S Marvelem na věčné časy a nikdy jinak

V sezóně, která byla pro Hollywood spíše komerčním zklamáním, se Avengers (The Avengers, 2012) stali nejúspěšnějším blockbusterem. Celkově vydělali přes 600 milionů dolarů, měrou vrchovatou uspokojili komiksové fanoušky, geeky všech velikostí a kategorií, běžné i náročnější diváky. Všeobecné nadšení poněkud překvapivě sdíleli také filmoví recenzenti a kritici1, kteří se nezdráhali mluvit o „Hvězdných válkách nové generace“ a vychvalovat film jako grandiózní spektákl. Koncepčně šlo jistě o unikátní záležitost, kdy Avengers představovali vytoužené setkání superhrdinů, jejichž jednotlivé příběhy nám byly postupně ukázány v předchozích samostatných filmech, často již dopředu počítajících s prvkem seriality. Avengers byli zároveň vnímáni jako film vybočující z aktuálních trendů komiksových adaptací, které roli superhrdiny různým způsobem relativizují a pokouší se zrcadlit společensko-politické dění a reálné historické události (nejvýrazněji Strážci – Watchmen [Watchmen, 2009] a Nolanovi Batmanové). Snímek byl rychle přijat jako vrchol nenáročné zábavy a splněný sen každého milovníka „marvelovek“.

Přestože se Avengers již od premiérového víkendu nad očekávání dařilo, došlo na internetu ke zvláštnímu, znepokojivému jevu. Novináři, kteří film nehodnotili pozitivně a naopak v něm nacházeli četné nedostatky, byli okamžitě zavaleni množstvím rozzlobených, někdy i nenávistných reakcí nespokojených fanboyů2, jejichž soukromá idea o nejlepším filmu všech dob v tu chvíli získávala nepatrné (byť z jejich pohledu jistě ohromné) trhliny. Zástup zuřivých anonymních diskutérů vedl a podporoval herec Samuel L. Jackson (v Avengers ztvárňující lstivého Nicka Furyho), jenž v návaznosti na sarkastickou recenzi A. O. Scotta z New York Times ve svém tweetu kritikovi doporučil najít si jiné, vhodnější zaměstnání.3 Veřejné pranýřování menšinových nesouhlasných hlasů na jednu stranu prozrazuje silné emocionální pouto, které si fanboyové vytvořili k oblíbeným komiksům, superhrdinům a posléze i k samotnému filmu, na stranu druhou nepochybně vybízí k důkladnější úvaze nad tímto pozoruhodným fenoménem – snímkem, který údajně není „ničím víc než skvělou zábavou“ a který přitom není radno kritizovat.

Ideologičnost hollywoodských filmů se stala předmětem mnoha odborných článků a studií a těžko si lze představit, že blockbuster s Kapitánem Amerikou by tento rozměr mohl postrádat. Oslava patriotismu a hrdinství amerických vojáků, zachraňujících před zkázou často celý svět, je v některých filmech Michaela Baye (Pearl Harbor [Pearl Harbor, 2001]) nebo Rolanda Emmericha (Den nezávislosti [Independence Day, 1996]) tak zjevná, že ji bez problémů rozpoznali i příležitostní diváci, kteří jinak jakékoli symptomatické čtení takových filmů spíše odmítají. Ačkoli se i dnes dají některé nově vzniklé snímky charakterizovat jako náborové (Světová invaze [Battle Los Angeles, 2011]), přístup americké mainstreamové kinematografie ve vztahu k zobrazování armády a ideologii obecně přece jen prochází určitou proměnou. Hollywoodské filmy svoje nejoblíbenější motivy sice stále používají, ale zároveň je určitým způsobem komentují nebo jinak reflektují. Vyšší míra sebeuvědomělosti je například patrná v letošní Bitevní lodi (Battleship, 2012), která typickým zpomaleným záběrem ironizuje (ale zároveň oslavuje) spásný nástup vysloužilých námořníků do boje. V nechvalně proslulé sérii Transformers je pak americké vojsko odstaveno na vedlejší kolej a obvykle jen sekunduje soubojům obřích robotů, zatímco na další ideologické prvky jako misogynie, konzumerismus a infantilizace je především ve třetím dílu upozorňováno tak extrémně, až film ve své nenávisti místy přechází do zvrácené satiry sebe sama a vyvolává hrůzné zděšení. Pro oba výše zmíněné tituly je přitom typické, že vyjadřují lásku k hračkám či ke hře a tuto buď s vlastenectvím spojují, nebo ji před ní upřednostňují. Merchandising není jen podpůrným mechanismem vycházejícím z úspěchu filmu, ale přímo se ve fikčním světě zhmotňuje a citový vztah k vybrané komoditě má ve vyprávění zásadní úlohu.

O Avengers se sice píše, že ukazují kontrastně barevný pohádkový svět odříznutý od reality a že rezignují na společenský přesah, ale takové vyjádření není úplně přesné. Jak jsem už nastínil v předchozím odstavci, film jako tento se zkrátka nevyhne zastávání jistého politického postoje, za nějž lze počítat i pokus o jeho marginalizaci. Je také potřeba vzít v potaz, že dosavadní marvelovské adaptace, jichž jsou Avengers pokračováním a vyvrcholením, byly mnohdy politické docela zřetelně. Captain America: První Avenger (Captain America: The First Avenger, 2011) nejprve ukazuje domácí válečnou propagandu jako směšné divadélko, ale nakonec se – podobně jako Bitevní loď – k národním symbolům hrdinství vřele přihlásí. Oba filmy o Iron Manovi jsou zase neokonzervativní pohádkou o miliardářském playboyovi, který si po vzoru sociopatických hrdinů z románů Ayn Randové hodlá uzurpovat nárok na soukromý, na zásazích státu nezávislý vojensko-průmyslový komplex a při záchranné intervenci v blízkovýchodní zemi vnímá jeho navigační systém muslimy dehumanizující optikou „terorista nebo oběť“.

V Avengers jsou osobní příběhy jednotlivých superhrdinů upozaděny na úkor jejich vzájemné interakce, ale základní povahové rysy zůstávají, aby mohly být vytěženy primárně ke komickému efektu. Ještě v úvodním aktu film budí zdání, že ochrana svobody a potřeba tradičních hodnot ztělesněných Kapitánem Amerikou odehraje klíčovou roli v konfliktu proti armádě Chitauriů, ale už v první šarvátce Kapitána s Lokim na německém území začne být zřejmé, že tyto motivy zůstanou izolovány v jednotlivých scénách jako banální vtípky. Explicitním přirovnáním Lokiho k Hitlerovi film vyvolává dojem, že jsme svědky (třebaže nadsazené) rekonstrukce traumatických historických událostí, ale právě tímto vytlačením dějinné paralely na povrch (do roviny dialogu) a jejím doslovným vyjádřením se vytrácí jakákoli pádná symbolika. Avengers ovšem nejsou promyšlenou satirou, v níž by jednotlivé odkazy byly součástí komplexní sítě směřující k zajímavému stanovisku – sestávají se z ikonických skečů, u nichž je možné se v danou chvíli zasmát a při odchodu z kina si je s kamarády znovu připomínat, ale tím jejich užitek končí. Ve vztahu k možným významům se snímek zkrátka chová alibisticky: zcela opustit je nedokáže a předstírá jejich sebeuvědomělou reflexi (Tony Stark okomentuje selhání Lokiho kopí poznámkou o erektilní dysfunkci), ale zůstává pouze u předstírání a – v lepším případě – u humorných, z celku vytržených hlášek.

Obdobným způsobem se Avengers vzdávají tradičního vytváření napětí, kdy jeho nejčastějším zdrojem je v podobných filmech hrozivá přítomnost hlavního záporáka a zlověstné následky, které z jeho destruktivních úmyslů plynou. Chitauriové, schovávající se až do samého závěru kdesi v hlubinách kosmu, ani démonický Loki, sledující vlastní agendu, nikdy nepředstavují pro hrdiny citelné nebezpečí. Otázkou v Avengers není, zda bude svět zachráněn, ale za jakých podmínek. Aby mohlo být zlo zastaveno, musí být překonáno hašteření jednotlivých Avengerů – od střetu dobra se zlem jsme po většinu času přesměrováni k šarvátkám mezi jednotlivými zástupci „dobra“. Co tedy nakonec soubor superhrdinských individualit přiměje ke vzájemné spolupráci? Překvapivě to není uvědomění si všeobecně platných morálních hodnot nebo touha po zachování svobody – tím je sice nejdříve argumentováno, ale ke sjednocení to nijak nepřispívá.

Zde se musíme zaměřit na postavu agenta Coulsona, všudypřítomného kravaťáka ze S.H.I.E.L.D.u, který se opakovaně objevoval v předcházejících filmech marvelovské série a v Avengers je od začátku spojujícím prvkem postav. Coulson se tu navíc projevuje jako správný fanboy: v rozhovoru s Kapitánem Amerikou nedokáže zakrýt dětinské nadšení a svému vzoru marně nutí k podepsání sběratelskou kartičku. Tato postava komiksového fanouška představuje zástupce typického diváka – geeka ve filmu a její osud je pro následující vývoj klíčový. Coulsonovo odhodlání srdnatě se zapojit do souboje s Lokim končí jeho smrtí, která je následně Nickem Furym manipulativně využita právě ke sjednocení Avengers. Fury jeho sběratelskou kartičku potřísní krví a vyčítavě ji předhodí Kapitánovi, který oddaného fanboye do té doby přezíravě ignoroval – mučednický skon fanouška superhrdinů je v tu chvíli povýšen nad jakékoli vznešenější principy, pomsta smrti ideálního konzumenta komiksu a diváckého identifikačního bodu je v důsledku katalyzátorem úspěchu při záchraně vesmíru.

Jak nám nakonec definitivně potvrzuje závěrečná montáž, v níž na monitorech sledujeme šťastné obyvatele Země, kterak se z vítězství radují napodobováním vybraných superhrdinů, nejstrašnější hrozbou ve světě Avengers je absence zbožňujícího publika a koncept fanboyství je tím, bez čeho není možné si představit fungování světa, a tím, co musí být bezpodmínečně obnoveno. Jestliže tedy snímek vyjadřuje touhu po svobodě, pak po té nejpřízemnější – možnosti zvolit si svého oblíbeného superhrdinu, svůj idol. Vztah mezi fanoušky a superhrdiny je v Avengers líčen jako ekvilibrium, za které jediné stojí za to bojovat a jež je nutné uchovat, aby komerční frančízy jako je tato mohly vůbec existovat. Avengers jsou milovaným filmem, který miluje zpět svoje nejoddanější fanoušky, a to nejen tím, co jim dává a jakým způsobem, ale v samém svém jádru. Láska je to ovšem zrádná, poskytující cílovému publiku falešný pocit přehnané důležitosti a v širším kontextu divácké recepce schvalující, nebo dokonce podporující nekritický obdiv k dílu. Stejně jako Transformers, také Avengers staví lásku k hračkám (komiksům) na první místo a při srovnání s typickým blockbusterem let devadesátých ukazují ideologický posun odehrávající se v Hollywoodu. Vlastenecké city jsou nahrazovány hlubším vztahem ke korporaci, k univerzálnímu a ryze komerčnímu produktu, jehož existenci je nutno bránit za každou cenu.

The Avengers

Režie a scénář: Joss Whedon
Kamera: Seamus McGarvey
Střih: Jeffrey Ford, Lisa Lassek
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Robert Downey Jr., Chris Evans, Mark Ruffalo, Chris Hemsworth, Scarlett Johansson, Jeremy Renner, Tom Hiddleston, Clark Gregg, Cobie Smulders, Samuel L. Jackson, Gwyneth Paltrow, Paul Bettany a další
USA, 2012, 143 min  
Na DVD v ČR od: 29. 8. 2012 (Magic Box)
Zvuková verze/formát: česky DD 5.1, anglicky DD 5.1
Obrazový formát: 16:9
Titulky: české, anglické, slovenské
DVD si můžete objednat zde