Příliš natahovaná nostalgie

RECENZE: Hobit: Neočekávaná cesta (režie: Peter Jackson, 2012) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Tak se nakonec filmoví diváci dočkali, filmová adaptace Hobita podle knihy J. R. R. Tolkiena se dostala na plátna kin. Po letech průtahů a mlžení, po návratu Petera Jacksona, osoby nejpovolanější, na režisérskou stoličku a po razantní reklamní masáži, kdy nás tvůrci zásobovali internetovými videodeníky z natáčení, konečně můžeme odpovědět na některé z mnoha otázek, které kolem celého projektu vyvstávaly.

Nebudu nijak zastírat, že trilogii Pán prstenů (2001-2004) považuji za srdcovou záležitost, která měla značný vliv na mé další profesní směřování. Na vznikající projekt adaptace Hobita jsem se proto již od začátku díval se značně rozporuplnými pocity. Zvláště zpráva o roztažení útlé dětské knížky na tři filmy epických délek vyvolala nepříjemné tušení. První trailer solidně navnadil, vidina návratu do Středozemě nakonec obavy trochu odsunula. Takže, jaký je nakonec výsledek?

Peter Jackson hraje už od prvních záběrů na nostalgické struny. Zestárlý Bilbo Pytlík (Ian Holm) sedá ke svému pultíku a začíná psát svou knihu, přes rameno mu kouká jeho synovec Frodo (Elijah Wood), jsme pár hodin před tím, než začne Společenstvo prstenu. Je to jako návrat do starého domova – se vším všudy, s hudebními motivy Howarda Shorea, se stejným fontem užitým v názvu filmu, návrat na stejná místa vybudovaná s neuvěřitelným smyslem pro detail. Ale něco je špatně. Než přijde zmíněný „pocit návratu“, dočkáme se velice zvláštního, předigitalizovaného úvodu (dokonce i struktura „název filmu – mytologický úvod – hlavní děj“ zůstala zachována), který shrnuje historii trpaslíků a jejich ztrátu hory Erebor. Jackson si hned na začátek střihnul epickou bitvu a velkolepá prostředí – obě mají schopnost usadit diváky hlouběji do sedaček a přinutí jej valit oči. Jenže – je tu problém.

Celému úvodu chybí ona poctivá ruční práce, která byla cítit z každého políčka Pána prstenů. Je to prostě tak velké, že se tomu už ani věřit nedá. A to je jeden z problémů, který se vine celou Neočekávanou cestou. Tvůrci se mermomocí snaží být „epičtí“. Jako by se snažili původní trilogii překonat co do velkoleposti, byvši si vědomi toho, že v jiných směrech se s ní, už z povahy adaptovaného materiálu, nemohou měřit. Jenže – o co více velkoleposti tkví v záběrech reálné novozélandské krajiny než v až příliš okatě umělých scénách z úvodu filmu nebo ze skřetího království kdesi pod horami? Mnozí Jacksonovi vyčítají jeho průlety nad krajinou a označují je za vyprázdněné trademarky. Ale i po letech je v nich obrovská síla. Ne v moderních technologiích, ale v poctivé filmařině.

Film se bohužel vydal cestou až příliš doslovné adaptace. V mnoha pasážích se drží textu předlohy velice striktně, slovo od slova. O to více pak překvapí zdůrazňování postav a motivů, které byly v předloze jen velmi okrajové, případně nebyly přítomny vůbec. Jejich jediným důvodem je právě natažení děje na potřebnou délku. Nejvíc asi zarazí čaroděj Radagast, který se po pár minutách na plátně stává parodií sebe sama a v celém universu působí doslova jako pěst na oko. Zmatený milovník zvířátek (a houbiček, jak poněkud nedůstojně poznamenává Saruman [Christopher Lee]), nehodný vznešenosti velkých čarodějů, spíše připomíná reinkarnaci sovětského Mrazíka. Pokud měl být odlehčením, tak proč je zrovna on centrální postavou dějů, které jsou z celého dlouhého filmu s přehledem nejtemnější?

Hobit: Neočekávaná cesta je filmem pohříchu bezproblémovým. Je čistým, jednorozměrným, dobrodružným fantasy, ve kterém se přesah kamsi vytratil. Svíravá temnota, která tak krásně opanovala všechny tři díly Pána prstenů je fuč. Ano – text předlohy to nevyžaduje, přeci jen má být hlavně pohádkou. Jackson ale v podstatě rezignoval na emoce, které permanentní pocit ohrožení v Pánu prstenů přináší. Od prvních vteřin je jasné, že hrdinům nehrozí žádné reálné nebezpečí. To tam je napětí a strach o hrdiny, který jsme měli, když se Frodo tak tak držel na můstku v Khazad-dum. A kam se poděla ta emoční působivost scén, jako je opuštění dolů v Morii, ale bez Gandalfa?

