Evangelium podle Akiho

„Vždy jsem preferoval verzi pohádky, ve které Karkulka sní vlka a ne naopak, ale v reálném životě upřednostňuji vlky před těmi mdlými chlápky z Wall Street.“ Aki  Kaurismäki1

Říkat, že Aki Kaurismäki přišel ve svém posledním filmu lakonicky nazvaném Le Havre2 s radikální změnou svého stylu, by bylo bláhové tvrzení, kterému by stejně nikdo nevěřil. Opravdu, ani tady režisér neopustil svoji stylizaci, která překvapivě kombinuje současné reálie s poctou klasickým filmům, záběry v odstínech sytých barev (zejména modré), rock´ n´roll, jistou melancholii, sympatii k outsiderům, dvorní herečku Kati Outinen, a i když to tak velmi dlouho nevypadá, ochuzeni nebudou ani ti, kdo přišli na hudební výstup. Zároveň ale není možné dost dobře tvrdit, že by se finský režisér nikam neposouval a že by jeho styl zůstával stejný, jako řekněme před patnácti, dvaceti lety. Kaurismäki spíše působí dojmem zkušeného brusiče diamantů, který dobře ví, co z materiálu dostat, kde jemně přitlačit a kde naopak ubrat. Osobně se mi totiž zdá, že se autorův styl stává čím dál preciznějším, a to s každým dalším filmem. A také je možné vypozorovat, že od příběhů outsiderů, kteří si v těžkých podmínkách hledají štěstí jako nezaměstnaný ve filmu Ariel (1988) nebo depresivní úředník v Najal jsem si vraha (I Hired a Contract Killer, 1990), se Kaurismäki pomalu, ale jistě vydává směrem k vizím lepšího světa, kde je zdůrazněná lidská pospolitost a schopnost jeden druhému pomoci. Le Havre stojí zatím na vrcholu, kam se Kasmäkiuri v tomto směru posunul.

Le Havre je trestí Kaurismäkiho úvah o světě. Je skutečným sociálním filmem, který se odehrává v přístavišti a jehož hrdiny jsou pouliční čistič bot a nezletilý africký běženec. Na rozdíl od jiných evropských filmů na dané téma se ale finský autor rozhodl nezůstat u popisu problému ani u jeho depresivního zobrazení. Kaurismäki jde dál a troufá si dokonce navrhnout jisté řešení pro náš svět. Le Havre je poselství a je tedy jakýmsi evangeliem podle Akiho. Nakonec i v evangeliích se dějí zázraky, i když také jen pro potvrzení zvěsti, která by jako taková mohla dost dobře fungovat i bez nich. Z Kaurismäkiho se tedy čím dál víc stává v nejlepším slova smyslu kazatel. Dokladem, že si to velmi dobře uvědomuje a ještě si z toho dovede udělat legraci, je scéna, kdy k čističi bod přijdou dva katoličtí kněží v sutanách. Jako většina postav ve filmu kouří a na rozdíl od této většiny se navíc u kouření  přou o jakýsi detail z evangelia. Jeden káže druhému, zatímco jsou jim čištěny boty. Podle Akiho by na světě mohlo být lépe, kdyby k sobě lidé byli obyčejně laskaví, všímaví, shovívaví a pomáhali si a měli se rádi. Možná taky kdyby kouřili, poslouchali dobrou hudbu, nezabývali se zbytečnostmi a zbytečnými řečmi a užívali si každou sklenku vína, ale to je nakonec vedlejší. Pak by se dalo docela slušně přežít i v hnusném sociálním systému, který se prezentuje policejními raziemi a necitlivostí k člověku jako individuu. A také by stačilo, kdyby alespoň jeden článek řetězu v tomto systému přemýšlel s ohledem na vlastní svědomí, jako to dělá komisař Monet.

I proto bych spíše odmítal tezi, že Kaurismäki tentokrát přichází s pohádkou a že konstruuje idealistický svět. Le Havre sice neukazuje, jak se věci skutečně mají, ale naopak ukazuje, jak málo by mohlo stačit k tomu, aby se svět stal příjemnějším místem k žití. Respekt a úctu tu k sobě mají všechny strany. Když se spolu poprvé baví titulní čistič bot Marcel Marx (ano jeho jméno, jeho minulost v příběhu i jeho představitel odkazují ke slavné Kaurismäkiho adaptaci Bohémský život /La Vie de Bohéme/, 1992) a africký chlapec Idrissa, je v jejich dialogu vzájemná úcta. Nejen z Marxovy strany, ale i ze strany chlapce, jehož otec byl profesorem, a proto „je tak vychovaný“. Le Havre je tak jeden z mála filmů, který neobrací koloniální klišé na opačnou stranu. Zatímco dříve byli Afričané považováni za méněcenné a kuriozitu, nyní je na ně často nahlíženo jako na ubohé oběti zla kolonialismu a jako takoví bývají ve filmech zobrazováni jako ubožáci. Idrissa takový není. Je to člověk stejné  podstaty jako jeho hostitel. Kaurismäki k takovému zobrazování nemusí ani nutně používat všelijaké scenáristické a stylové berličky. V jeho světě laskavé periferie je všechno tak opravdové, že není problém mu to nevěřit. Možná i proto, že jeho styl je tak lakonicky studený a ironický, si může dovolit být na první pohled idealističtější než všichni okolo, kteří se snaží z diváka vyždímat co nejvíce emocí. Kaurismäki navíc umí svůj příběh vyprávět s neokázalým morálním poselstvím a přitom s humorem a ironií. Ostatně, že se ve filmu v roli doktora objeví francouzský režisér a komik Pierre Étaix, je nejen svého druhu poklona vlastním vzorům, ale navíc ještě milý fórek pro znalce.

Aki Kaurismäki natočil svůj další film a zase se mu povedl, jak ostatně u jednoho jeho předchozího filmu v Cannes podotkla Kati Outinen. Teď si jen přát, aby si jeho vizi světa přivlastnilo co nejvíce lidí.

Le Havre

Scénář a režie: Aki Kaurismäki

Kamera: Timo Salminen

Hrají: André Wilms, Kati Outinen, Jean-Pierre Darroussin, Blondin Miguel ad.

Finsko / Francie / Německo, 2011, 93 min.

Česká premiéra: 5. ledna 2012 (CinemArt)