Vysoce hořlavý nezávislák

RECENZE: Bellflower (režie: Evan Glodell, 2011) – ONDŘEJ PAVLÍK – 

Mluvit o Bellfloweru jako o „love story s apokalyptickými následky“ je možná užitečné v rámci propagace filmu (dal by se tak koneckonců volně přeložit jeho oficiální distribuční podtitul), ale určitě si s takovým líbivým sloganem nevystačíme, pokud se budeme snažit vystihnout, v čem tkví jeho zjevná výjimečnost. Přesto se většina převážně zámořských recenzentů snažila tento letošní festivalový hit (v USA nejprve Sundance, u nás poté Fresh Film Fest) pouze onálepkovat množstvím přívlastků, které toho ale dohromady o charakteru filmu příliš neříkají. Prohlásit, že Bellflower je indie low-fi mumblecore thriller o hipsterech odkazující na Šíleného Maxe znamená jen tak efektně poškrábat karoserii, pod kterou to jinak pořádně vře.

Bylo by přitom stejně tak snadné podlehnout romanticky naivnímu čtení filmu, do něhož režisér/scenárista/herec Evan Glodell vylil svoje zlomené srdíčko a vtisknul mu tak neobyčejnou imerzivnost a působivost. Jenže on se ten líbivý příběh, v němž je osobní krize přetavena v tvůrčí aktivitu, nedá dost dobře ignorovat – výrazná osobitost celého projektu jednoznačně stojí na nezvykle poctivém do-it-yourself přístupu, kterého se tvůrci přímo zaníceně drží. To, že Glodell s kamarády vlastnoručně sestavil Medusu, postapokalyptické auto šlehající plameny, není zase takové unikum; letos se do role automechanika pasoval i Ryan Gosling v rámci příprav na film Drive. Štáb Bellfloweru šel ale ještě o něco dál a při natáčení používal po domácku vyrobené kamery Coatwolf II, které filmařům umožnily originálním způsobem experimentovat s hloubkou ostrosti, vytvářet jemné odstíny ve stylizaci jednotlivých částí příběhu a obecně dosáhnout jedinečného „looku“. Výsledkem je okatě ušmudlaný, ale velice svůdný vizuál, který ve svých záměrných nedokonalostech vypadá snad až příliš cool.

Na první pohled může film působit jako poněkud netradičně pojatá indie vztahovka, v níž nesmělý hlavní hrdina potká dívku, zamiluje se a pak se to celé trochu zvrtne („trochu“ je v tomto případě eufemismus). Postavy navíc naplňují nezávislácké stereotypy i tím, že podle všeho nechodí do práce, takže mají dost času na pitvání svých citů. Bellfloweru se ale od začátku daří zručně navodit zneklidňující atmosféru, která vytváří napětí i ve zcela všedních scénách. Úvodní montáž nespojitých záběrů, jež se posléze ukáže být účinným flashforwardem, funguje jako předzvěst znepokojujících událostí a prostým konverzacím Woodrowa (kdo jiný než Evan Glodell) a Aidena (Tyler Dawson) dává nový rozměr. Plachý úsměv obou mladíků jako kdyby byl v tu chvíli jen matoucí fasádou, za níž se skrývá potlačovaná agresivita. Když poté Milly (emancipovaná Jessie Wiseman), se kterou se Woodrow seznámí během soutěže v pojídání cvrčků (a prohraje), osudově prohlásí „Skončí to špatně, ublížím ti“, zní to jako věštba ze shakespearovské tragédie.

Woodrow s Aidenem jsou posedlí apokalyptickými fantaziemi a je vzrušující sledovat ve filmu jejich zhmotnění v podobě experimentů s plamenomety nebo tuningových úprav na Meduse. Důležité ale je, že ačkoli má tenhle zvláštní koníček obou hrdinů bytostně fyzický a destruktivní charakter, jeho funkce je v podstatě úniková. Hrdinové se v nejtěžších životních momentech chlácholí machistickými představami o Lordu Humongousovi, záporákovi ze Šíleného Maxe, a utíkají tak od konfrontace s vlastní nevyzrálostí a slabostí. Zdánlivě nepodstatný fakt, že ústřední postavy ve filmu nemají prakticky žádnou zodpovědnost nebo povinnosti a nejsou ani ukotvené v hlubších rodinných vztazích, v těchto souvislostech získává důležitý symbolický význam – absence jakéhokoli přirozeného vzoru, autoritativní otcovské figury, musí být nutně nahrazena vzorem jiným, tentokrát umělým, převzatým a fiktivním. Tento problém je přitom pro dnešní atomizovanou, postmoderní společnost symptomatický a vtahující videohry jsou spolu s nekonečným množstvím dalších, snadno přístupných fikčních světů pro řadu mladých mužů jedním z nejvýznamnějších katalyzátorů životní frustrace.

Nevyhneme se tak ani srovnání s Klubem rváčů, se kterým má kromě tématu Bellflower společné i rafinované matení diváka. Fincherova satira mužské krize se v tomto světle jeví jako hravá, zachovávající si cynický odstup a snad naznačující určité vystřízlivění. Bellflower, který předstírá jako kdyby nikdy neslyšel více než dekádu starý Tylerův slavný monolog, je ve svém vyznění až nepříjemně temný a depresivní. Aniž bych chtěl příliš prozrazovat ze závěru filmu, ona falešná představa dominantní maskulinity tady není na konci rozmetána na kousíčky, ale naopak dál přetrvává ve své iluzorní formě. Okázalá póza, které si nejprve všimneme v podobě efektních stylistických prvků, ve skutečnosti prostupuje celým filmem a ve vypjatých surrealistických scénách zintenzivňuje jejich tragičnost. Možná nejvíce fascinující je proto sledovat, jak se před našimi zraky Bellflower mění z výbušné intimní zpovědi ve znepokojivou generační výpověď.

Bellflower

Scénář a režie: Evan Glodell

Kamera: Joel Hodge

Střih: Evan Glodell, Joel Hodge, Jonathan Keevil, Vincent Grashaw

Hudba: Jonathan Keevil

Hrají: Evan Glodell, Jessie Wiseman, Tyler Dawson, Rebekah Brandes a další

USA, 2011, 106 min