Frankenstein podle Deara a Boylea

Vždy je zajímavé sledovat, jak si známý filmový režisér bude počínat na poli divadelní režie. V roce 2009 jsem během projekce z newyorské Metropolitní opery (MET) s úžasem pozorovala vizuálně působivé a přesvědčivé provedení Pucciniho Madama Butterfly v režii tehdy již zesnulého Anthonyho Minghelly. V září 2012 jsem se v rámci přídavků projektu NT Live vypravila na promítání záznamu Frankensteina v režii Dannyho Boylea z londýnského Národního divadla (NT), jehož zpracování doprovázely nadšené ohlasy diváků i kritiků – a byla jsem opět ohromena.

Danny Boyle, z jehož filmografie dokáže i nezúčastněný divák vyjmenovat nejméně dva filmy (ano, mám na mysli Trainspotting, 1996 a Milionáře z chatrče [Slumdog Millionaire, 2008]), se k divadlu nedostal až poté, co na filmovém poli sklidil výrazné úspěchy a divadlo by tak pro něj mohlo představovat další výzvu. Boyle se s divadlem potkal už na počátku své kariéry, když po absolvování univerzity nastoupil v 80. letech do Joint Stock Theatre Company a posléze Royal Court Theatre, kde za režii hry Edwarda Bonda Zachráněni získal Time Out Award. Za pozornost stojí také Boyleovo působení v Královské shakespearovské společnosti (Royal Shakespeare Company), kde režíroval pět titulů, mj. Sevilského svůdce a kamenného hosta Tirsa de Moliny a Nápadníky trůnu Henrika Ibsena.1

Ovšem globální pozornosti se Boyleově divadelní režii dostalo až v roce 2011, kdy se k divadlu po letech vrátil již zmíněnou inscenací Frankenstein. Díky moderním technologiím se diváci v Evropě, USA a na dalších místech světa dočkali živého přenosu do kin a pro velký úspěch byly přidány další projekce, které nabídly záznam inscenace. Boyleovi se povedl mistrovský tah zejména obsazením role Victora Frankensteina a monstra Benedictem Cumberbatchem a Jonnym Lee Millerem, kteří v obou rolích alternovali, takže diváci mohli srovnat, jak se ztvárnění postav u těchto herců liší. Frankenstein se stal nejen kvůli zvučným jménům Cumberbatche a Millera2, ale také právě kvůli nápadu s alternací a dalším svým kvalitám největším hitem přenosů National Theatre Live a těžko jej něco překoná. Tvůrci odolávají volání fanoušků po vydání DVD s oběma záznamy s odůvodněním, že chtějí zachovat do jisté míry efemérní zážitek inscenace3 Zážitek v kině byl i při reprízách nesmírně silný a atmosféra přenosů je skutečně unikátní. Sice se na NT Live nechodí v slavnostním jako na MET: Live in HD, alsepoň co jsem měla možnost pozorovat, avšak i tak jde do jisté míry o sváteční událost.

Projekci samotné inscenace vedle upoutávek na další přenosy Národního divadla předchází krátký dokument, díky němuž lze zlehka nahlédnout do zákulisí. Ovšem kromě několika vět z úst autora adaptace Nicka Deara a režiséra Dannyho Boylea ohledně nadčasovosti díla, jedinečné možnosti dát Monstru známému z filmového ztvárnění Borisem Karloffem (Frankenstein, 1931 a Frankensteinova nevěsta [Frankenstein’s Bride], 1935 ad.) hlas a propojení postavy Frankensteina a monstra se toho moc nedozvíme. Cumberbatch se podle svých slov inspiroval při vytváření postavy monstra mj. lidmi po úrazu pohybového ústrojí, kteří rehabilitují a snaží se znovu chodit. Miller zas našel paralelu ve svém dvouletém synovi, jehož mozek je plně rozvinutý a tělo je nepopsaný list.

Po tomto krátkém intru se již přenášíme do samotného divadla těsně před začátkem představení, kde ve velkém celku vidíme téměř holou scénu a nad ní se klenoucí opulentní systém světel, která v inscenaci plní úlohu slunce a nabízí skutečně dramatický a esteticky působivý prvek. Hned ze začátku musím zmínit, že záznam či přímý přenos divadelního představení znamenají pro diváka v kinosále zvláštní zkušenost. Mohou vést k určité bezmoci, která pramení z toho, že je oku vnucován např. detail, který by si divák sledující představení inscenace v divadle nevybral nebo by si vybral jiný. Naštěstí ve Frankensteinovi není příliš paralelních dějů a kamera vybírá ve většině případů skutečně to nejzajímavější a nejdůležitější. Tím je na samém počátku „inkubátor“ (membránovité lůno), z něhož Monstrum vylézá, či spíše vypadává.

