Nechat si Ji projít hlavou

Středa – první den po dni nula

Je 7 ráno, nebo míň. Tmu na cestě z Olomouce do Brna nahrazuje rozednívání nad Vysočinou. Odkrývá lesy plné zajíců, honáckých psů a hlavně hub. Pátrání po významu lesní tématiky 16. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava začíná.

Do městečka poznamenaného hlubokým „tužením se“ dorážíme před 10. dopolední. Mlhavou atmosféru dopoledne rozrušuje muskulatura Kamila Fily a nadpozemskost Víta Janečka. První zhlédnutý dokument Kronika zapomenuté smrti otevírá tématiku hodnou tohoto zamlženého dne. Nejen ve švýcarské Ženevě umírají lidé bez povšimnutí, jejich mrtvoly leží měsíce zavřené v bytech. Puch připomíná mrtvé krysy a sousedi jej řeší deratizací. Dokumentární film Pierra Moratha poukazuje na problematiku lidské lhostejnosti na modelovém příkladu Michela Christena (ne)pohřešovaného 28 měsíců. Možná až přehnaně hluboký lidský příběh dosáhl ve švýcarské televizi „prime time“ úspěchu. Mou hlavou však prochází jen emočně dramatická linka s výpověďmi dcery, home-videi a rodinnými fotkami v pozadí, ochuzena o přímé stanovisko autora i hlubší hodnotu sdělení.

Nezbývá než vstát a přesunout se do sálu o patro níž. Nejnovější dokument Olgy Sommerové Věra 68 je opěvný portrét sportovkyně, politické aktivistky, ženy. Silný, přesto nevyvážený. V každém případě však podnětný. Silou výpovědi i hrdinky samotné. A jelikož „sportu zdar“ platí pro toto město více než kde jinde, je filmem vhodně zvoleným.

Přesun k poetice. Shun Li a Básník (režie: Andrea Serge) je jedním ze tří fikčních filmů tohoto jinak dokumentárního festivalu. Spadá do sekce LUX Film Days1, v níž jsou představeny filmy zabývající se otázkami evropské identity. Do sekce byla zařazena také Fliegaufova sociální sonda Je to jen vítr a Tabu Miguela Gomese. Shun Li a Básník je elegií lásky, střetu přímořských kultur (japonské a italské) a bezvýchodnosti národního (před)určení. Možná až trochu přeexponovanou, přesto citlivou. Tak akorát na noční čaj a „dobrou“ noc.

Čtvrtek – den druhý po dni nula

Začínáme na Dva nula. Dopolední přednášky zahraničních tvůrců se smísily s polévkou z bufetu za 11 korun. Nejvyšší čas vyrazit na fotbal. Smršť částečně inscenovaných emocí prochází celým sálem. Smějeme se, rozčilujeme, komentujeme a občas se nevyhneme ani sprostým slovům. Psychologicky propojené spoluautorství je nejsilnějším znakem místního publika. Jihlavský divák je divák vnímavý. Hlavu má. Kritické oči v ní. Naslouchá i komentuje.

To jde velmi silně vidět například při diskuzi (p)o filmu Občan K. Podivení nad koprodukcí České televize střídá pobavené přijetí komerčních ústupků radikálního vzezření. Nejednotnost skupinové identity, boj proti sobě sama a tvrzení Davida Brudňáka, že film není filmem ZTOHOVEN, nýbrž filmem jednoho ze členů ZTOHOVEN o skupině ZTOHOVEN, vede k mému nadměrnému rozčilení, které může zachránit jen tanec v místním Dělnickém domě.

Soul Music Club a Please the Trees. Václav Havelka zvrácený v pohybech, odevzdaný hudbě, podprahově komunikující s publikem. Konečně jsme našli to správné dříví, naštípali a po koncertě odnesli do (V) lesa. Kobzova kreativní kavárna z vršovického podlesí nemohla chybět ani na tomto festivalu. Na taneční vlně následujeme kopulační pohyby Disjockejů Petra Marka a Johany Švarcové. Vidím (v sobě) první ježky. Jen ty houby stále nejsou v dohledu.

Pátek – den třetí

Jihlava se probouzí do nového dne. Nám, tanečníkům z předchozí noci, to trvá o trochu dýl. Po snídaní spojené s obědem se pozvolna přesouvám do Dukly na třetí blok Radiodokumentu. Poslechové sekce připravil pro festival Český rozhlas. Témata dotýkající se problematiky uchovávání dějinné paměti či kreativity v českém radiodokumentu jsou už vyčerpána. Třetí blok patří Skandinávii. První poslech: So long, Marianne je atmosférickou výpovědí dávné lásky Leonarda Cohena. Následující záznamy vnímám v polospánku. Akutní potřeba kávy mě vede do foyer kina Dukla, které trpí věčnou přeplněností. Nezbývá než vyrazit do města. Café Etage na Masarykově náměstí propojuje podivně secesní atmosféru s příjemnou ošuntělostí. Takovou, ze které se vám do deště ven nechce. S vidinou že za pochmurným počasím čeká pohodlí kinosedaček a nejprůbojnější dokumentární film celého festivalu to však jde snáz.

