Jednooký tygr

O československé předrevoluční kinematografii se mimo jiné traduje, že jsme díky ní patřili k velmocím dětského filmu. Nevím, nakolik byly tehdejší snímky prodávané do zahraničí a jak velkou návštěvnost měly v kinech či nakolik ovlivnily mladou generaci, tato tematika by si jistě zasloužila fundovanou studii, ale faktem je, že filmové příběhy ze současnosti s dětskými hrdiny určené stejně starému publiku pravidelně a v určitém množství vznikaly. Skutečností rovněž je, že po roce 1989 na rozdíl od pohádek zašly tyto počiny podobně jako animovaná tvorba na úbytě a na vyjmenování dětských titulů natočených v posledních dvaceti letech bychom nepotřebovali prsty více než dvou rukou. A o jejich kvalitě raději pomlčet. V tomto světle působí snaha tvůrců Modrého tygra (2012) navázat na „bohatou tradici“ sympaticky a díky patřičnému producentskému zázemí (film údajně přišel na 38 miliónů) bude jejich dílo jednookým králem.

Děti v uplynulém dvacetiletí z kina pochopitelně nezmizely. Producenti však míří na širší publikum. Vznikají pohádky a animované snímky na první pohled určené dětem, ale natočené tak, aby dokázaly pobavit i jejich rodiče, kteří stejně nejmenší diváky musí doprovázet (nejpříznačnější je v tomto smyslu tvorba studia Pixar). Na starší děti (cca od 9 let) už jsou zacílené i blockbustery, které se tváří, že jejich cílová divácká je věkově vyšší (pro chlapce jde většinou o dobrodružné sci-fi filmy typu Transformers – 2007, Captain America: První avenger – 2011… pro dívky díla jako Hannah Montana – 2009 apod.). Tato záměrně infantilizovaná zábava samozřejmě láká i nemálo dospělých. Zvláštní kapitolu tvoří ještě rodinné snímky, v nichž sledujeme peripetie všech členů rodiny a příběhy jsou podány tak, aby byly všem věkovým kategoriím srozumitelné (u nás např. tvorba Marie Poledňákové). Nedovedu si moc představit, jak celá rodina s nadšením vyrazí třeba na dětské sci-fi Kam doskáče ranní ptáče (1987) nebo na „holčičí“ titul Čarodějky z předměstí (1990). Ačkoliv tedy producent a režisér Petr Oukropec tvrdí, že natočil tradiční dětský film, tak jde spíš o film rodinný, jelikož si klade za cíl zaujmout i dospělé.

Petr Oukropec byl doposud znám jako jeden z producentů společnosti Negativ a o adaptaci fantazijní pohádkové knihy Modrý tygr Terezy Horváthové (podílela se i na scénáři) se v souvislosti s jeho osobou proslýchalo již několik let. Hovořilo se o několika režisérech (nejzajímavější a nejnadějnější by asi byl pozdní hraný debut mimořádného dokumentaristy Miroslava Janka), ale Oukropcovi projekt údajně natolik přirostl k srdci a měl o něm tak konkrétní a přesnou představu, že se nakonec rozhodl i pro režii. Na supervizi se domluvil s dvorním režisérem Negativu Bohdanem Slámou a možná je škoda, že mu režii přímo nesvěřil, poněvadž výsledek připomíná jiný producentův splněný sen o režii, a to Mazaného Filipa (2003) Václava Marhoula. Rovněž jde o, po všech stránkách, přepečlivě připravený film, jemuž lze v jednotlivostech sotva co vytknout, ale režisérovi a producentovi zřejmě chyběl odstup, jenž byl zapotřebí k tomu, aby výsledek přirozeně a nenuceně plynul a nedrhlo tempo vyprávění.

Největší slabinou je absence napětí. Modrý tygr postrádá vyprávěcí tah, po celou dobu jsem neměl o nikoho strach a ani hlavní hrdinové nemuseli čelit natolik zásadním protivenstvím, že by mě jejich osudy nějak zasáhly.

Přitom samotný námět, jenž sice není bůhvíjak originální, napínavou zápletku nabízí. Dva kamarádi Johanka (Linda Votrubová) a Matyáš (Jakub Wunsch) vyrůstají s rodiči (totiž každý s jedním z rodičů) v prostředí trochu zašlého, ale přesto půvabného skleníku tropických rostlin. Stejně kouzelně zastaralá je i celá čtvrť, na jejíž přebudování v luxusní komplex hypermoderních, ale odlidštěných budov má zálusk kariéristický (a snad i zkorumpovaný) starosta Rýp (Daniel Drewes). Děti neví, jak mu jeho plány překazit, ale v té chvíli ve městě vzbudí rozruch údajná přítomnost záhadného modrého tygra. Začnou mizet psi a Rýp chce tygra ulovit, aniž by bylo úplně jasné, proč a v čem ho případně ohrožuje.

Neoriginální námět zachraňuje půvabné a přitom nepodbízivé výtvarné pojetí, které nejen v podobě animovaných pasáží reprezentuje dětskou fantazii, spontánnost a hravost. Animace plní podobnou funkci jako ve filmu Kdopak by se vlka bál (2008). Hlavní hrdinka si leckdy neútěšnou realitu (to ovšem v obecně poklidném společenském klimatu Česka znamená, že se dospělí hádají nebo zvyšují hlas na děti) doplňuje představami rozpohybovaných dokreslovaček. Nasupená učitelka tak díky tomu funí jako rozzuřená saň apod.

Motiv kouzelného zvířete, které se náhle objeví v reálném světě, aby posloužilo jako katalyzátor pro hrdiny příběhu a oslava lidské imaginace a fantazie, dá vzpomenout na Jasného pohádkovou alegorii Až přijde kocour (1963). Modrý tygr však přímo cílí na dětské diváky, aby pochopili všechny dějové souvislosti a nuance. Na rozdíl od klasického díla 60. let se Oukropcovi nedaří tak umně balancovat mezi lyrizací a satirou.

Místy sklouzne až k plakátovému schematismu. Idylické prostředí botanické zahrady, kde neustále svítí slunce a přestože děti žijí s rodiči v maringotkách, nic jim nechybí, má ustoupit nové neosobní sklobetonové výstavbě, která nenabízí nic jiného než zkázu a postavy tudíž nemusí řešit žádná dilemata, protože proti nim stojí jednoznačné zlo. Zákeřný a arogantní starosta pochopitelně holduje agresivní jízdě ve velkém černém terénním voze. Patřičný důraz je kladen i na roli médií (televizní reportérka v podání Anny Polívkové), která vás mohou dostat na výsluní, ale i zničit. Podobně černobílá, takřka komunální kritika, poměrů se těžko snese v dílech pro dospělé, byť je třeba i názorově blízká a patřičně stylizovaná (viz. neúspěch Vorlova Ulovit miliardáře – 2009). Dětský film ale jako by měl unést určitá zjednodušení, poněvadž „žánr“ vyžaduje jednoznačnou polaritu dobra a zla. Podobně schematicky je pojaté i prostředí školy, v níž se učitelé-pedanti (Lenka Vychodilová a Hynek Čermák) věnují pouze represi, jako by se děj odehrával v 80. letech.

Naopak trochu problematicky vyznívá scéna, v níž se Johanka mamince (Bára Hrzánová) svěří, že utekla z vyučování (a pomineme, že u takto malého dítěte by si učitelka nepřítomnosti všimla a rodiče nepochybně dávno kontaktovala). Nejdříve ji kárá, ale když se dozví, že utekla po prezentaci Rýpova projektu, tak ji láskyplně obejme a uloží do postele, aniž by ji jakkoliv poučila, že utíkat ze školy není ideální. Postava maminky tak nepřímo naplňuje stereotyp rodiče, který a priori stojí za svým potomkem proti škole, aniž by se snažil zjistit, kde přesně leží pravda. K tomuto úsudku navádí i scéna, v níž se matka rozzuří, když se dozví, že učitelka dceři uštědřila záhlavek.

Aktuálním se jeví prezentovaný model neúplných rodin. Johanku s maminkou jejich tatínek opustil, Kytkovým maminka zemřela a je nabíledni, aby se jejich půlrodiny jednou spojily v jednu úplnou, ačkoliv mezi starým Kytkou (Jan Hartl) a Johančinou matkou žádná romantická linie naznačena není.

Nejlépe z herců vychází Jan Hartl jako bručounský zahradník Kytka, dětští představitelé nepůsobí toporným dojmem, jak se často stává, ale ani nijak neuchvátí. Zcela ploše a nevýrazně působí německý představitel zlotřilého starosty Daniel Drewes (herecky nevyužitá je i postava jeho řidiče-přisluhovače). Možná jeho výkon snížil postsynchron, ale nemohu se zbavit dojmu, že takovou příležitost by využil leckterý z českých herců lépe a dal by tak třeba vzpomenout padouchům z filmů Václava Vorlíčka či Oldřicha Lipského.

Vznikl film, jemuž se dostalo takřka ze všech stran náležité péče, ale opět selhává v jediném a tom nejpodstatnějším, ve scénáři, potažmo v jeho dramaturgii.

Modrý tygr

Režie: Petr Oukropec
Scénář: Petr Oukropec, Tereza Horváthová
Kamera: Klaus Fuxjäger
Střih: Jakub Hejna
Hudba: Jakub Kudláč
Hrají: Linda Votrubová, Jakub Wunsch, Barbora Hrzánová, Jan Hartl, Daniel Drewes, Lenka Vychodilová, Hynek Čermák, Jan Vodráček, Anna Polívková, Libuše Havelková
ČR/Německo/Slovensko, 2012, 90 min
Premiéra: 23. února 2012 (Bontonfilm)

 

Zdroj fotografií: http://modrytygr.ceskatelevize.cz