Pokud přistoupím k onomu srovnání dvou hereckých pojetí, Cumberbatch jako Monstrum oproti Millerovi už v tomto bodě pracuje s takovým detailem, jako je prst neobratně zkoušející a napínající membránu (později třeba zcela přirozeně v toku řeči napodobí ptačí zapištění). Právě začátek inscenace je nejpůsobivější, protože sledujeme téměř nahé Monstrum4, jak si postupně osvojuje motoriku, učí se postupně chodit a objevuje věci kolem sebe. Je formován okolím, které se k němu často chová krutě, a když najde učitele a člověka, který se jej kvůli ohyzdnému vzhledu nelekne, protože je slepý, pozná lepší stránku lidské povahy. Ale ne nadlouho.

Oba alternující herci pochopitelně používají odlišnou mimiku a gesta – Cumberbatch je umírněnější, Millerovo pojetí se vyznačuje divokou a rozmáchlou gestikulací jak v roli Frankensteina, tak zpočátku i jako monstra. Cumberbatch je v obou rolích úspornější a posedlostí připomene svou nejslavnější roli Sherlocka. Oba herci jsou ve svých výkonech velmi uvěřitelní.5 Herecké výkony ve vedlejších rolích jsou velmi dobré, i když v této „two men show“ ostatní herci nemají příliš co hrát. Výhradu bych měla jen k Georgi Harrisovi v roli Frankensteinova otce, jehož příliš emocionální projev je podle mě na hranici přehrávání.

Hudba kapely Underworld6 představuje výrazný prvek inscenace, nezastiňuje však samotné dějství, spíše se nečekaně a s intenzitou vynořuje (například na začátku), aby se posléze děj odehrával v naprostém tichu. Působivá je také krátká skladba pro kytaru, kterou na scéně hraje jedna z nejzajímavějších postav – již zmíněný slepý stařec De Lacey (Karl Johnson), který se ujme Frankensteina a učí jej všemu, co zná. Za zmínku stojí vedle hudební složky také světelný design (stejně jako oba herci oceněný Olivier Award), který ve spojení se zvukovou složkou dotváří strašidelnou a potemnělou atmosféru, jindy zas vše prozáří slunečním jasem. Další efekty na jednoduše řešené kruhové otáčivé scéně funkčně obstarává sníh či déšť.

Danny Boyle některé prvky z Frankensteina přenesl do svého olympijského zahájení v Londýně. Vedle hudební spolupráce s Underworld jde zejména o výraznou scénu ztvárňující průmyslovou revoluci, kdy lidé přijíždí na „ďábelském stroji“ a vzápětí Boyle ukazuje hospodský ruch. To, co si ozkoušel na relativně malé ploše divadla (a v kinech, kde jeho inscenaci zhlédly desetitisíce [?] diváků), režisér dokázal neméně působivě uplatnit na obřím stadionu ve Wembley v show, které přihlíželo přibližně 900 milionů lidí po celém světě.

Neřekla bych, že tato adaptace Frankensteina nabízí po příběhové stránce něco převratného. Konfrontace dvou postav vybízí k otázkám týkajícím se morálních dilemat, hranic lidských možností v oblasti vědy. Učitel a jeho žák se střetávají a role se postupně mění, jeden není schopný existovat bez druhého, nenávist je neodlučně spjata s láskou. Frankenstein není schopen skutečného citu ke své manželce, raději by pojal za ženu dívku, kterou stvořil a přislíbil Monstru. Stejně jako je příběh mnohovrstevnatý a temný, není chudý ani na drobné komické momenty vycházející zejména z herecké akce a rozmanitých nuancí. Frankenstein je zejména příběhem o nekonečné posedlosti – tvůrcům se povedlo inscenaci po všech stránkách dovést k technické dokonalosti a emocionální působivosti. Díky pozoruhodným hereckým výkonům ústřední dvojice, vizuálně působivé podívané a výborné hudbě se divák nenudí ani při druhém zhlédnutí a jak dokazují četné reakce fanoušků, někteří se nenudí ani podesáté.

Projekce operních představení z MET si za šest sezon v ČR vybudovaly úctyhodnou fanouškovskou základnu. Jak se zdá, slibně má nakročeno také promítání přímých přenosů (a záznamů) představení inscenací londýnského Národního divadla. 1. listopadu se můžeme těšit na projekci Timona Athénského v režii Nicholase Hytnera, která proběhne v pražském kině Aero, v kině Vesmír v Náchodě a v kině Nadsklepí v Kroměříži. Doufejme, že podobně jako se rozšířil Frankenstein i do dalších měst ČR, také přenosy ostatních inscenací, v nichž mimochodem rovněž figurují výteční divadelní a filmoví herci, pevně zakotví v mnoha kinech a najdou si své příznivce.

Odkazy
http://www.aerofilms.cz/filmy/142-NTlive/
http://microsites.nationaltheatre.org.uk/ntlive
http://www.telegraph.co.uk/
http://www.channel24.co.za
http://teflongrl.tumblr.com/ (zdroj gifů)
http://ntlive.tumblr.com
http://anotherboywholived.tumblr.com/post/21725426568/frankenstein-behind-the-scenes (zdroj fotografií)