Za prahem dobrodružství: Buffy Summers jako moderní mytická hrdinka

O seriálu Buffy: Přemožitelka upírů vzniklo a neustále vzniká neuvěřitelné množství studií – od „Dressed to Kill: Fashion and Leadership in Buffy the Vampire Slayer“1 po „Using the Television Program Buffy the Vampire Slayer in Adolescent Therapy“2. Nejčastějším motivem prací je však přemožitelčino hrdinství, často se zaostřením na gender, feminismus, etiku, a také – mýtus.

Mýty jsou v širším pojetí příběhy, často o bozích či jiných nadpřirozených bytostech, které jako metafory pomáhají člověku orientovat se v životě, vytvářejí morální hodnoty, vysvětlují původ života a kosmu a odkrývají skryté hlubiny naší psýché.  Z psychologického pojetí mýtu Gustava Junga vychází americký komparatista Joseph Campbell ve svých pracích Tisíc tváří hrdiny či Proměny mýtů v čase a nachází monomýtus – obecný vzorec rozpoznatelný v příbězích z různých dob a koutů světa. Campbellův model popisuje cestu mytického hrdiny a pasuje stejně dobře na Ježíše a Buddhu jako na Supermana nebo Luka Skywalkera. Ostatně právě George Lucas se přiznává k velké inspiraci Campbellovými myšlenkami při psaní Hvězdných válek.

Separace – iniciace – návrat

Cesta hrdiny je podle Campbella nejen fyzickým, ale především duchovním pohybem a skládá ze tří základních částí: separace, iniciace a návratu. Její průběh popisuje následovně: „(1.) Odvážlivec opouští svět každodenní reality a vstupuje do divotvorných krajů nadpřirozena, (2.) tam naráží na bájné síly a strhává vítězství jednoznačně na svou stranu, (3.) hrdina se vrací ze svého tajuplného dobrodružství nadán silou plnit prosby a přání bližních.“3

Proces separace začíná tzv. voláním dobrodružství. To může hrdina vyslyšet dobrovolně i pod nátlakem, a následně ho čeká překročení prahu dobrodružství. Práh může mít podobu fyzického vstupu do jiného světa (skříň v Letopisech Narnie, červená pilulka v Matrixu, hranice Hobitína v Pánu prstenů) nebo spíše symbolický ráz – jako je tomu u Buffy, která zůstává v našem světě, ale dozvídá se o jeho skrytých dimenzích a své úloze bránit jej proti hrozícím nebezpečím. Prahem dobrodružství je pro ni tedy okamžik, kdy se rozhodne svou roli hrdinky přijmout. Typickým motivem mnoha hrdinských narativů je počáteční odmítání hrdinského poslání a jeho následné přijetí – a právě na tom jsou postaveny první dva díly Buffy, v nichž se přemožitelka pod vlivem událostí zbavuje svého počátečního přesvědčení, že s kariérou superhrdinky skončila.

Po překročení prahu následuje proces iniciace, který provází řada zkoušek a nástrah, hrdina však také získává na své cestě pomocníky. Buffy (Sarah Michelle Gellar) se hned na začátku první série dozvídá o vzestupu mocného protivníka (prastarého upíra zvaného The Master), ale zároveň získává přátele a pomocníky na dalších sedm sérií – spolužáky Willow (Alyson Hannigan) a Xandera (Nicholas Brendon) a staršího rádce, učitele a otcovskou figuru Gilese (Anthony Head) (rovněž častý archetyp hrdinských dobrodružství). Zlomovým bodem při iniciaci je okamžik triumfu, jehož podstatou může být například získání trofeje, osvícení, svoboda či proměna, a při němž podle Campbella dochází k „expanzi vědomí, a tedy i bytí“.

Po dosažení triumfu pak následuje poslední úsek cesty – návrat, v němž je hrdinova cesta završena předáním získané trofeje (ať už fyzické či metaforické) světu.  Ten je tak obrozen a hrdina se stává „pánem dvou světů“ a získává „svobodu žít“.  Campbell upozorňuje, že právě tady nastává u mnoha hrdinů problém, neboť se navrátit prostě nechtějí. I takový Buddha velmi váhal, jestli předat lidstvu svůj návod na dosáhnutí osvícení, a někteří hrdinové se rozhodnou pro věčný život v magickém království dobrodružství a svou hrdinskou cestu nikdy zcela nedokončí.

Buffy čelí problematickému návratu hned několikrát. V prvním díle druhé řady se řeší neschopnost Buffy zařadit se zpátky do společenského života po tom, co prožila klinickou smrt (2×01 „When She Was Bad“). Na konci druhé série zase utíká ze „svého“ světa pryč, aby se vypořádala s následky triumfu, při kterém musela pro záchranu lidstva obětovat svou lásku, a vrací se až na konci druhého dílu následující série. Velká většina šesté řady je potom založena právě na odmítání žít v našem světě a jen velmi pomalých krůčcích k definitivnímu návratu do něj. Campbell mluví v rámci procesu návratu o opakujících se motivech vzkříšení a zápasu o překročení prahu zpět do světa hrdiny. Buffy dvakrát prochází vzkříšením (1×12 „Prophecy Girl“, 6×02 „Bargaining II“), načež ještě prodělává zatěžkávací zkoušky, na jejichž konci, smířená s návratem, teprve překračuje druhý práh, a hrdinská cesta se tak zacykluje.

Součástí dvou světů

Campbellovo pojetí mýtu nabízí funkční narativní vzorec pro hrdinské příběhy napříč staletími, je však také velmi spirituální. Základní funkcí mytologie je podle něj „uvedení se do souladu s vesmírem a udržení se v něm“4, čehož mýtus dosahuje znovupropojením zpřetrhaných kanálů mezi vědomými a nevědomými oblastmi lidské duše. „Hrdinským činem dnešní doby je pátrání po ztracené Atlantidě lidské duše a vynesení nově nalezené harmonie na světlo světa,“5 píše v Tisíci tvářích hrdiny. Aby mýtus fungoval pro současného člověka, musí být ovšem sám současný. Starobylé vzorce mýtů (například náboženských) jsou často založené na přesměrované agresivitě vůči „jiným“, která sloužila k harmonizaci vlastní skupiny. Ještě větší problém ovšem Campbell vidí v neschopnosti propojení vědy a racionálního uvažování na jedné straně a mystičnosti a duchovna na straně druhé. Právě spojení těchto dvou složek je dle něj základem moderního mýtu; tyto protiklady přitom reprezentují dva světy, které hrdina nakonec musí ovládnout a stát se tak „pánem dvou světů“ – tedy jak jeho racionální, tak i duchovní dimenze. Tím jsou kanály mezi vědomím a nevědomím znovu obnoveny.

Oba hrdinovy světy se mají lišit jako „život a smrt“ (lidé vs. upíři/zombie) a „den a noc“ (Buffyin život ve dne vs. Přemožitelka v noci), nicméně ve skutečnosti jsou dvěma stranami jedné mince. „Říše bohů je zapomenutý rozměr známého světa. Probádání tohoto rozměru, ať už chtěné či nechtěné, je nejhlubším smyslem hrdinova skutku.“6 Ve druhém světě má hrdina čelit „neznámým, a přesto podivuhodně povědomým silám“. V souvislosti s Buffy se velmi často mluví o nadpřirozenu jako metafoře k období dospívání. Buffy se zkrátka musí vyrovnat se zodpovědností a proměnami, které s dospělostí přicházejí, přičemž nástrahy, které dospělý život přináší, jsou vtěleny do krvežíznivých upírů, vlkodlaků a apokalypsychtivých démonů. Když se po první sexuální zkušenosti probudíte v prázdné posteli a zjistíte, že se váš milovaný vzápětí po tomto aktu kouzlem proměnil v cynické monstrum bez duše, jistá povědomost s běžnými lidskými obavami se nabízí (2×14 „Innocence“).

Buffyin první svět je světem racionálním. Světem, kde se používají mobilní telefony, Darwinova evoluční teorie a intertextuální narážky. Druhý svět je plný nadpřirozena, aniž by podkopával cokoliv ze světa číslo jedna a aniž by si kladl nárok na jakékoliv metanarace typu „všechno zlo na světě páchají upíři“ (koneckonců mnoho antagonistů v seriálu tvoří obyčejní lidé). Svět nadpřirozena je v Buffy doplňkem, zrcadlem k našemu světu.

V současnosti se v podstatě nabízejí pouze dva způsoby, jak v mýtu uchopit nadpřirozeno tak, aby byla zároveň brána v potaz úroveň poznání naší společnosti. Dříve byly mýty umístěny především do neznámých končin naší planety. Dnes, kdy je každý kout Země prozkoumán, může se příběh odehrávat buď ve vesmíru (Hvězdné války, Star Trek), nebo v nějakém paralelním, skrytém světě (Buffy, Harry Potter, Lovci duchů, Letopisy Narnie, Zlatý kompas).

Model cesty hrdiny se dá s různými obměnami aplikovat v podstatě na každou ze sedmi sérií Buffy, zároveň také na kompletní seriál. Buffy zas a znovu překonává řadu zkoušek, fyzických i duševních, a opakovaně se obětuje pro něco většího či jiného, než je ona sama (což je podstata hrdinství). Jak do Campbellova vzorce ale zapadá závěrečné rozuzlení seriálu? Campbell jasně říká, že hrdina, maje třeba nespočet přátel a pomocníků, musí poslední skutek vykonat vždycky sám. Rozřešení, předložené v posledním díle, se zdá být pravým opakem. Buffyin závěrečný čin, rozhodnutí předat svou sílu dál, ale ve skutečnosti přesně souzní s Campbellovou koncepcí. Rozptýlení přemožitelské moci je onou konečnou trofejí, elixírem, který obrodí svět, do kterého se hrdinka konečně může naplno vrátit.

Buffy a Beowulf

Buffy má s dávnými mýty společného víc než jen základní narativní kostru. Laurel Bowman si ve své práci „Buffy the Vampire Slayer: The Greek Hero Revisited“7 všímá analogií s řeckými mýty a nachází je i na takových místech, jako ve slovech básnířky Saphó ze 7. století př. n. l., která se v řečtině mihnou na zádech Tary v epizodě „Restless“ (4×22) a která předznamenávají mnoho z budoucích událostí seriálu.

David Fritts zase ve stati „Warrior Heroes: Buffy the Vampire Slayer and Beowulf“8 nalézá mnoho podobností mezi Přemožitelkou a hrdinou z anglosaského eposu starého více než tisíc let. Fritts si všímá, že oba dva často vítězí především díky vnitřní síle spíše než té vnější, oba několikrát čelí jisté smrti a každý z nich disponuje nejen fyzickými dovednostmi, ale také verbálními. Díky svému břitkému humoru si pak udržují odstup od všudypřítomného násilí. Oba dva mýty podle něj spojují také prchavé okamžiky, kdy si spolu s hrdiny, kteří právě zdolali největší nebezpečí, uvědomujeme, že všechny momenty štěstí a radosti nakonec pominou a bitva začíná nanovo. Hrdinové mají také společný vývoj – od bojovníků víceméně poslušných nějaké vyšší instanci (králi, Radě pozorovatelů) se vypracovávají k samostatně jednajícím vůdcům (Buffy se vzepře Radě, Beowulf se sám stane králem). Jak u Buffy, tak u Beowulfa je rovněž – přes všechnu jejich mimořádnou sílu – nakonec zdůrazněna jejich lidskost a vřelost. Fritts srovnává závěrečná slova eposu, kde se píše o králově mírnosti a dobrotě, s epitafem na Buffyině náhrobku, na kterém stojí jednoduché „Beloved Sister / Devoted Friend / She Saved the World a Lot.“ (pozn. red.: Milovaná sestra / Oddaná přítelkyně / Mnohokrát zachránila svět)

Narativ Buffy se shoduje s Campbellem odkrytým monomýtem, co je ale důležitější, naplňuje také potřeby moderního mýtu, který musí dokázat skloubit současné poznání i nadpřirozeno do funkčního celku. Tomu napomáhá humor, intertextuální narážky, možnost metaforického vyznění celé nadpřirozené roviny a v neposlední řadě dívčí hrdinka, jaká byla v minulosti nesčetněkrát pouze obětí9, v centru toho všeho. Díky této kombinaci se zdá, že Buffyina cesta končí úspěšným nalezením „ztracené Atlantidy duše“ a obrodou světa, ačkoliv samozřejmě nikdy ne definitivní, protože hrdinská cesta je vlastně zacyklena v kruhu …a pak je tu také druhá Pekelná brána v Clevelandu.

Buffy the Vampire Slayer

Režie: Joss Whedon, James A. Contner, David Solomon, David Grossman ad.
Scénář: Joss Whedon, Marti Noxon, Jane Espenson, David Fury, Douglas Petrie ad.
Kamera: Michael Gershman, Raymond Stella, Kenneth Zunder
Střih: Regis Kimble, Peter Basinski, Skip McDonald ad.
Hudba: Christophe Beck, Thomas Wanker ad.
Hrají: Sarah Michelle Gellar (Buffy Summers), Alyson Hannigan (Willow Rosenberg), Nicholas Brendon (Xander Harris), Charisma Carpenter (Cordelia Chase), Anthony Stewart Head (Rupert Giles), David Boreanaz (Angel) , Kristine Sutherland (Joyce Summers) ad.
USA, 1997-2003, WB/UPN, 7 sezón/144 dílů, 44 min.

Zdroje:

BOWMAN, Laurel. Buffy the Vampire Slayer: The Greek Hero Revisited. 2002. Dostupné z HTTP: < http://web.uvic.ca/~lbowman/buffy/buffythehero.html>.

CAMPBELL, Joseph. Mýty – legendy dávných věků v našem všedním životě. Praha : Pragma, 1998.

CAMPBELL, Joseph. Proměny mýtů v čase. Praha : Portál, 2000.

CAMPBELL, Joseph. Tisíc tváří hrdiny. Praha : Portál, 2000.

FRITTS, David. Warrior Heroes: Buffy the Vampire Slayer and Beowulf. Slayage, n. 17. Dostupné z HTTP: <http://slayageonline.com/essays/slayage17/Fritts.htm>.