Pevnost Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše je „pohádkovou“ výpovědí o Podněsterské moldavské republice. Zemi, kde vládne populistický prezident Igor Smirnov, který miluje svůj lid a udržuje tuto nikým oficiálně neuznanou republiku daleko od korupce a drogových kartelů. Zemi, kde je policistů více než obyvatel, ale přesto zde útlak vyhrožováním nezachází do násilných krajností. Na svůj výslech si tu přišli i sami autoři filmu. Vycestovali totiž do Podněstří bez udělené novinářské akreditace. Přesto s odhodláním, fotoaparátem a diktafonem dokázali natočit snímek hodnotný jak po výpovědní, tak technické stránce. Především co se rámování obrazu týče.

Stejně rámované nadšení sdílím z přístupu samotného festivalu. Že je jihlavský divák divákem rozumným chápou i organizátoři. V sálech ani před sály vás nečekají žádná přehnaná omezení. Jak se do lesa volá, kapacita sálu se plní nad maximum, tak se z lesa ozývá a kolektivní atmosféra nabývá hlubších rozměrů. Jednou z nejnaplněnějších projekcí, při které někteří diváci sedí i na pódiu, je odvážný autorský projekt Víta Klusáka a Filipa Remundy Český žurnál. Svobodu pro Smetanu! Work in progress o nejaktuálnějším projevu lidskosti vzbuzuje rozpolcené reakce. Na jednu stranu působí Smetana jako komediant, který se nechal unést popularitou svého činu, na stranu druhou jako „hrdina dnešní doby“, kterého však do hrdinské pozice staví spíše kódování tohoto dokumentu a médií obecně. Pro Tamaru Moyzes2 je tykadlový řidič jedním z největších performerů dneška, pro mě „jen“ mužem, který jde neústupně za svým cílem (a to až za hranici mříží). Film sice nebyl zařazen do soutěže, není hotovým dílem, ukázal však schopnost České televize v roli producenta otevřít prostor k nahlížení na aktuální témata z autorského rubu. Dokumentární série Český žurnál v režii Klusáka a Remundy se od nového roku objeví na televizních obrazovkách.

Sobota – den předposlední

Na podzim padl sníh. Schováváme se v retro kavárně Divadla otevřených dveří. S fotografem Lidových novin a tematickými fotovzpomínkami na Jaro v Káhiře, pohřeb Magora Jirouse i Havla. V okolí DKO se pohybují myslivci, hon na dokument se pomalu chýlí ke konci a zvěřinové hody slavnostního zakončení můžou začít. Neúčastním se. Vychutnávám zelený čaj o patro výš a následně konečně doháním jeden obrovský osobní rest s názvem Aj Wei-wei. Radost z programové pocty tomuto čínskému umělci byla od začátku festivalu zakryta českými dokumenty. Aneb nebyl by festival festivalem, kdyby divák viděl všechno, co si původně naplánoval. Čeká mě však mírné zklamání. Roztříštěná forma narušila jinak silnou výpovědní hodnotu. A to doslova bez omluvy.3

Obdobně tomu je u snímku 04826 Jirous. Labutí patetismus, dvě ženy, agrese. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Magorovi a báli jste se zeptat, se dnes už jednoduše nedozvíte. Pod povrch se tento dokument rozhodně nedostává. Z debaty odcházíme s vizí, že by poslední festivalová noc měla skončit lépe. Zasněžená Jihlava nutí k idylickému rozpoložení. Co víc si tedy přát na závěr než tanec, spontánní koulování a spokojený spánek? Snad jen neděli.

Neděle – den, kdy se posunoval čas a skončil zase jeden festival

Dorazili jsme na kraj lesa. S přiznáním, že na hledání dokumentárních hub má nejspíš dramaturgická babička opravdu svá místa. V terči mého vnímání zanechala touhu k vnitřní revoltě. Alespoň na chvíli. Uniklo mi velké procento filmů, což je vždy nutné pro zachování plnohodnotného vnímání. A proto nelituji. Jihlava mi prošla hlavou a dupala na paty. Za rok se vrátí. A my doufám s ní. Lesu zdar, 17. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmu zvláště!