Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Naučte se nový jazyk

Naučte se nový jazyk

Naučte se nový jazyk
RECENZE: Až vyjde měsíc (režie: Wes Anderson, 2012) – MAREK HOLAN –

Ačkoliv filmy bývají většinou součástmi kinematografií (ať už se jedná o národní kinematografie, filmová hnutí nebo jiné jednotící celky nesoucí nějaký obecný rys společný všem prvkům dané kategorie), ve zkratce lze říci, že Moonrise Kingdom (česky velmi nepovedeně přeloženo jako Až vyjde měsíc – proto se přidržme původního názvu) spojuje se současnou (nejen) americkou filmovou produkcí pouze Bruce Willis. I filmy, které kdy určitým způsobem vybočovaly ze zaběhnutých vzorců, si časem vytvořily vlastní jednotící prvky, byť tak učinily mimoděk, nebo jim tyto kategorizující nálepky byly přiděleny. Moonrise Kingdom je ale solitérní film o solitérních jedincích. Je to soukromá oslava filmové stylistiky, kterou je třeba zhlédnout už jen proto, že se zcela zásadním způsobem liší od všeho, co kdy kdo natočil. Wes Anderson v něm neobjevuje nějaké převratné novinky na poli filmové řeči, ale je jedním z mála současných tvůrců, který hovoří vlastním filmovým jazykem. Vidět Moonrise Kingdom znamená obohacovat si slovní zásobu.

Filmy Wese Andersona jsou nezřídka označovány jako „hravé“, což je nic neříkající synonymum pro stylově specifické – je proto třeba rozlišovat tzv. hravost od funkčního využívání pastelových barev nebo charakteristického způsobu filmového vyjadřování. Fakt, že se v rovině příběhu často jedná o značně absurdní počiny, které si však za výchozí bod berou obecně známá schémata, klasifikuje tyto filmy jako ten typ artové tvorby, jenž může být potenciálně objevný pro filmově méně gramotné publikum. Jinak řečeno – Andersonovy filmy často pracují s nějakou obecně pochopitelnou a obecně přijímanou skutečností, dalo by se říci s určitým obecným typem situace (např. disharmonické rodinné vazby coby symptom současné západní kultury). V tomto smyslu jsou až překvapivě konformní vůči zažitým kulturním vzorcům. Tyto typy jsou obohaceny o absurdní a nesmyslné zápletky a chování postav (což je paradoxně pro západní kulturu možná daleko příznačnější než racionalita), které dodávají příběhům zdání originality a vytváří tak dojem, že nejsou tradiční – ačkoliv tato snaha je vlastně důkazem přesného opaku. Z ideologického pohledu je tudíž Moonrise Kingdom filmem o vzpouře mladé generace, která má pocit, že jí rodiče nerozumí – tento myšlenkový konstrukt je dovede k domněnce, že oni svět chápou. Pak už je jen krok k tomu, že se rozhodnou vytvořit si na základě svých představ svět vlastní. Podprahové působení tohoto schématu příznačně podporuje fakt, že je snímek zasazen do „revoltujících“ 60. let. Takto abstrahované schéma není nijak zvlášť objevné – v něm obsaženou ideologii vlastně prožila už ona 60. léta, čili každý další film na toto téma je spíše jakýmsi mementem.

