Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » We’re Family

We’re Family

RECENZE: Tetro (Francis Ford Coppola, 2009) – VERONIKA JANČOVÁ –

Francis Ford Coppola naštěstí není případem stárnoucího tvůrce, který chce ještě za každou cenu točit a ukázat, že „na to má“. Přesto je Tetru pouze díky jeho osobnosti věnována mnohem větší pozornost, než by tomu bylo v případě, kdy by byl autorem nějaký méně významný tvůrce. Ve svém prozatím posledním snímku se režisér opět zaměřil na téma rodiny. Toto komorní psychologické drama pojednává o mezigeneračních problémech, tajemstvích, neshodách a vzájemných vztazích. Tetro je autorským filmem, který si Coppola natočil tak trochu sám pro sebe. Do jaké míry se nechal inspirovat vlastní rodinou, je otázkou. Biografické tendence rozhodně má. Film je brilantní svým technickým zpracováním, avšak příběh je banální a nezajímavý. Výsledkem je lehce nadprůměrný snímek, který stěží budete chtít vidět více než dvakrát, protože další zhlédnutí vám už nemá moc co nabídnout.

Černobílý obraz a záběry podkreslené mystickou hudbou. Opakující se motiv předních světel v až abstraktní podobě symbolizuje jeden ze zlomových bodů Angelova (Vincent Gallo) života. Tato světla patří mimo jiné autobusu, ze kterého vystoupí Bennie (Alden Ehrenreich)  naivní mladík s dětsky milou tváří, který se zoufale snaží dozvědět něco o své rodině a zjistit, proč jej jeho bratr Angelo opustil. Bennieho příjezd do Buenos Aires naruší Angelův (nyní si říká Tetro) městský život.

Technická a formální dokonalost je patrná hned z prvních záběrů. Scény jsou nasvíceny přesně pro potřeby černobílé kamery. Coppola se inspiruje u mistrů expresionismu, kompozice mizanscény je promyšlená do posledního detailu. Osvícení scény, barvy, jakýkoli pohyb či gesto postavy, každá sebemenší rekvizita, vše má ve filmu své místo. Pomocí hry světla a stínu, na který klade velký důraz, modeluje a člení prostor. Důležitou roli hrají také zrcadla, která rozšiřují a ozvláštňují prostor. Pomocí nich pracuje Coppola s prostorem mimo plátno využívá je například v dialozích, které jsou natočeny velmi působivě (v záběru je pouze jedna z postav, druhou zastupuje pouze její stín či odraz v zrcadle).

Coppola pracuje s převrácenou barevností v tom smyslu, že obrací konvenci, podle níž je přítomnost ztvárněna barevně a vzpomínky, sny atp. černobíle. Pozvolné plynutí děje narušují právě barevné retrospektivy, z nichž některé jsou divadelně až baletně stylizované Coppola v nich odkazuje k tvorbě Michaela Powella a Emerica Pressburgera (Červené střevíčky, Hoffmannovy povídky). Barvy hořkých vzpomínek na minulost kontrastují se současností ztvárněnou v jemných tónech šedé. Některé baletní výstupy působí příliš uměle a lacině a nekorespondují se zbytkem filmu. Statická kamera nezaujatě a jakoby náhodou sleduje dění, je nestranným pozorovatelem a zachovává si odstup. Coppola pracuje i s pohyblivým rámem, a to zpravidla ve chvílích, kdy se subjektivně zaměřuje na jednotlivé postavy a jejich prožívání. Takových okamžiků však není mnoho. Divákovi není dovoleno proniknout do postav (je nucen sledovat příběh z pohledu nezúčastněné osoby), které navíc postrádají emoční hloubku. Jejich charaktery jsou jednoduché a nevyvíjejí se. To je naštěstí vyváženo velmi dobrými hereckými výkony. Výjimku tvoří pouze Alden Ehrenreich, kterému jeho roli díky vlezlým úšklebkům á la roztomilý rošťák nemůžete věřit.

Děj se rozproudí ve chvíli, kdy Bennie u Tetra objeví rozepsanou hru o jejich rodině. Hnán zvědavostí a touhou po poznání začíná studovat Tetrovy zakódované zmuchlané poznámky, postupně odkrývá rodinné tajemství a rozhodne se hru dokončit. Drama slaví úspěch a Bennie na chvíli pocítí pachuť slávy. Velký Carlo Tetrocini (Klaus Maria Brandauer), hudební skladatel, mistr ve svém oboru, umírá, a Tetro zmítaný výčitkami svědomí se rozhodne vyjevit Benniemu pravdu. S tím, jak příběh graduje, se svícení stává expresivnějším, barvy jsou více kontrastní a divadelní scény jsou zapojovány čím dál častěji. I pohřeb se odehrává na divadelních prknech a Bennieho výstup na smuteční hostině je vyloženě teatrální. Závěr filmu není překvapivý, ale spíše vynucený. Vyprávěný příběh a styl jsou ve filmu ve značné nerovnosti, která se na konci jen potvrzuje (Tetro kroužící se sekyrou kolem sálu, kde probíhá festival, působí až směšně). Vývoj děje i reakce postav jsou do značné míry předvídatelné, ničím ozvláštněné, více otevřený konec by byl nasnadě. Tak profesionální zpracování by zajisté sneslo daleko složitější a zajímavější děj, než Tetro nabízí.

Francis Ford Coppola patří ke klasikům světové kinematografie. Tetro je sice dílem mistra, ale také působí lehce zastarale. Rozhodně se nejedná o žádný výjimečný přelomový snímek, který by režiséra někam posunul. Coppola jej částečně natočil (stejně jako by to udělal Carlo Tetrocini) prostě proto, že mohl.

 

Tetro

Scénář a režie: Francis Ford Coppola

Kamera: Mihai Malaimare Jr.

Střih: Walter Murch

Hudba: Osvaldo Golijov

Hrají: Vincent Gallo (Angelo/Tetro), Maribel Verdú (Miranda), Alden Ehrenreich (Bennie), Klaus Maria Brandauer (Carlo), Carmen Maura (Alone) ad.

USA/Argentina/Španělsko/Itálie, 2009, 127 min

Premiéra: 12. května 2011 (Hollywood Classic Entertainment)


Zdroj obrázků: kinobank.org

 

„na to má“

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 22

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru