Opojné listování atlasem filmu a světa

Filmům, stejně jako světu kolem sebe, rozumíme skrze umělé struktury. Nemusíme být přitom odborníky na sémiotiku, abychom dokázali pochopit, že slova, jakožto shluky písmen, nemají přímý vztah k tomu, co označují. Stejně tak se nepotřebujeme stát filmovými vědci, abychom si uvědomili, že kinematografii dělíme podle žánrů a národů nebo ji segmentujeme do ucelených časových období. Běžně ale tyto abstraktní systémy a kategorizace nevnímáme, případně je považujeme za cosi daného a neměnného. Ozvláštňující efekt filmů, jejichž sledování v nás vzbouzí emoce a nutí nás dívat se na události, situace a věci „novýma očima“, má schopnost zautomatizované vnímání reality narušit a přimět nás uvažovat jinak. Snad pro tuto jeho transformativní moc je umění od pradávna předmětem vášnivých debat a polemik; snad proto kritikům záleží na tom, aby umění tuto funkci plnilo a nepůsobilo jako otupující, sebepotvrzující sedativum.

Možná se teď ptáte, proč tak obecný filosofující úvod, když jde „jen“ o filmovou recenzi. Domnívám se, že o Atlasu mraků nelze mluvit, aniž bychom si zmíněné vlastnosti umění nepřipomněli, neboť ambiciózní snímek sourozenců Wachowských a Toma Tykwera se jimi otevřeně zabývá. Vznešené teze o údělu lidstva a síle vyprávění Atlas mraků nadto sděluje velmi sebeuvědomělým způsobem a výrazněji než jiné filmy odkrývá strukturální povahu tohoto narativního média. Pozoruhodné je, že prostřednictvím viditelné konstruovanosti snímek pojednává o „překračování hranic“ a na mnoha úrovních tento rozměr ztělesňuje. Ostatně, jak se nakonec pokusím v následujícím textu rozvést, abychom plně pochopili význam Atlasu mraků, nestačí o něm přemýšlet jen jako o formálně radikálním audiovizuálním díle, ale je potřeba brát v potaz další kontextuální rámce vztahující se například k samotné filmové výrobě a jejímu financování.

Nejprve tedy proč je Atlas mraků revoluční z hlediska filmové formy. Pro snímky spojující několik zdánlivě nesouvisejících dějových linií prostřednictvím jednoho předmětu, významového prvku nebo jedné události se vžilo souhrnné označení „síťový narativ“. Mezi známé, umělecky laděné filmy, které využívají tohoto typu vyprávění k odhalení obecně sdílené lidské zkušenosti, mimo jiné patří Magnolia (1999), Crash (2004) nebo „trilogie smrti“ Alejandra Gonzálese Iñárrita. Atlas mraků, jehož syžet se skládá ze šesti vzájemně propojených narativních linek, oddělených od sebe časem i místem, se proto automaticky nabízí zařadit do stejné kategorie. To ovšem znamená ignorovat některé zásadní odlišnosti. Předně, důležitou „podmínkou“ síťového narativu je motiv náhody, který k sobě váže jednotlivé protagonisty. V Atlasu mraků jsou ale vytvářeny zřetelné kauzální vazby mezi postavami, jež se napříč všemi šesti liniemi (od 19. století až po postapokalyptickou budoucnost) „reinkarnují“ a procházejí postupným osobnostním vývojem. Úvaha o příčině a následku, kterou Wachowští rozvíjeli už v Matrixu Reloaded, je zde znovuoživena v novém tematickém smyslu – dekonstruktivní pátrání po esenci matrixu (filmu jako takového) nahrazuje sekulární rozprava nad karmickým fungováním světa a morální dimenzí dobrých či špatných skutků.

Ačkoli se v poslední době objevily progresivní snímky ozvláštňující síťový narativ klasickými konvencemi,1 v případě Atlasu mraků už zkrátka musíme mluvit o novém filmovém tvaru. Na pozadí rozdílných, ale přesto podobných žánrových minipříběhů tu vyvstává jeden velký, precizně segmentovaný epos putujících „duší“ (ztvárněných vždy stejnými herci) – oslava velkolepého vyprávění.

Strukturální změny, pro které se trojice režisérů rozhodla v procesu adaptace literární předlohy,2 lze pokládat za pomyslný zdroj formální převratnosti Atlasu mraků. Jestliže bylo v knize možné příběhy jednoduše „rozpůlit“ a procházet mezi nimi postupně a v relativně rozsáhlých, soudržných blocích, ve filmu je takový typ vyprávění takřka nemyslitelný. Jen jedinkrát se snímek v tomto ohledu přibližuje původnímu románu, a to když v úvodní expoziční části chronologicky představí všechna dějová vlákna a každému z nich věnuje zhruba sedm minut. Jinak se Atlas mraků pohybuje od linie k linii ve zcela nepředvídatelných vzorcích, neúnavně mezi nimi těká a vyhledává analogie, staví na velkém množství paralel, mistrně zaměňuje minulost za budoucnost a naopak. Příběhy se v sobě nejen vzájemně zrcadlí, ale nacházejí v sobě oporu a doplňují se dokonce ve výstavbě syžetu celého filmu. Vrcholné momenty Atlasu mraků doslova berou dech. Sledovat, jak snímek střídavě poletuje mezi dvěma akčními scénami – přestřelkou na vzdušném mostě v Neo Soulu a nebezpečnou zkouškou námořnických kvalit černošského otroka Autui –, jejichž paralela je vystavěna na (a) kompozičních, (b) narativních a (c) tematických podobnostech, je naprosto intoxikující. Dochází tak k totální syntéze času a prostoru; k prolínání kulis, rekvizit, herců a významů, což v takto systematizované podobě dosud nebylo v žádném filmu k vidění.

