Agent světových parametrů

Kdyby se náhodou Ethanu Huntovi v posledním dílu série Mission Impossible nepodařilo vypátrat a zneškodnit kufříkovou atomovou bombu ukrytou v Bombaji, svět by nejspíše i tak nebyl odsouzen k nevyhnutelné zkáze. Nový bollywoodský snímek Agent Vinod totiž ukazuje, že přímo v Indii má slavný hrdina v podání Toma Cruise obdobně schopného kolegu.

Nápad natočit vysokorozpočtový blockbuster o agentovi indické tajné služby RAW1 vzešel z hlav herce a producenta Saifa Ali Khana a režiséra Srirama Raghavana. Ten si v rodné zemi vysloužil dobrou pověst svými předchozími (a daleko komornějšími) snímky Ek Hasina Thi (2004) a Zrádce Johnny (Johnny Gaddaar, 2007), s nimiž zabrousil do Bollywoodem nepříliš často prozkoumávaných žánrových vod kriminálního thrilleru. S Agentem Vinodem se posunul k subžánru thrilleru špionážního, jenž si v hindském filmu užil krátké období slávy ke konci 60. let, kdy nejedna národní kinematografie pociťovala potřebu v duchu svých vlastních filmových tradic odpovědět na počínající mánii kolem bondovek. V porovnání s  tvůrci příběhů agenta 007 se ovšem filmaři z bombajských studií museli spokojit se skromnějšími prostředky a myslet také na odlišné chutě lokálního publika. Z těchto důvodů připomíná trojlístek nejvzpomínanějších hindských agentských filmů – Jewel Thief (1967), Farz (1967) a Ankhen (1968) – daleko víc francouzskou komediální trilogii o Fantomasovi než vážnější, syrovější a politicky angažované bondovky se Seanem Connerym. Jim se v jistém smyslu přiblížily až agentské snímky z přelomu tisíciletí, kdy byl indický film poznamenám technickou zaostalostí (natáčelo se s již notně zastaralým vybavením) a dobovou vlnou imitování poetiky amerických akčních braků reaganovské éry. Do pozice „říše zla“, kterou měli Američané vyhrazenou pro Sovětský svaz, vsazovali autoři trháků jako The Hero: Love Story of a Spy (2003) sousední Pákistán a až do nynějška zůstal indicko-pákistánský antagonismus dominujícím námětem všech indických snímků orientovaných na akci.

Agent Vinod, podobně jako jiný nedávno uvedený akční thriller, nikoli neprávem zapadnutý Azaan (2011), se již ovšem řadí k filmům, které tyto stereotypy ignorují, ba přímo popírají. Nestojí za tím jen uvolnění politického napětí mezi oběma zeměmi, ale také rostoucí mezinárodní prestiž Indie, o níž se najednou mluví jako o rodící se velmoci a nikoli jako o symbolu bídy rozvojového světa. Nastal tedy vhodný čas k tomu, aby Indie začala nacionalistickou hrdost demonstrovat spíše poukazováním na své úspěchy nežli vymezováním se vůči chudšímu sourozeneckému státu, jemuž bollywoodští filmaři přisoudili všechny myslitelné vlastnosti jdoucí proti demokratickým a humanistickým ideálům, jaké si zakladatelé Indické republiky vetknuli do vlastního štítu. Agent Vinod je ale filmem světovějším i v jiném ohledu, než pouze tím, že jeho eponymní hrdina řeší globální problémy namísto regionálních a vřazuje se do elitní společnosti pracovníků věhlasných tajných služeb jako je CIA nebo Mossad. S rozpočtem okolo 12 milionů USD může těžit z bouřlivé profesionalizace indického filmového průmyslu a světovým akčním snímkům tak skutečně konkurovat a nikoli je pouze vzdáleně imitovat a kompenzovat neschopnost dosáhnout jejich řemeslné úrovně podlézáním masovému vkusu.

Raghavan je prototypem režírujícího cinefila, který své snímky rád protkává odvolávkami na jiná díla a ani ve svém nejnovějším počinu se této zábavy nevzdává. Dlouhý seznam aluzí obsažených v Agentu Vinodovi začíná u kultovních bondovek a klasických indických masala filmů ze 70. let, ale pokračuje přes italské spaghetti westerny a americké etnické exploatace až někam ke groteskám Charlieho Chaplina. Podobné intertextuální hrátky jsou velmi charakteristické pro moderní hindské filmy jako Dhoom 2 (2006), Race (2008) nebo Ra.One (2011), které jsou svým charakterem rozkročené mezi pastišemi a perziflážemi na kanonizované hollywoodské trháky. Jim se Raghavanův snímek podobá zbytnělou žánrovou nadsázkou, v jiných bodech se ovšem vydává vlastní cestou. Předně se neuchyluje k sebeshazujícímu humoru a četné odkazy v něm nejsou jen pouhým naplněním režisérovy snahy vzdát čest svým oblíbeným filmům či si do nich přátelsky šťouchnout. Jejich užitím se především demonstruje, jakými změnami akční žánr v bollywoodské kinematografii procházel a jak širokými inspiračními zdroji byl ovlivňován.

Sama postava titulního protagonisty se odlišuje od tradic indických hrdinů s extravagantními charaktery, do jejichž výbavy většinou patřila buď mazanost odchovanců ulice, nebo nadlidské fyzické schopnosti. Agent Vinod (v podání producenta Saifa Aliho Khana) je nepřístupný, leč rozhodný profesionál, jehož plná soustředěnost na zadané úkoly mu nedovoluje poodhalovat ostatním mnoho ze své minulosti nebo se věnovat nesouvisejícím aktivitám. Efektního tanečního představení v ruském baru, které by dle bollywoodských zvyklostí mohlo sloužit jako samostatná atrakce, tak  využívá jako krytí pro likvidaci přítomných zločinců a jeho ne zcela ochotná spolupráce s Pákistánkou Iram (Khanova životní partnerka Kareena Kapoor), která je možná nebezpečnou teroristkou a možná agentkou ISI2, bránící světovou bezpečnost, nepřerůstá do milostného románku. Iram je ostatně především zosobněním Pákistánu nahlíženého očima indické společnosti a Vinod (postava i celý film) s ní tedy jedná jako s nedůvěryhodným spojencem, jehož skutečné úmysly zůstávají až do konce nejisté. Jak však již bylo poznamenáno v úvodu článku, doba se změnila a podezřívavost tentokrát neústí ve vodopád obvinění. Snímek z terorismu na indickém subkontinentu i ve světě nejen neobviňuje Pákistán, ale dokonce zpochybňuje a relativizuje vinu samotných teroristických organizací tím, že je ukazuje jako manipulované figurky nevědomky vykonávající špinavou práci v zájmu globálních politických a ekonomických elit. Je sice škoda, že se film na závěr hlásí ke světonázoru konspiračních teoretiků, čímž pouze nahrazuje jeden mýtus jiným a nedá se brát vážně jako příspěvek do jakékoli politické debaty, ale u akčního žánru je zplošťování a mytizace problémů v podstatě normou a není mnoho důvodů, proč to jeho zástupcům vyčítat, pokud se diváka nesnaží klamat předstíranou autentičností.

