Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Odpad Praha Smrt

Odpad Praha Smrt

Odpad Praha Smrt
RECENZE: Odpad město smrt (režie: Jan Hřebejk, 2012) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Ten, kdo se zajímá o českou divadelní scénu, bezesporu ví, že Pražské komorní divadlo – Divadlo Komedie v podobě, v jaké jsme jej znali v letech 2002–2012, letos ukončilo předčasně svou činnost z důvodu stále se snižujících dotací od města Prahy a odmítnutí přizpůsobovat této situaci vysokou úroveň, která provázela divadlo po dlouhá léta. Od srpna působí v Komedii soubor Company.cz. Nemá cenu zde hovořit o množství kvalitních inscenací, které byly často prvním uvedením titulů dramatiků z německy mluvících zemí, na které se divadlo v čele s Dušanem D. Pařízkem a Davidem Jařabem zaměřovalo.

Jednou z oceňovaných inscenací byl Odpad město smrt podle hry německého filmového a divadelního režiséra, dramatika, scenáristy, kameramana, herce a bytostného provokatéra Rainera Wernera Fassbindera. Ten napsal hru Der Müll, die Stadt und der Tod v roce 1975 – její obsah rozpoutal skandál a Fassbinder byl označen za antisemitu. Uvedení hry bylo o deset let později1 kvůli protestům ze strany Židovské obce zastaveno. Nejen o této kauze se můžete podrobněji dočíst v tomto zajímavém článku. V České republice oproti Německu – které bylo mnoho let po válce stále velmi citlivé na židovské téma – protesty pochopitelně nehrozí. Pařízek, jehož na Fassbinderovi fascinuje „kálení do vlastního hnízda“2, předlohu výrazně upravil a akcentoval zejména tyto otázky: „Neprodáváme se příliš lacino? Je politika skutečně poslední manévrovací prostor, který nám lidem neoliberalistické pojetí tržního hospodářství ponechalo? Lze pravidla trhu aplikovat na všechno – třeba i na mezilidské vztahy? Může každý z nás nabídnout i něco víc než kdejaká pouliční šlapka? Máme vůbec nárok nějakou pouliční šlapku soudit?”3

Představení inscenace Odpad město smrt jsem zhlédla až při její derniéře4 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni 16. září 2012. V prostorách KD Peklo a při rozestavení scény do podoby pomyslného baru/šantánu, který je ze všech stran obklopen diváky a uvnitř nějž se odehrává veškeré dějství, inscenace velmi dobře fungovala. Bylo to právě propojení s diváky, ke kterým se obracela protagonistka, prostitutka Romi (Gabriela Míčová), ale i pan Müller (Martin Pechlát), a žádali si odpovědi. Paní Müllerová (Dana Poláková) na svém vozíku zase podrážděně reagovala na diváky, kteří jí překáželi. Před promítáním snímku mě tedy zajímalo zejména to, jak bude filmová podoba inscenace bez tohoto výrazného elementu fungovat a jak režisér Jan Hřebejk snímek pojme.

Jen na okraj – propojení osoby Jana Hřebejka a Divadla Komedie, navíc tak výrazného Fassbinderova textu, se může zdát na první pohled zvláštní a poněkud nepasující, Hřebejk ovšem údajně viděl snad všechny inscenace Komedie (některé i vícekrát) a na FAMU chtěl točit „filmy o něčem“, právě jako Fassbinder. Přesto je docela zajímavé, že se může svým způsobem přiřadit vedle takového tvůrce, jakým je François Ozon, jenž v roce 2010 zfilmoval pod názvem Gouttes d’eau sur pierres brûlantes (Kapky deště na rozpálených kamenech) Fassbinderův dramatický text o čtyřech dějstvích se čtyřmi postavami – Tropfen auf heisse Steine z roku 1965. Rovnou prozradím, že se Hřebejkovi filmová adaptace Odpadu povedla a po záznamu opery Zítra se bude… (2010) si připsal další divadelně-filmový úspěch. Bude také zajímavé srovnat filmovou adaptaci s divadelním záznamem, který režíroval Radim Špaček.5 Je otázkou, do jaké míry je výsledný tvar Hřebejkovou prací a do jaké míry se na výsledku podílel Dušan D. Pařízek, který měl možnost „iniciovat odstranění některých scén, které narušovaly celkový rytmus nebo relativně důslednou skladbu divadelního příběhu“.6 Tak jako tak funguje snímek z několika důvodů.

