Jak moc fresh byl Fresh Film Fest?
Na přelomu srpna a září (29.8. – 2.9.) proběhl v Praze již 9. ročník mezinárodního filmového festivalu debutů a studentských filmů Fresh Film Fest. Zázemí mu poskytla tři kamenná kina – Světozor, Kino 35 náležící Francouzskému institutu a Studio Béla spadající pod Maďarský institut. Své prostory propůjčila také FAMU a Riegrovy sady pro projekce pod širým nebem.
Následující text se snaží divákům/čtenářům festival představit z několika úhlů – jednak po organizační stránce (I.), velký prostor je věnován soutěžní sekci Fresh Generation (II.), prostor dostává osobní divácká recepce (III.), a také výsledky jednotlivých soutěžních sekcí (IV.).
I.
Fresh Film Fest je mezinárodní festival zaměřující se na celovečerní debutové snímky a tvorbu filmových škol. Podle oficiálního vyjádření ze statusu festivalu si soutěžemi klade za cíl představit především autorské výpovědi spolu s inovativními, myšlenkově a formálně odvážnými filmovými díly.
Program tvoří tři soutěžní sekce (do kterých je možno se přihlásit pomocí online formuláře): (1) Fresh Generation – mezinárodní soutěž prvních a druhých celovečerních filmů, (2) Konfrontace – mezinárodní soutěž hraných a dokumentárních studentských filmů a (3) Theatre Optique – mezinárodní soutěž nových forem a animovaných filmů. Další část programu je tvořena nesoutěžními sekcemi – Celovečerní filmy, Studentské filmové školy (se kterými dlouhodobě spolupracují) a speciálními tematickými filmovými sekcemi (např. letošní Manipulace).
Festival pořádá společnost Fresh Films s. r. o. ve spolupráci s Young Talents, o. s. a FAMU. Z jejich řad je volena ředitelka festivalu Radka Weiserová a umělecký ředitel Jan Stehlík. Tito si pak pozvou ke spolupráci další kolegy/dramaturgy – například Barboru Příkaskou, dramaturgyni sekce Theatre Optique, či Michala Hogenauera, který má na starosti sekci Fresh Generation.
Pro letošní rok určila ředitelka festivalu (podle návrhu uměleckého ředitele) následující porotu: Pro sekci Fresh Generation to byl Sean Ellis – britský režisér, známý především díky nominaci na Oscara a BAFTu za film Cashback (2006). Dále americký režisér Jody Lee Lipes a argentinská zvukařka Josefina Rodriguez.
Pro sekci Konfrontace bylo určeno pět porotců – umělec a kandidát na prezidenta Vladimír Franz, nizozemský filmový teoretik, střihač Gert de Graaff, dramatik a režisér původem ze Švédska Marcus Lindeen, slovenský filmový dramaturg Daniel Vadocký a v neposlední řadě režisérka filmu Klip Maja Miloš. V sekci Theatre Optique rozhodovali – vizuální umělkyně Keren Cytter z Izraele, rumunská režisérka Anca Damian a český výtvarník Jakub Matuška.
II.
Při své návštěvě jsem se cíleně zaměřil na sekci Fresh Generation, která, dle mého názoru, reprezentuje celý festival. Sekce by měla českému divákovi přiblížit moderní trendy a mladé filmařské talenty, které jinde nemá možnost vidět. Samotní organizátoři deklarovali snahu ukázat inovativní režiséry, kteří svými filmy posouvají hranice daných žánrů.
Eastonův článek (Easton’s Article, r. Tim Connery, USA 2012)
Ocitáme se v roce 1997, internet ještě není celosvětovým fenoménem většiny domácností. Hlavní protagonista snímku, Easton Denning, vytváří „pavouky“ na zachytávání uživatelských dat. Jednoho dne náhodou narazí na zprávu z budoucnosti v podobě novinového článku o vlastní smrti. Spolu s článkem získává seznam úkolů, které před smrtí musí splnit.
Režisér Tim Connery si k filmu sám napsal scénář, který bohužel originalitou zrovna neoplývá. Zcela utajen zůstal záměr, proč byl děj snímku přenesen do roku 1997, kdy počítače měly velikost obývákových stěn. Putování Eastona je často velmi nelogické a nepravděpodobné (stejně jako celý film, který ovšem nese i žánrovou škatulku sci-fi). Jak se onen článek dostal na internet? Je pravdivý? Zásadní otázky tohoto typu zůstanou samozřejmě nezodpovězeny.
Stylově se Connery přiklání k poetice evropských severských filmů posledních let. Mlčenlivý hrdina putuje zasněženou krajinou do svého rodného města, kde se vypořádává se svou minulostí a zároveň také budoucností. Poněkud nepatřičně působí skoky z ruční na statickou kameru v jednom záběru (například záběr z jedoucího auta na most, doprovázený „statickým“ leteckým záběrem). Celkově film nepřináší nic inovativního a oproti zmiňovaným inspiracím mu schází pevnější sepjetí jednotlivých složek a hlavně kvalitnější scénář.
Černá tůň (Black Pond, r. Tom Kingsley, Will Sharpe, Velká Británie 2011)
Příběh se točí kolem obyčejné britské rodiny, která je obviněna z vraždy neznámého muže. Snaží se událost vysvětlit a podat zprávu o tomto cizím člověku, který vstoupil do jejího života a výrazně ho proměnil. Film je prodchnut skvělým britským humorem s lehkou dávkou melancholie.
Režiséři Tom Kingsley a Will Sharpe (zároveň scanárista) natočili velmi podmanivý snímek zaměřený na intimní okamžiky obyčejné britské rodiny a neznámého muže. Tvůrci na poměrně krátkém časovém úseku (necelých 90 minut) a malém prostoru (okolí rodinného domu) umně střídají filmové styly – od rozhovorů rodiny pro dokument o tomto případu přes ruční kameru, místy i vzhled alá 16mm kamera. Jedinou nevýhodou je lehká nevyzrálost režisérské dvojice, která se projevila především ve špatném dodržování rytmu filmu a místy nepřesvědčivém vedení herců.
Bojovnice (Kriegerin, r. David Wnendt, Německo 2011)
Marisa je mladá žena v současném Německu, pracující na pokladně v supermarketu. Své volné chvíle tráví ve „svém“ neonacistickém gangu. Nesnášenlivost nejen vůči menšinám a přistěhovalcům projevuje rvačkami, nadávkami, chuligánstvím a v neposlední řadě svým tetováním posetým tělem. Do její skupiny se jednoho dne přidá mladá Svenja, která Marisu rychle přijme za svůj vzor. V té době se již ale Marisino přesvědčení začíná pomalu měnit.
David Wnendt se nepokusil o žádné experimentální uchopení, příběh vykládá velmi klasickou filmovou formou, kterou citlivě užívá. Prim zde hraje ruční digitální kamera, která se snaží hlavně podpořit velmi aktuální téma, které film zpracovává. Wnendtovi se daří držet napětí a podivný pocit opovržení nad postavami na velmi vysoké úrovni. Díky tomu a skvělým hereckým výkonům, především mladé Aliny Levshin (Marisa), film působí velmi vyzrálým dojmem. V kontextu letošní sekce Fresh Generation se jedná rozhodně o nejpevněji uchopený snímek.
Germánie (Germania, r. Maximiliano Schonfeld, Argentina 2012)
Germánia popisuje jeden den v životě dvou dospívajících sourozenců Lucase a Brendy z vesnice německých osadníků v argentinské provincii Entre Ríos, kteří se chystají opustit statek, kde žijí společně se svou matkou. Před odjezdem se chtějí pokusit statek prodat, ale zvěsti o kletbě vznášející se nad jejich rodinou po smrti otce, které se šíří mezi ostatními obyvateli vesnice, jim jejich plány zhatí.
Maximiliano Schonfeld natočil velmi vyzrálý snímek, v němž není řečeno vše potřebné, ale rouška tajemna a nedůvěry tvoří velmi podmanivou atmosféru. Krátký časový úsek jednoho dne, ve kterém se rodina loučí se svou vesnicí, obyvateli a snaží se oprostit od minulosti, v prvním plánu nepomáhá divákovi v orientaci ve vztazích na vesnici, ale díky situaci, kdy rodina plánuje odjezd, vyvstanou na povrch všechny linky. Schonfeld velmi citlivě podporuje atmosféru dlouhými záběry a zvoleným barevným filtrem.
Porota udělila filmu zvláštní uznání: Díky citlivému zkoumání a zachycení komunity, morálních soubojů a touhy po lásce.
Paláce lítosti (Palácios de Pena, r. Gabriel Abrantes, Daniel Schmidt, Portugalsko 2011)
Dvě sestřenice se setkávají u chřadnoucí babičky a na základě jejího vyprávění a vlastní fantazie se vyrovnávají s jejím úmrtím, dědictvím a bezcílností svých životů.