Charakterizace postav kulhá na obě nohy. V „prstenovské“ trilogii bylo hlavních hrdinů devět, pečlivě odlišených nejen svým vzhledem, ale i charakteristickými rysy. Tady máme bandu dvanácti trpaslíků, hobita a čaroděje. S posledně jmenovanými nemám problém, byť hobit Bilbo (Martin Freeman) by si jako protagonista zasloužil výrazně hlubší prokreslení a hlavně odůvodnění toho, co vlastně dělá a proč. Nějaká návaznost a podmíněnost jeho činů není zrovna patrná. Trpaslíků je moc na to, aby se vůbec dali všichni zapamatovat. Divákovi se do paměti zapíše tak Thorin Pavéza (Richard Armitage), hrdý vůdce celého podniku, moudrý Balin (Ken Scott) nebo bratři Fili a Kili (i když trpaslík s lukem je de facto žánrový nonsens). Ostatní mají své silnější a slabší momenty, k nějakému hlubšímu zářezu do divácké paměti však dojde jen stěží. Ale abychom jenom nekřivdili: jako tým fungují skvěle. Nesou v sobě vikingskou tvrdost a vznešenost starých tradic i potřebnou dávku nevázané žoviálnosti a schopnosti bavit se. Doufejme však, že scenáristé využijí zbývajících dvou dílů k tomu, aby trpaslíkům vybudovali alespoň nějaký background. Prostoru mají, myslím, dostatek.

Tři hodiny je moc dlouhá doba i na velmi dobře udělaný film (čest výjimkám!). O to více tento čas vynikne v Hobitovi, který má místy docela problém udržet si potřebnou dynamiku. Tvůrci se sice snaží střídat (místy) zdlouhavé dialogy s akčními scénami, ty jsou však do děje zapojeny velice neorganicky a místy jdou proti duchu předlohy. Aby se podařilo naplnit tradiční koncept, byla do příběhu vložena – pro děj naprosto zbytečná – záporná postava bledého skřeta Azoga. Ten, společně se svými hordami, hrdiny neustále pronásleduje a znepříjemňuje jim život. Honičky, které díky tomu vznikají, už tak spíše připomínají atrakce z Disneylandu než promyšlené – a místy pořádně naturalistické – akční sekvence z Pána prstenů. Tohle je jen taková „šťouchaná“ v permanentním pohybu, nepřehledná, nepravděpodobná a ještě ke všemu sebevykrádající. Vrcholem sebevykrádání je scéna na dřevěném mostě ve skřetím městě, která natolik okatě připomíná scény v Morii ze Společenstva prstenu, že už to nemůže být náhoda. Je tu však jeden rozdíl: Všechno se to odehrává v pečlivě nasvíceném prostředí, které by mělo být královstvím zla, je však spíše místem, kdy vrcholí dětinské pokusy o humor. Jako by Jackson na stará kolena zapomněl na svůj domovský žánr – horor.

Chvályhodné je zdůraznění motivu jakési „trpasličí diaspory“ a návratu do zaslíbené země na úkor cesty za pokladem, která poháněla vpřed knižní předlohu. Alespoň jednu trochu hlubší myšlenku se podařilo najít. Ta je dostatečně nosná, aby dokázala dotáhnout – sice hodně unaveně a se značným klopýtáním – film až do konce a k očekávanému cliffhangeru.

Hobit: Neočekávaná cesta je nejsilnější ve chvílích, které působí mrazení v zádech fanouškům původní trilogie: ten pocit návratu je k nezaplacení. Bohužel je však značně utlumován tím, jakým způsobem se tvůrci snaží odlišit od původních filmů. Nakonec vzniklo něco, co se sice odehrává ve Středozemi, ale místy vizuálně připomíná kýčovité sekvence z Pevného pouta, do kterých je zasazena nechutně digitální akce, která by spíše patřila do hračičkovského King Konga. První film z „hobití“ trilogie působí trochu jako letní blockbuster, který distributoři nasadili ve špatnou dobu. Urputně se snaží zavděčit všem, fanouškům i začátečníkům, dětem i dospělým, a ve všech svých snahách zůstává na půl cesty. Čekalo se víc. Nemůžeme ale říct, že bychom nebyli varováni. I přesto, že je tahle nostalgická procházka místy až k nesnesení protahovaná, jsem ale rád, že jsem se mohl do Středozemě zase podívat. I když bych možná uvítal znovuuvedení původní trilogie a jeden jediný film podle Hobita. Teď nezbývá než trnout, co nás čeká za rok…

The Hobbit: An Unexpected Journey

Režie: Peter Jackson
Scénář: Peter Jackson, Fran Walsh, Philippa Boyens, Guillermo del Toro
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freeman, Ian McKellen, Richard Armitage, Ken Scott, Graham McTavish, William Kircher, James Nesbitt, Stephen Hunter, Aidan Turner Andy Serkis, Ian Holm, Christopher Lee, Hugo Weaving, Cate Blanchett, Elijah Wood
USA/Nový Zéland, 2012, 166 min.
Česká premiéra: 13. 12. 2012 (Warner)