Agent Vinod je přitom jednoznačně přiznaný pulp, jak dokazuje již svou otřepanou zápletkou o ruské atomové bombě, která upadla do nesprávných rukou. Výmluvná je i paleta typizovaných záporných postav, mezi nimiž nechybí jednooký voják komiksově zavilého vzezření, citově labilní překupník zbraní nebo mlčenlivý a cynický zabiják. Na jeden film je těch zlosynů možná až moc a brzy se bohužel ukazuje, že nejde o jedinou věc, jakou Raghavan v epizodicky komponovaném vyprávění předimenzoval. Pátrání po ukradené bombě a jejím spouštěcím obvodu, rafinovaně ukrytým do sbírky perských básní Omara Chajjáma3, zavede hrdiny do dvanácti různých zemí (mezi nimiž se objevuje třeba Británie, Litva nebo Maroko) a skládá se z úctyhodného množství porůznu propletených podzápletek. Zamotávání divákovy hlavy do sítě intrik a spiknutí zbytečně natahuje stopáž na vyčerpávajících 157 minut a pokus o úplné zrekonstruování fabule se i těšně po doběhnutí závěrečných titulků stává zátěžovým testem pozornosti a paměti. Uvnitř jednotlivých úseků je ovšem dějová kauzalita funkční a srozumitelná, takže překombinovaný děj, evokující prostříhaný seriál slepený do jednoho celku, neohrožuje bezprostřední divácký zážitek.

Jestli protentokrát Raghavan zklamal jako vypravěč a nedostál v tomto směru očekáváním, která do něj byla vkládána na základě jeho předchozích děl, tak na druhou stranu poměrně příjemně překvapil kvalitou rytmicky se objevujících akčních scén, s nimiž dosud neměl zkušenosti. V bitkách, přestřelkách a honičkách, jimž nechybí ani scenáristická nápaditost, se přihlásil k méně přehlednému, zato fyzičtějšímu trendu rychlého střihu a choreografie inspirované izraelským sebeobraným systémem Krav Maga, v němž je pohybová ladnost a etika klasických bojových umění nahrazena jednoduchou efektivností a svolením použít ke své obraně jakékoli prostředky. I díky tomu se Agent Vinod podobá západním akčním filmům více než většina jeho bollywoodských konkurentů. V nich totiž bývá akce nekrvavá a inscenovaná tak, aby namísto zprostředkování maximálního smyslového zážitku vystavovala na odiv schopnosti hrdinů. S elegancí a vtipem hodným Johna Woo je pro změnu natočena jedna z vůbec nejvýraznějších scén, jaké se v Agentu Vinodovi objeví – krouživou kamerou nasnímaná přestřelka v baru, při níž se v ozbrojené zabijáky mění zdánlivě neškodní hosté (včetně mladé ženy s kočárkem). Absurditu tohoto krvavého baletu podtrhuje skutečnost, že jeho aktéři mají na zbraních nasazené tlumiče, takže pod jejich zápolením nezaniká melancholický hudební podkres, o nějž se stará nic netušící slepá klavíristka. Zajímavé také je, že chování hlavního hrdiny působí, jako by si uvědomoval, kde leží silné stránky filmu. Vinod tak své tahy promýšlí jen v krátkodobém horizontu, jistý si svým přesvědčením, že se z případného zajetí vždy dokáže osvobodit silou.

Ač závěrečný titulek slibuje Vinodův návrat, není vůbec jasné, zda tento slib bude také reálně naplněn. V Indii bylo první dobrodružství neohroženého agenta ohodnoceno rozporuplnými recenzemi a jednoznačně negativním word-of-mouth, jež se citelně podepsalo na slabých výdělcích. Je také třeba uznat, že film má až příliš širokou inspirační základnu a nedaří se mu vybudovat si distinktivní identitu, na níž by bylo možné založit úspěšnou franšízu. Jsem ale zároveň přesvědčený, že i jako samostatný film bez jakýchkoli pokračování je Agent Vinod dostatečně uspokojující a že se s časovým odstupem dočká rehabilitace i mezi indickými filmovými fanoušky. Je totiž nepochybně pádným důkazem toho, že současná bollywoodská tvorba může představovat dostatečně zábavnou a vzrušující alternativu k popcornovému Hollywoodu.

Agent Vinod

Režie: Sriram Raghavan
Scénář: Sriram Raghavan, Arijit Biswas
Kamera: C.K.Muraleedharan
Střih: Puja Ladha Surti
Hrají: Saif Ali Khan (Vinod), Kareena Kapoor (Iram), Shahbaz Khan (Huzefa), Adil Hussain (Plukovník), Anshuman Singh (Jimmy) ad.
Indie, 2012, 157 min.