V případě Wese Andersona to ale, jak již bylo řečeno, není nic nového – Fantastický pan Lišák prezentuje příběh přehnaných ambicí muže středního věku, který se nakonec smíří s chodem světa a svým místem v něm; Darjeeling s ručením omezeným je příběhem o iniciační cestě tří sourozenců, na níž dojdou duchovního osvícení a především stmelení rodinných vazeb apod. Sledujeme tak mnohokrát prověřené pravdy – to, co nám na tento fakt dává zapomenout, je 1) způsob jejich prezentace a 2) snaha tyto pravdy narušit zevnitř pomocí absurdity. Mohl by to vlastně být určitý druh diskursivního triku na diváckou recepci – publikum si ohromeně skládá dohromady geometrické tvary a jejich obsah vnímá automaticky. Trik by to byl, kdyby tímto postupem mělo dojít k zakrytí tvůrčí impotence (viz např. Alenku v říši divů Tima Burtona, kde se 3D efekt důsledně snažil zaneprázdnit oči diváka, aby si neměl čas všimnout, že není vyvíjena dostatečná snaha zaměstnat také jeho mozek). Moonrise Kingdom ale nechce nahodit stylistickou návnadu, aby přehlušil to, že by neměl o čem mluvit – vytváří vlastní jazyk, kterým sice sděluje známý příběh, ale vypráví jej nově a po svém. Tento jazyk je organicky propojen s příběhem – a právě fakt, že se jedná o známé příběhové schéma, nám umožňuje kochat se nově objevovanou „andersonovštinou“. Je to styl rovných a precizně vyměřených záběrů, prudkého střídání horizontálního a vertikálního. Samozřejmě zde nechybí ani obligátní Andersonův zpomalený záběr.

Geometrická kvalita nutí publikum přehodnotit způsob modelace prostoru, který spíše než snahu o plasticitu třetího rozměru připomíná jízdu vlakem – příznačné spojení vzniklo ve filmu Darjeeling s ručením omezeným, jehož značná část se odehrávala právě ve vlaku a kde ve finále dochází k prezentaci aktuálních činností jednotlivých postav takovým způsobem, jako kdyby divák procházel okolo jakýchsi kupé a sledoval, co se děje uvnitř. Např. dům hlavní ženské postavy Suzy proto dlouhou dobu působí jako sled místností rozložených v rovině, ačkoliv venkovní záběry zcela jasně ukazují vícepatrový domek. Tuto symetričnost a pravidelnost, kterou přebírají i klasické stylové postupy (záběr/protizáběr), pak některé prvky samozřejmě rozbíjí (buď cílevědomě nebo zcela bez motivace), ale je důležité, že v momentech, kdy vypráví větší měrou rozvržení a uspořádání obrazů než obraz sám (např. právě při budování prostorových představ), se Moonrise Kingdom drží geometrických postupů a symetrie. Příznačný pro naši myšlenku vlastního Andersonova filmového jazyka je fakt, že i prvky, které rozbíjí (už výše zmíněnou absurditou) hladký chod klasického hollywoodského vypravěčského postupu, jsou prezentovány v přesně vyměřených záběrech. Jako příklad může posloužit pitoreskní postava starého pána v kulichu, který se do příběhu doslova „vnutí“ ve chvíli, kdy se skupina místních dospělých marně snaží přijít na to, kde by měli hledat dva dětské uprchlíky. Muž se v tu chvíli zcela proti pravidlům klasického hollywoodského vyprávění zjeví coby deus ex machina a bez předchozího zapojení do pátrací akce (byl nám představen pouze na začátku filmu coby vypravěč, který sděluje potřebné informace o ostrově, na němž se příběh odehrává) sdělí pátračům přesnou polohu hledaných dorostenců. Toto zjevení – stejně jako pánovy zeměpisné informace v úvodu snímku – působí v rámci příběhu absurdně, ale je prezentováno sledem statických záběrů, v nichž pán svým zjevem v kulichu a svetru zaujímá klíčové místo jako pitoreskní návštěvník z jiného světa.

Moonrise Kingdom tak má své místo mezi ostatními filmy nejen jako pěkně barevná „hračka“, ale především jako prezentace sevřeného filmového jazyka, který není složen z náhodné skrumáže prvků, ale je vybudován cílevědomě a účelně.

Moonrise Kingdom

Režie: Wes Anderson
Scénář: Wes Anderson, Roman Coppola
Kamera: Robert D. Yeoman
Střih: Andrew Weisblum
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Jared Gilman (Sam), Kara Hayward (Suzy), Bruce Willis (Kapitán Sharp), Edward Norton (Randy Ward), Bill Murray (Walter Bishop), Frances McDormand (Laura Bishopová)
USA, 2012, 94 min.
Česká premiéra: 12. 7. 2012 (Bioscop)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru