Mervyn Cooke mapuje stoletý vývoj filmové hudby

Hudba je již od zrodu kinematografie na přelomu 19. a 20. století nedílnou součástí filmového umění, ať už v podobě živého doprovodu němého filmu, nebo později v podobě synchronizované zvukové stopy. Přesto je filmové hudbě a její historii věnováno poměrně málo odborných publikací. Tuto mezeru ve vědeckém bádání se pokusil alespoň částečně zaplnit britský profesor muzikologie Mervyn Cooke svou obsáhlou knihou Dějiny filmové hudby (A History of Film Music). V českém překladu Davida Petrů ji koncem loňského roku vydalo Nakladatelství AMU ve spolupráci s nakladatelstvím Casablanca a významně tak rozšířilo nevelký počet knih na toto téma dostupných v českém jazyce.

Podstatnou roli filmové hudby svým tvrzením nesmlouvavě podepřel už na počátku 20. let George Beynon, průkopník filmové hudby, jehož Cooke cituje na straně 18: „Nechat promítat film v tichosti je neodpustitelný zločin, jenž zaslouží co nejpřísnější odsouzení. Žádný film by za žádných okolností neměl začínat v tichu.“ Obdobně Cooke podkládá a obhajuje svá stanoviska dalšími výroky proslulých filmových praktiků i teoretiků a za jejich pomoci provází dějinami filmové hudby takřka do dnešních dnů.

Publikace nazvaná Dějiny filmové hudby podává ucelený vhled do historického vývoje filmové hudby jako zásadní, neprávem opomíjené složky filmového díla. První dvě kapitoly, které pojednávají o němé éře a raném zvukovém období, jsou spíše uvedením do problematiky filmové hudby, jejích kategorií a funkcí. V následující kapitole se dostáváme k hlavní oblasti, jíž se Cooke v knize zabývá – k hudbě hollywoodských filmů. Postupuje chronologicky od klasického, přes nový až po současný Hollywood a jeho aktuální trendy.

Muzikál Gold Diggers of 1933
(choreografie Busby Berkeley)

Mohli bychom autorovi ukvapeně vyčíst „hollywoodocentrismus“, jímž je zatíženo mnoho jiných prací, avšak nelze nesouhlasit s jeho tvrzením, že vývoj filmové hudby v USA, potažmo v Hollywoodu, významně ovlivňoval (a stále ovlivňuje) národní kinematografie po celém světě. Přesto si evropští (i jiní) tvůrci zachovali vlastní umělecké ambice a nesklouzli ke komerční velkovýrobě, kterou se pyšní hollywoodská studia. Toho si je Cooke dobře vědom a na dalších stránkách se věnuje specifikům filmové hudby ve Velké Británii, Francii, Itálii, Sovětském svazu, Indii, Japonsku a místy zmiňuje i kinematografie dalších zemí. Poznámky k české, respektive československé produkci však – jak se dá očekávat – v knize nenajdeme.

Cooke nahlíží na filmovou hudbu z mnoha různých hledisek, což oceňuji asi nejvíce. Zabývá se využitím hudby klasické i populární, převzaté i původní, vlivem jazzu či wagnerovských leitmotivů. Zkoumá hudební složku ve filmech narativních i dokumentárních, hraných i animovaných, a to včetně filmů televizních a experimentálních. Všímá si propojení hudby s ostatními složkami filmu, především střihem, a vztahu zvukové stopy k obrazové. Píše o filmové hudbě z hlediska žánru, kritického přijetí a z dalších úhlů pohledu, čímž svému dílu dodává široké přesahy. Zvláštní pozornost je věnována hudebním filmům, zfilmovaným operám a muzikálům, které do snímků vnáší zpěv a tanec.

Některé kapitoly se věnují tvorbě vybraných režisérů, jakými jsou Jean-Luc Godard či François Truffaut; jiné se zaměřují přímo na skladatele a jejich dílo pro film, například Dmitrije Šostakoviče. Samozřejmě nelze opomenout slavné dvojice režisérů a skladatelů, kteří spolupracovali řadu let a vytvořili mnoho nezapomenutelných snímků: Alfred Hitchcock a Bernard Herrmann, Federico Fellini a Nino Rota, Sergej Ejzenštejn a Sergej Prokofjev a další.

Cookeova kniha je svým stylem samozřejmě bližší angloamerické odborné literatuře, pohybující se na hraně literatury populárně naučné, než té české. Publikace je každopádně psána velmi čtivě a srozumitelně, díky čemuž je přístupná i nezasvěcenému čtenáři. Poslouží stejně dobře filmovému vědci i filmovému fanouškovi z řad laické veřejnosti. Česká edice se v některých případech drží zvyklostí zavedených v české odborné literatuře; to se týká například uvádění titulu filmu, jeho režiséra a roku výroby v ustálené formě a také důsledné transkripce a transliterace z cizích jazyků a písem do češtiny. I díky tomu hodnotím český překlad jako kvalitní. Jediná věc, která mi na českém vydání nevyhovuje, je zarovnání textu doleva. Tradiční zarovnání do bloku se mi zdá přehlednější a čistější.

Mervyn Cooke se v díle Dějiny filmové hudby snaží vyzdvihnout důležitost hudby v rámci filmového díla. Jak známo, film je uměním audiovizuálním, obraz zpravidla doprovází zvuk, jehož součástí je hudba, umocňující (i když často podvědomě) divácký prožitek. Byť filmová hudba bývá mnohými hudebními vědci označována za pokleslou a mnohem méně kvalitní než hudba koncertní, nelze tento názor zobecňovat na celou produkci. Filmová hudba má v akademických kruzích právem zastání. Podobný souboj o místo v centru vědecké pozornosti kdysi svedla i populární hudba, stavěná do kontrastu k hudbě klasické. A své právoplatné místo si vydobyla.

Dějiny filmové hudby
Mervyn Cooke (překlad David Petrů)
Nakladatelství Akademie múzických umění + Casablanca
Praha 2011, 568 stran
Knihu lze zakoupit na stránkách NAMU