Marketingový one-liner „Everything is connected“ tak Atlas mraků naplňuje maximální možnou měrou. Nelze totiž hovořit o jedné z jeho vrstev, aniž bychom se přitom nedotýkali dalších, úzce souvisejících aspektů. Pokud například kritici Atlasu mraků vytýkali prostoduché kazatelství, které převážně nacházeli ve spirituálních promluvách postav, téměř vždy přitom opomíjeli, jak tyto voiceovery složitě interagují s ostatními složkami filmu. Klíčová slova nebo části vět jsou opakovaně dokreslovány korespondujícími záběry z jednotlivých vláken, a dohromady tak vytváří velice komplikované a promyšlené typy montáží. Schematicky vyjádřeno, posloucháme monolog postavy z linie A a k tomu zároveň sledujeme rychle se střídající obrazy z linií B, C, D …, které jsou navíc vždy důsledně motivované (!). Divák je tak nucen naladit se na „vertikalizovaný“ způsob sledování filmu, kdy není tak podstatné, jakým směrem se každá z šesti narativních linek vyvíjí a k jakým dochází zvratům (horizontála), ale jaké jsou mezi nimi utvářeny vztahy, které linie jsou spojovány, případně jakým se to děje způsobem (vertikála).

Že si Atlas mraků nebude zakládat na tradiční imerzivnosti ostatně naznačí již v prvních minutách, když Toma Hankse v roli zestárlého Zachryho, nechá prolomit „čtvrtou stěnu“ oslovujícím pohledem do kamery. Tento výjev, ve kterém Zachry vykládá dětem u ohně příhody z dávných časů, nakonec celý snímek rámuje a v jeho průběhu je mnohokrát doplněn o další sebeuvědomělé momenty. Stejně jako v Mitchellově knize, také ve filmu jsou k sobě hrdinové připoutáni různými typy fikce, nebo lépe řečeno různými typy mediovaného vyprávění. Dopisy, romány, filmy nebo futuristické digitální výpovědi tvoří fluidní prostor, v němž se spolu postavy z různých věků alespoň symbolicky setkávají. Tím, jak se zprostředkovaně vnímají, se také vzájemně ovlivňují. V procesu interpretace získávají důležité repliky „herců“ nový význam – přepisují se a určují následný běh dějin. Atlas mraků je proto nesmírně originálním a upřímným vyznáním lásky k fikčním příběhům; romantickou, ale nikdy ne přehnaně patetickou ódou na sílu vyprávění a jeho schopnost přetvářet samotnou podstatu naší žité zkušenosti.

Všudypřítomné „překračování hranic“, které jsem zmínil na začátku své recenze, už v tuto chvíli musí být patrné hned na několika rovinách. Kromě toho, že se Atlas mraků vzpírá ustanoveným kategorizacím z hlediska dosavadního vývoje filmové formy, boří jak časoprostorové, tak genderové a rasové konvence. Hned několik herců v průběhu filmu díky maskám a kostýmům změní pohlaví, většina z nich se za přispění důkladného líčení převtělí do kůže několika různých etnik. Obdobně jako v případě extrémně fragmentovaného vyprávění, které přitahuje pozornost ke svojí roztříštěnosti, jsou i jednotlivé masky snad až příliš nápadné a zjevné. Dávají najevo svou umělost, a tím pádem také konstruovanost a arbitrárnost jakýchkoli odlišností, které v kontaktu s cizím a neznámým mnohdy pociťujeme.

Pokud ještě nedávno bylo nadinterpretací číst filmografii sourozenců Wachowských ve vztahu k otázce transgenderové identity a proměně Larryho Wachowského (muže) na Lanu Wachowskou (ženu), s Atlasem mraků získává tento pohled přece jen o něco silnější opodstatnění. Co bylo naznačováno v Matrixu (zaměnitelný vzhled Nea a Trinity) a dále rozvíjeno ve Speedu Racerovi (plastická operace staršího bratra Rexe), se v posledním filmu mění v opakované a otevřené změny genderu. Jakkoli může být dnes problematické nahlížet na filmy z hlediska osobnosti jeho autora či autorů, Atlas mraků touto silnou vazbou mimochodem znejisťuje výlučnost převládajících filmově-teoretických koncepcí.

Celý projekt Atlas mraků je také jedním z nejdražších nezávislých filmů všech dob, který svých 100 milionů dolarů posbíral postupně z několika kontinentů. Strastiplné, roztroušené financování ale jako kdyby docela příznačně odpovídalo obsahu zfilmované látky – příběhům, které se sice odehrávají v různou dobu a v různých koutech světa, ale nakonec se sjednotí ve společné vizi. Přestože se Atlas mraků skromně cítí být „jen“ kapkou v moři kinematografie, je přece jen něčím víc – snímkem, který mění naše zažité divácké návyky a zároveň nám připomíná, jak pozoruhodně složitými a provázanými kulturními a socio-ekonomickými fenomény mohou filmy být.

Cloud Atlas

Režie a scénář: Lana & Andy Wachowski, Tom Tykwer
Kamera: Frank Griebe, John Toll
Hudba: Reinhold Heil, Johnny Klimek, Tom Tykwer
Střih: Alexander Berner
Hrají: Tom Hanks, Halle Berry, Jim Broadbent, Hugo Weaving,  Jim Sturgess, Doona Bae, Ben Whishaw, Keith David, James D’Arcy, Xun Zhou, David Gyasi, Susan Sarandon, Hugh Grant ad.
Německo/USA/Hong Kong/Singapur, 2012, 172 min.
Česká premiéra: 22. 11. 2012 (EEAP Film Distribution)