Maruška povinnou prací pro Říši, která spočívá ve vybarvování očí figurek německých vojáků. Využívá jí jako jediné možnosti, kdy může psát dopisy (tzv. škrabky) domů nebo spoluvězeňkyním Jarce Kryslové a Vítězce Vylegalové. Škrabky musí neustále pečlivě schovávat a využívat vhodných příležitostí k jejich postupnému odesílání za zdi věznice. Retrospektivy (ačkoli zde si časovým určením nemůžeme být úplně jisti) odhalují i její výslechy ze strany gestapa. Má možnost promluvit, ale ona samozřejmě bezprecedentně odmítá a vinu bere na sebe. Za neustálé mlčení a povýšené lhaní je bita. Fyzické trestání však ve filmu nevidíme a jediné mučení, kterého jsme svědky, spočívá v ostrém světle, které Marušce v noci znemožňuje spánek.

Maruščino aktuální citové rozpoložení a myšlenkové pochody jsou zpřítomňovány skrze četné voice-overy, jejichž podoba je doslova převzata z knižní předlohy. Charakterizují hrdinku jako obyčejného člověka, který cítí strach. Vnitřní síla jí však pomáhá si podobný druh pocitů nepřipouštět. V nejobtížnějších chvílích dle vlastních slov za pomocí fantazie (tedy oněch retrospektiv) uniká ke „svým“. „Jimi“ má zřejmě přednostně na mysli rodinu, ale uchopení tohoto pojmu v abstraktní rovině automaticky vybízí k rozličným interpretacím.

Své spoluvězeňkyně za všech okolností povzbuzuje – ačkoli v jednom z voice-overů přizná, že jejich slabostí částečně pohrdá – a společně s nimi pomocí smíchu a zpěvu lidových písní uniká tísni nesvobody. Středobodem týdne pro ně bývá pátek, jelikož právě na tento den zpravidla připadají popravy. Maruška je však se svým osudem do značné míry smířena. Množství scén vyznívá tak, že přítelkyně její odsouzení prožívají intenzivněji než ona sama. Jen díky jejich naléhání se nakonec rozhodne odeslat žádost o milost, avšak v její úspěch nedoufá. Den popravy přijde nečekaně, což bledou Marušku zdrtí, ale nezlomí. Průběh závěrečného dne podbarvuje vnitřní promluva, v níž sama sebe staví do role vykupitelky ostatních – jak svých bližních, tak nepřátel. Nutno dodat, že patetičnost těchto scén vykupuje jejich autentičnost.

Dogmatičnost socialistického realismu se ve filmu patrně nejvýrazněji odráží v otázce Maruščina vztahu k náboženství. Věřící rodina se ji snaží přesvědčit, aby se pokusila nalézt oporu v Bohu. Ona striktně odmítá. V cele i těsně před popravou ji navštíví duchovní. Ona jeho pomoc nepřijme. Na rozdíl od ostatních nenavštěvuje vězeňský kostel – nevěří v Boha, ale v lidi. Skutečnost, že v otázce víry má navzdory nízkému věku jasno, ilustruje mnohoznačná scéna, kdy spoluvězeňkyni Julince s jistotou říká, že pravdu o Bohu pozná až na svobodě. Ve Filmové kartotéce z roku 1972 se tak dočteme, že Jaromil Jireš „zachytil i výrazný rys své hrdinky, v níž dětská víra v Boha konvertovala ve chvíli dospívání ve víru v sociální spravedlnost, v revoluci“.2

Během soudního procesu se částečně vyděluje ze skupiny odsouzených tím, že je zde jedinou ženou. Jinak se však film explicitnímu poukazování na genderový rozměr problému důsledně vyhýbá. Mojmír Grygar v knižní předmluvě, samozřejmě rovněž ideologicky zatížené, charakterizuje Marušku takto: „Mladá žena, která nikdy nesdílela příslovečné dívčí sny o pohodlném životě po boku hodného muže a která mnohem spíše myslela na to, jak žijí lidé kolem ní a odkud se bere zlo, které rozvrací životy, pociťovala ve vězení především palčivou touhu po rozhovorech se svými nejdražšími a nejbližšími. Její prostor se uzavřel do čtyř stěn a čas ústil v jedinou perspektivu – smrt.“3

Hodní komunisté vs. zlí fašisté

Během studií Marušce přiblížil ideje komunismu spolužák, který se později stal i její zmíněnou první láskou. Jakmile jejich ilegální činnost začala nabývat na závažnosti, pokusil se jí v pokračování zabránit (stejně jako rodina). Neustálé výtky Maruška přeťala rozhodnutím se s bezejmenným mládencem rozejít. Stranickému odboji přikládala ve svém životě zásadnější význam než citu. Výhradně sympatičtí členové skupiny, v rámci níž Maruška jednotlivé akce prováděla, jsou ve filmu vykresleni jako intelektuálně zdatní nositelé mravního kreditu. Nejsou ochotni srovnat se s nově nastolenými pořádky, ale naopak připraveni padnout za cenu donkichotské služby vlasti. Přesto se během dialogů s Maruškou zdá ona jako nejaktivnější.