Americký tandem mladých režisérů (oba jsou ročník 1984) byl oceňován již za své studentské filmy. Tentokrát více než na příběh vsadili na vizuální podmanivost a budování atmosféry ztráty iluzí a projevů lidských slabostí. Tento přístup se stal hlavním problémem celého snímku, jelikož sledujeme pouze podmanivé obrazy bez pevnější provázanosti, kde dvě mladé dívky mají v sobě více krutosti a nenávisti než jejich umírající babička.
Pavilon (Pavilion, r. Tim Sutton, USA 2012)
Nový americký nezávislý film, který mne naprosto minul. Zdlouhavé záběry na mladého Maxe, který se stěhuje za svým otcem z městečka u jezera na předměstí Arizony, měl být ukázkou ztráty bezpečí, které končí v drásavém chaosu. Nově budované bezpečí měl být zřejmě jeho čerstvý kamarád. Jediným kladem je zde velmi působivá kamera Chrise Dapkinse, která skvěle snímá mladé bikery projíždějící americkým předměstím.
Pro mne trochu překvapivě porota udělila tomuto snímku cenu za nejlepší film sekce Fresh Generation. „Důvodem byl přístup k tématu, kamera a struktura filmu. Intimní vztah s postavami vyzvednul Pavilon na nejvyšší místo.“
III.
Pro mimopražského diváka, který do hlavního města přijel pouze a jen kvůli Fresh Film Festu, je velmi překvapivá sazba programu až do odpoledních hodin. První program začínal od 16 h., přes víkend od 13 h. Je zde jasně patrná snaha organizátorů cílit na pražské publikum (a jejich popracovní možnosti), na což bohužel doplácí obyčejný návštěvník „baťůžkář“, známý z Karlových Varů či Uherského Hradiště (ovšem kolik jich tu bylo?).
Vyzdvihnout musím přístup organizátorů k návštěvníkům a také zástupcům pressu. Všechny dotazy byly velmi rychle zodpovězeny, služby u sálu se snažily řešit problémy s klidem a beze zmatků. Jakožto divák jsem byl vždy obeznámen se situací, která mohla působit stresovým dojmem (například posun projekce, kvůli prodloužené diskuzi, tlačenice na noční představení apod.)
Menší výtky bych našel v několika bodech, kterým se jistě dalo předejít. Úvody k jednotlivým soutěžním filmům (ze sekce Fresh Generation) byly zbytečné, jelikož se v nich pouze zopakovalo jméno režiséra, konstatovalo, že se jedná o soutěžní film po jehož skončení můžete hlasovat – a to celé dvojjazyčně. Toto zdržení mohlo být přeskočeno jedním slidem na prezentaci, která před každou projekcí běžela.
Trochu ohledu by mělo být bráno na návštěvníka, který za den zhlédne tři a více filmů, jelikož vidět před každým jednotlivým snímkem neustále stejný trailer na Hanekeho Funny Games USA se časem stávalo únavné.
Posledním bodem je povzdech mladého staromilce, který preferuje projekce z 35mm pásu. V programové brožuře, katalogu či na internetu by se jistě našlo místo, kde by se dal napsat formát kopie, ze které se bude film pouštět. V momentální situaci není možné zjistit, zdali film bude hrán z DVD, Blu-ray disku, DCP nebo 35mm kopie. Předešlo by se tak mému lehkému konsternování ze sekání DVD u filmu Privilegium Petera Watkinse.
IV.
Vítězové 9. ročníku Fresh Film Festu
Fresh Generation
Nejlepší film: Pavilon (Pavillion, r. Tim Sutton)
Zvláštní uznání: Germánie (Germania, r. Maximiliano Schonfeld)
Konfrontace
Nejlepší hraný film: Nic se mě nedotkne (Nothing Can Touch Me, r. Milad Alami)
Nejlepší dokumentární film: Čekání (The Wait, r. Inka Achté)
Zvláštní uznání: Mohl jsem vidět pumu (Could I See a Puma, r. Eduardo Williams)
Theatre Optique
Nejlepší film: Flamingo Pride (Flamingo Pride, r. Tomer Eshed)
Zvláštní uznání: Výkřik (Howl, r. Natalie Bettlheim a Sharon Michaeli)
Fresh Film Fest
29.8. – 2.9. 2012 Praha
http://www.freshfilmfest.net/