Druhá světová válka skončila poněkud jinak. Části nacistů se podařilo uniknout a na odvrácené straně Měsíce vybudovat skrytou základnu. Po sedmdesáti letech se pomalu nachýlil čas k návratu na rodnou planetu. A nebýt amerického astronauta Jamese Washingtona, resp. snah americké prezidentky o znovuzvolení, která jej do vesmíru vyslala jako součást své kampaně, akce by nepochybně měla drtivý účinek na lidstvo. Ještě před samotnou invazí je na Zemi vyslán předvoj, který má za úkol zajistit řídící počítač (tím se překvapivě ukáže mobilní telefon astronauta Washingtona – problém je, že mobily se už tradičně vybíjejí ve chvíli, kdy jsou nejvíce potřeba) pro hlavní výsadkové plavidlo. Jenže touha po uchvácení moci je všude. I ve zdánlivě pevné „Čtvrté říši“. A zároveň generace „nových Árijců“ má o Zemi a o sobě poněkud jiné představy, než jí byly vštěpovány na Měsíci. O hrůzách národního socialismu nemají ani tušení, považují jej za tu nejlepší ideologii a jako instruktážní film dokonce používají desetiminutový úryvek z Chaplinova Diktátora.

Fin Timo Vuorensola je průkopníkem nových metod financování produkce filmů. Svůj první počin, startrekovskou parodii Star Wreck, dokázal natočit během sedmi let v podstatě „na koleně“. Film získal status kultu a početná fanouškovská základna se podílela i na vzniku Iron Sky. Propojení tvůrců a fanoušků ještě posílil internet, který komunitě dovolil aktivně se zapojit do příprav filmu a přispět vlastními nápady a náměty (a samozřejmě také financemi). Vuorensola je tak jedním z tvůrců, jenž stojí za směrem tzv. participační kinematografie.Ta se snaží potenciální diváky začleňovat do procesu tvorby už během preprodukce a dává jim tak možnost aktivně se zapojit do výroby filmu. Zpětnou vazbu film tedy dostává už v době svého vzniku. Tyto reakce jsou aktivní, mohou mít vliv na výslednou podobu filmu. Pro tvůrce a filmové dílo má toto těsné navázaní na fanouškovskou komunitu mnohem větší cenu, než pouze pasivní reakce diváků na hotový film. Tam už totiž neexistuje možnost, jak na výsledku něco změnit.

Film od začátku operuje se zápletkou, která je hodně přitažená za vlasy. To ale neznamená, že by v kontextu „alternativní minulosti/současnosti/budoucnosti“ nefungovala. Spíše naopak. Tvůrci si nechtějí hrát na sofistikovanou, filozofickou science-fiction. Béčkovost námětu Iron Sky je zřejmá a zdůrazňovaná již od začátku. Filmová klišé (šílený vědec, černošský dialekt, porušování fyzikálních zákonů ve vesmíru apod.) jdou ruku v ruce s parodováním nacismu jako takového. Uprchlíci na odvrácené straně Měsíce se totiž ve svém vývoji zastavili v polovině čtyřicátých let a na zemském satelitu vytvořili rasově čistou industriální společnost, libující si ve wagnerovské přebujelosti (chlouba nacistické vesmírné flotily nese příhodně název Götterdämmerung, Soumrak bohů), uniformách a na odiv dávané úctě k vůdci – i když ten už nenese jméno Hitler. Zobrazení života na Měsíci patří k nejsilnějším částem filmu a režisérovi také dává nejvíce prostoru k realizaci nejrůznějších nápadů a vtípků.

Scény z Měsíce hravě využívají retrofuturistické stylizace, která však jde ještě dále do minulosti, než do antikou ovlivněné nacistické architektury. Mnohé si bere i z viktoriánské průmyslové éry: Motory v bitevní lodi stále tvoří obří ozubená kola a páky, řídí je ale počítače. Ty však technologicky zůstaly v dobách, kdy tyto pomalé stroje zabíraly celou místnost. Čím pevněji jsou „měsíční nacisté“ ukotveni v minulosti, tím zábavnější je pak sledovat kontrast s civilizací Země roku 2018. Tvůrci se naštěstí vyhnuli vtipům na téma konfrontace minulost vs. budoucnost a na diváky spíše pomrkávají drobnými úpravami současnosti.

Toto pomrkávání je prostorem pro satiru na současný svět, která tvoří jeden z nosných pilířů filmu a posouvá Iron Sky na vyšší úroveň. Nacisté a jejich invaze na modrou planetu jsou jen prostředkem k tomu, jak si rýpnout do současné, převážně americké politiky. Tvůrci nejdou jednodušší, prvoplánovou cestou, očekávají od diváka jistou poučenost (viz např. předvolební plakát americké prezidentky s heslem „Yes she can“, jasně odkazující na heslo kampaně současného prezidenta Obamy), která je nezbytná k tomu, aby si divák humor vychutnal.

Filmy jako Iron Sky, filmy pohrávající si možnými zákrutami dějin a zároveň se snažící podat metaforický komentář k současnosti, mají neblahou tendenci sklouzávat k jednoduchému, prvoplánovému humoru. Iron Sky se tomu naštěstí s úspěchem vyhýbá. Stupidních hrubozrnných vtipů se nedočkáme vůbec a zbytek – přeci jen je film žánrově zařazován ke komedii – je v osmdesáti pěti procentech skutečně vtipný. A když už ne vyloženě k popukání, tak alespoň k pousmání. Směšnost je však bezpochyby záměrná, spojená s již zmíněnou béčkovitostí celého projektu. Trapnosti, jež se místy vyskytovala ve filmu Star Wreck, se také daří úspěšně vyhnout.

I přes výrazné zapojení fanoušků do geneze celku se filmu Iron Sky vyhnula výraznější dějová a formální roztříštěnost. Příběh drží pohromadě, plyne kupředu a směřuje k jasně určenému cíli. Humor i kritiku dávkuje v přesně odměřených dávkách, nikdy nespadne do vyložené nudy. Sedm let uplynuvších od Star Wrecku naučilo Timo Vuorensolu poznat, kdy je vhodné skončit. Délka Iron Sky je optimální, divák se nestačí nudit, tvůrci netlačí na pilu neúměrným prodlužováním a vařením z vody. Výrazný pokrok nastal též v technické stránce filmu, která se, i přes svůj nepoměrně menší rozpočet, vyrovná hollywoodským trhákům.

Oproti nim však v sobě nese také nějakou tu přidanou hodnotu. Vedle satiry, jež v tomto případě i funguje, je to také nadšení, se kterým Iron Sky vzniklo. To totiž číší z každého záběru a umně zastírá nedotaženosti a zároveň také zvedá celkové hodnocení. Internet a vůbec snazší dostupnost technologií umožňují natáčet filmy i mimo profesionální podmínky. Star Wreck naznačil cestu, Iron Sky ji dále prošlapává a dokazuje, že je to cesta správná.

Iron Sky

Režie: Timo Vuorensola
Scénář: Michael Kalesniko
Kamera: Mika Orasmaa
Střih: Suresh Ayyar
Hudba: Laibach
Hrají: Julia Dietze, Götz Otto, Christopher Kirby, Udo Kier, Stephanie Paul, Peta Sergeant, Monica Grossman, Kym Jackson
Finsko / Německo / Austrálie, 2012, 90 min
Premiéra v ČR: 12. 7. 2012 (Film Europe)