…a pozdravuji vlaštovky poukazuje na zkaženost německých okupantů v několika rovinách. Dvojice vyšetřovatelů, kteří se pokouší Marušku zlomit během nekonečných výslechů, ve své slizké aroganci připomíná mentálně narušené kreatury, odpudivé ve své pokroucenosti a nebezpečné ve své zákeřnosti. Z podobně démonizovaného hlediska je zjednodušen obraz fašistické armády. Signifikantní se jeví především scéna, v níž sledujeme dva upocené vojáky, kteří lascivními narážkami dotírají na skupinu procházejících „čistých“ českých děvčat. V kontextu scén různé závažnosti několikrát zahlédneme neustále opilé vojsko, které si krátí čas trápením zvířat. Sexuálně protřelá Maruščina spoluvězeňkyně se s ní navíc podělí o zkušenosti s německými vojáky, kteří nejen že nejsou dobrými milenci, ale navíc se „v posteli chovají jako prasata“. Podobně jako vojáci jsou vykresleny i německé vězeňské dozorkyně. Různého věku, přesto všechny nevzhledné, s nádechem frigidity a bez jakýchkoli náznaků polidšťujících rozměrů. Jejich asexualita tvoří přímý kontrapunkt k Marušce a jejím spoluvězeňkyním, které jsou sympatické, celkově překvapivě veselé a slovansky přitažlivé.

Nehostinné vězení vs. pohostinný venkov

Na pozadí úvodních titulků filmu se míhají různé podoby oprýskaných zdí. V podobném duchu se nese ztvárnění celé věznice. Cely, chodby i nádvoří jsou stroze zařízené a čpí chladem a všeobecným pocitem společenského rozkladu. Dominantními barvami se stávají šedá a bledě zelená. S minimem rekvizit souvisí jeden z kladů snímku, a sice potlačení mnohdy nadužívané „nacistické ikonografie“. Výjimkou je nepochopitelný výskyt Hitlerova Mein Kampf v Maruščině cele.

Kameramanem filmu byl Jan Čuřík. Absence stylisticky motivovaných rakurzů přispívá k nerušenému toku vyprávění, založeném více na samotných událostech než jejich znázornění. Atmosférotvorným se stává způsob snímání postav. Ve vězení převažují polocelky až detaily, což podtrhuje všeobecný dojem stísněnosti a symbolickou neprostupnost vězeňských stěn. Naopak v retrospektivách ze života na venkově, kde dominuje dostatečný odstup kamery, zasazuje postavy do idylického rázu krajiny. Simuluje se tak pocit bezstarostnosti, volnosti a svobody. Totožnou funkci plní hudba Luboše Fišera. Ta je totiž ve vězení teskně naléhavá, v retrospektivách naivně dojímavá. Výsledná melancholie očekávatelně ilustruje krásu českého venkova.

Jirešovo …a pozdravuji vlaštovky v mnoha ohledech trpí ideologickou determinací, ta však byla do jisté míry pochopitelná. V jedné rovině je film sympatický. Jako vězeňské drama pozbývá většiny atributů, které jsou nedílnou součástí podobně žánrově ukotvených snímků. Ty by jistě v kontextu socialistického realismu nemohly fungovat bez pachuti trapnosti. Zde však hlavním tématem zůstává bezmocné čekání na smrt. To je nosné bez ohledu na „fakta“, ze kterých Jireš musel (!) vycházet.

…a pozdravuji vlaštovky

Scénář a režie: Jaromil Jireš

Kamera: Jan Čuřík

Střih: Josef Valušiak

Hudba: Luboš Fišer

Hrají: Magda Vašáryová, Viera Strnisková, Július Vašek, Václav Helšus, Dagmar Bláhová, Hana Pastejříková, Hana Maciuchová, Jana Andresíková, Valerie Kaplanová, Jozef Čierny, Ladislav Mrkvička, Vítězslav Jandák, Jiří Zahajský

Premiéra: 1. 5. 1972