Pro Fassbinderovu filmovou tvorbu je typická vysoká míra stylizace vycházející z melodramat Douglase Sirka, stejně jako brechtovský princip zcizení7, tematizování mezilidských vztahů, zejména různých forem deformace a manipulace – často se jeho hrdinové a hrdinky odklánějí od své původní (heterosexuální) orientace a z velké části pro ně Fassbinderovy filmy končí smrtí. To je pouze stručné a velmi povrchní přiblížení světa, který Fassbinder během svého krátkého života v rozsáhlé tvorbě čítající desítky titulů vytvořil a nejrůzněji varioval.

Jednotlivé prvky jsou částečně přítomny i ve filmu Odpad město smrt. Hřebejk v začátku filmu k zachycení dlouhého monologu prostitutky Romi (Gabriela Míčová) využil téměř dokumentární styl. Zachytil protagonistku šlapající ulice kolem Václaváku a hovořící na kameru – jakoby k divákovi, či spíše ke kolemjdoucím („Prodávám svoje tělo, a to si cením dost vysoko. Schválně, co prodáváte vy, slušný lidi? Podřizujete všechen svůj čas práci, která vás tak akorát sere.“). Funguje to velmi dobře a korzující prostitutky i čumilové nepůsobí jako komparz, jímž ve skutečnosti jsou, ale autenticky. Tato poloha se neruší s pozdějšími esteticky stylizovanými pasážemi z Lucerny a nočního klubu, které mají blízko k divadelnímu tvaru. Ovšem v nočním klubu jsou diváci pouze jako komparz, pasivní pozorovatel, který do děje nevstoupí a není do něj vtahován. Jen v samém závěru odchází. Zde tedy tvůrci rezignovali na propojení postav a přihlížejících, kteří jsou jen víceméně jednolitou masou.

Pařízek si z Fassbinderovy předlohy vybral šest postav, z nichž největší prostor má zmíněná protagonistka Romi, jejímž největším přáním (snad kromě trochy lásky) je zemřít. Všechny postavy zapadají do onoho zvráceného fassbinderovského univerza. Tak jako psal Fassbinder postavu bohatého Žida podle skutečné osoby, Pařízek zas nasměroval svou kritiku k lidem, kteří rozhodují o dění ve městě – konkrétně v Praze, do které je film zasazen. Když bohatý Žid (Martin Finger) na střeše nad Prahou říká: „Město nade mnou drží ochrannou ruku, musí, u primátora jsem častým hostem. Na členy městského zastupitelstvu se mohu spolehnout… ve všem,“ tak musí být divákům jasné, koho tím míní. Vzhledem k tomu, že rozkrádání a korupce budou navždy nedílnou součástí naší společnosti, nemám obavy o to, že by film ztratil svou nadčasovost. Židův poskok Oskar balancuje na hraně loajality a rebelanství, vždy jen tak, aby svého pána – který jej při překročení hranice varuje („Zachovej si mou přízeň.“), a také ho pravidelně stírá („Jdi si hrát s předkožkou.“) – neurazil.

Ve světě vychýlené logiky se pohybuje také Romin impulzivní pasák Franz, jenž ji žene šlapat chodník, aby mohl za peníze, které vydělá, sázet na dostihy a nepřišel do řečí. Franz je typickou postavou z Fassbinderových filmů, zprvu machistický a násilný muž, který je latentní homosexuál a svůj coming out završuje odchodem s Oskarem, do kterého se zamiloval. Ale zamiloval se do něj skutečně, nebo s ním šel spíš vypočítavě proto, že mu Oskar může přinést jistotu a více peněz než Romi? Romin otec, pan Müller (Martin Pechlát), je nacionalista, který by nejraději všechny imigranty odsunul mimo Evropu, jak zmiňuje na home videu. Zároveň ale přijímá peníze od Žida a v baru tančí a zpívá převlečený do ženských šatů píseň Heleny Zagorové Málokdo (1977), což je samozřejmě jeden z vrcholů inscenace i filmu. Ale vynikající výkon Pechláta při tomto songu z jiného světa by neměl zastínit zdařilou původní hudbu, již složil Ivan Acher. Omezenost prozrazuje Müller také opakováním chybného „respektivě“, až správný tvar slova – „respektive“ – zmíní bohatý Žid a dá tak najevo svou nadřazenost. V úplném výčtu chybí už jen Romina matka (Dana Poláková), která ve chvíli, kdy příběh spěje k nevyhnutelné tragédii, prozrazuje rodinné tajemství, které jen zapadá do vyšinutého světa.

