Felliniho portrét, jak jej načrtnul Tullio Kezich

RECENZE – KNIHA: Tullio Kezich: FEDERICO Fellini, život a filmy – MICHAELA DOUBRAVOVÁ –

O Federiku Fellinim toho bylo napsáno mnoho. Otázkou zůstává, co z toho je pravda a co pouhé mýty, které sám italský režisér s chutí přiživoval. Tullio Kezich, který se sám pohyboval ve filmovém prostředí jako kritik a scenárista, se ujal nesnadného úkolu napsat objektivní biografii svého přítele. Koncem minulého roku vydalo Nakladatelství Lidové noviny český překlad Kezichovy knihy s názvem FEDERICO Fellini, la vita e i film, tedy FEDERICO Fellini, život a filmy, jež v Itálii poprvé vyšla již v roce 2002. Obsáhlý životopis neméně čtivě přeložila Eva Zaoralová, známá rovněž jako přední filmová publicistka, jež v úvodu vyjádřila svůj obdiv k muži, který je téměř synonymem italské kinematografie.

Tullio Kezich vylíčil Felliniho životní osudy do nezbytných detailů, představil ho nejen jako režiséra, ale také jako karikaturistu, humoristu, povídkáře, scenáristu, herce, přítele a manžela. Jeho barvité vyprávění přirozeně začíná Felliniho narozením a raným životem v Rimini a pokračuje jeho odchodem do Říma, kde se jako mladík pomalu blíží světu filmu, který ovládne na více než čtyřicet let. Fakt, že existuje více verzí ohledně přesné hodiny a místa narození, vyznívá trochu komicky, ale vzhledem k tomu, že Federico Fellini je – s trochou nadsázky – známý jako lhář a mystifikátor, to nepřekvapí. Nicméně je jisté, že se narodil 20. ledna 1920, poslední den znamení Kozoroha.

Když se řekne Fellini, většina lidí, kteří se alespoň trochu orientují v dějinách kinematografie, si vzpomene na filmy jako Silnice či Sladký život. Málokdo si však vybaví díla, na kterých se podílel jako scenárista či herec, o začátcích v novinách či rozhlase ani nemluvě. Kezich však neopomíná ani Felliniho prvotní a dílčí úspěchy a poměrně dlouze píše i o jeho působení v různých periodikách, které bylo součástí jeho cesty do tenat kinematografie. Následně odkrývá čtenáři okolnosti vzniku jednotlivých Felliniho filmů od Světel varieté, jež natočil společně s Albertem Lattuadou, až po neobyčejný Hlas luny, souvislosti mezi nimi, a dokonce i jejich skryté významy.

Kezich píše nejen o filmech dokončených, ale i o těch, které zůstaly jen u scénáře. Jedním z nedokončených filmů, který ovšem došel mnohem dál než ke scénáři, je Cesta G. Mastorny. Toto dílo se snovými a přízračnými motivy, jež se nikdy plně nezhmotnilo do filmové podoby, vznikalo mnoho let a po neúspěšném ukončení projektu se jeho různé části promítly do několika následujících snímků. Mastorna, jak příběhu tvůrci zkráceně říkali, s sebou vždy nesl nádech jakéhosi tajemna, které režiséra zneklidňovalo.

Patřičný prostor dostaly i filmy televizní a reklamní. Vždyť úplně posledním Felliniho dílem, které trvá pouhých pár minut, jsou tři reklamní spoty pro banku. Ať už to byl celovečerní film, nebo jen jediná sekvence na objednávku, Fellini ke své práci přistupoval s profesionální zodpovědností, tvůrčí invencí a nadšením pro věc. Svému povolání, jež za všech okolností miloval, věnoval ceněný snímek 8 ½, v němž se stal režisérovým alter egem Marcello Mastroianni, a o poznání kratší televizní film Klauni.

Kezichova kniha vykresluje Felliniho jako náladového perfekcionistu, který si však vždy zachovává svou lidskou tvář, jako prchlivého génia s věčnou duší dítěte, díky níž měl neustále sklon k pohádkám a hravosti. Příznačné je, že se Fellini ve své tvorbě často uchyloval ke snům, byť bychom o nich dnes mohli mluvit jako o filmařském klišé. Poměrně dlouhou dobu si dokonce vedl deník, kam své sny zapisoval a z něhož pak čerpal, a zajímal se o psychoanalýzu. Říkával, že „sny jsou biografem chudých“. Ke společenským či politickým problémům se Fellini vyjadřoval zřídka, ve svých filmech zobrazoval nikoliv skutečnost, ale snový svět, který stvořil ve své fantazii a v němž je všechno možné. Fantazie byla pro režiséra tím největším bohatstvím. Využíval možnosti filmu k tomu, aby vdechl život svým bizarním představám. Prohlašoval, že realita se nemá zaznamenávat, ale znovu vytvářet, a v duchu tohoto tvrzení stavěl své filmové světy převážně v ateliérech, a to především v římských studiích Cinecittà, kterým se v době natáčení filmu A loď pluje přezdívalo Fellinopolis.

Autor se samozřejmě nevyhýbá útržkům z Felliniho osobního života, byť si počíná velmi diskrétně. Nechává čtenáře letmo nahlédnout do „mistrova“ soukromí, věnuje se vztahům mezi Federikem a jeho bratrem Riccardem, sestrou Maddalenou, nejlepším přítelem či první láskou. O něco později se samozřejmě rozepíše o talentované Giuliettě Masině, která začínala jako amatérská herečka v univerzitním divadle. Kdykoliv Kezich narazí na Felliniho milostné avantýry, nezapomene dodat, že vztah s Giuliettou nemohlo nic ohrozit.

Felliniho biografie z pera Tullia Keziche je psána přehledně a strukturovaně, každému důležitému filmu je věnována samostatná vyčerpávající kapitola. Text je doplněn fotografiemi z osobního života režiséra i z jeho filmů a na závěr je kniha opatřena kompletní filmografií autora, a to jak režisérskou, tak scenáristickou a hereckou. Nakolik je tento životopis objektivní můžeme soudit jen těžko, ovšem nebojím se tvrdit, že je napsán velmi poutavě.

Po přečtení knihy, zkráceně nazývané FEDERICO, nejeden Felliniho obdivovatel lépe porozumí autobiografickým prvkům v jeho filmech, ba dokonce odkryje nové, dosud neznámé rozměry Felliniho díla. Když se člověk prokouše až ke smutnému konci, k němuž spěje každý životní příběh, zamrazí ho v zádech. Kezich líčí Felliniho osudy natolik přesvědčivě, že se čtenář může snadno vcítit do hlavní postavy, jíž je sám Federico Fellini, stejně jako do postavy z kteréhokoliv dobrého románu, ať už je to osoba skutečná či fiktivní. Tomu nasvědčuje i fakt, že sám Kezich o Fellinim na začátku knihy píše jako o „našem hrdinovi“.

FEDERICO Fellini, život a filmy
Tullio Kezich (překlad Eva Zaoralová)
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011
417 stran
Knihu lze zakoupit na stránkách NLN