Stylizovanost hraničící se zcizením je přítomna v dialozích, které mají jejich aktéři dokonale zvládnuty z divadelní inscenace – stylizovanou mluvou se odlišuje bohatý Žid i jeho sluha Oskar. Oskar poukazuje na prázdnost frází, které dělají neuvěřitelný dojem na lidi, a Žid se zas zamýšlí nad tím, jak slovo častým opakováním ztratí původní význam (jaké slovo nikdy neztratí význam, to neprozradím). Herci volí uměřené prostředky, což ovšem není posun vůči divadelnímu tvaru, který byl nesmírně precizní a minimalistický. Snad jsem ani nezaznamenala změny ve výrazu oproti inscenaci a dialogy se také téměř nezměnily. Největší „tíha“ inscenace i filmu spočívala na Gabriele Míčové, Martinu Fingerovi a Martinu Pechlátovi, ale dá se konstatovat, že všichni herci jsou precizní a právě jejich zásluhou filmová adaptace jako celek funguje.8

Radim Špaček se na tiskové konferenci po novinářské projekci vyjádřil ve smyslu, že závidí Janu Hřebejkovi výraznou položku ve filmografii. Zajímalo by mě, jak by se s filmovou podobou vypořádal právě Špaček. Ale ještě víc by mě zajímalo, jak by dopadlo filmové ztvárnění jiné vynikající inscenace Divadla Komedie – a to Víry lásky naděje podle hry Ödöna von Horvátha z roku 1932. Ta je dle mého názoru zajímavější a co do tématu i nadčasovější. Bohužel tento titul nefiguruje ani mezi inscenacemi, které Špaček se svým svým týmem zaznamenal. Je to škoda, protože je až udivující, jak současně působí tento osmdesát let starý text. Prodejnost politiků, nesmyslnost systému, který kvůli maličkosti semele člověka napadrť, to vše podává Horváth, potažmo režisérka inscenace Kamila Polívková s – alespoň pro mě – ještě větší intenzitou a působivostí než Fassbinder.

 

Odpad město smrt

Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Dušan D. Pařízek (podle divadelní hry R. W. Fassbindera)
Kamera: Martin Štrba, Lukáš Milota
Střih: Vladimír Barák
Hudba: Ivan Acher
Hrají: Gabriela Míčová (Romi), Martin Finger (bohatý Žid), Stanislav Majer (Franz), Jiří Černý (Oskar), Martin Pechlát (pan Müller), Dana Poláková (paní Müllerová)
ČR, 2012, 70 min.


Print Friendly, PDF & Email
  1. To již nebyl Fassbinder, který zemřel v roce 1982 na předávkování kokainem a prášky na spaní, naživu. []
  2. http://odpad-mesto-smrt.cz/filmofilmu.php []
  3. Zdroj: http://odpad-mesto-smrt.cz/soubory/Rozhovor_Dusan_Parizek.doc []
  4. Šlo o českou derniéru, v plánu je prosincové představení Odpadu v Berlíně. []
  5. Připomenu jen, že působení Divadla Komedie mapují záznamy jeho dvanácti inscenací a dokument, které režíroval Radim Špaček a které odvysílá Česká televize. O tomto audiovizuálním prodloužení života jednoho výjimečného divadla budeme na webu 25fps v budoucnu psát. []
  6. Viz http://odpad-mesto-smrt.cz/soubory/Rozhovor_Dusan_Parizek.doc []
  7. Zajímavý článek o kombinaci těchto dvou prvků si přečtěte zde: http://brightlightsfilm.com/72/72sirkfassbinder_tyson.php []
  8. Zejména Martina Fingera zdobí minimalismus, který dokáže využít jak v divadle, tak ve filmu. Vzpomeňme např. jeho roli vyšetřovatele v Sedláčkově snímku Rodina je základ státu (2011). Vyjma Martina Pechláta jsou herci filmovému a televiznímu divákovi poměrně neokoukaní, ačkoli si téměř celý soubor DK zahrál v Jařabově snímku Hlava-ruce-srdce (2010) a v případě Jiřího Černého a Martina Pechláta lze vzpomenout Omerzovu Příliš mladou noc (2012). Ve filmovém světě trestuhodně nevyužitý Stanislav Majer se objeví v novém Hřebejkově filmu Líbánky. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 279

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru