free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Festivalový zápisník ze Santa Barbary

Festivalový zápisník ze Santa Barbary

REPORTÁŽ: Mezinárodní filmový festival v Santa Barbaře – MILAN HAIN -

Projekcí komediálního dramatu Et maintenant, on va oú? (Where Do We Go Now?, 2011) libanonské režisérky Nadine Labaki skončil v neděli 5. února 27. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Santa Barbaře, malebném letovisku na pobřeží Kalifornie. Během jedenácti dní bylo odpromítáno téměř dvě stě filmů ze 44 zemí světa, z toho 16 bylo uvedeno ve světové a 37 v americké premiéře. Přehlídka se koná ve filmově hektickém období – částečně se překrývá se Sundance v Utahu nebo s MFF v nizozemském Rotterdamu a zahájena byla pouhé dva dny po vyhlášení oscarových nominací. Přesto dokázala přilákat jak stovky diváků, tak řadu lidí z oboru – filmařů, producentů a novinářů.

Ambicí tohoto textu není předložit historii festivalu ani komplexně zhodnotit jeho dramaturgii. Zaměřit se chci výhradně na 34 snímků, které se mi v průběhu přehlídky podařilo zhlédnout. Pro přehlednost je rozdělím do několika skupin, které částečně – ovšem ne zcela – kopírují programové sekce, v rámci nichž byly uvedeny. Důležité je rovněž zmínit, že některé programové bloky zůstaly zcela mimo moji pozornost, a tak nebudou zastoupeny jediným titulem. Jedná se například o sekci španělské a latinskoamerické kinematografie nebo dokumenty o extrémních sportech či vaření.

Americký nezávislý film

Současná americká kinematografie měla na festivalu početné zastoupení, ve většině případů se však jednalo o průměrné, ničím nevybočující snímky. Sassy Pants (2012) debutující režisérky Coley Sohn je dalším z řady filmů o utrápeném a nepochopeném teenagerovi, tentokrát sužovaném přehnaně ochranářskou matkou. Překvapivé je snad jen obsazení Haleyho Joela Osmenta do role homosexuálního přítele otce hlavní hrdinky. Think of Me (2011) divákovi předkládá až dardennovskou látku o svobodné matce z Las Vegas, která se v důsledku finanční tísně rozhoduje, zda se vzdát jediné dcery. Režiséru Bryanu Wizemannovi se však nepodařilo vystihnout motivace a tíseň hlavních postav a celý film vyznívá velmi nepřesvědčivě. I částečně autobiografické drama Mighty Fine (2011) Debbie Goodstein zkoumá téma rodičovství – tentokrát prostřednictvím vztahu dvou dospívajících dcer a autoritativního otce v podání Chazze Palminteriho. Rutinnímu a šablonovitému snímku, kterému se nepodařilo plně využít zasazení do jižanského New Orleans, by však lépe seděla televizní obrazovka.

Další film ženské autorky s názvem Vinyl (2011) vypráví o velkém rock’n'rollovém podvodu, kdy dříve populární kapela touží po comebacku, ale hudební vydavatelství nemají zájem. Její frontman se proto rozhodne najmout skupinu dospívajících „náhradníků“, kteří mají přilákat mladé fanoušky a s nimi i pozornost médií. Nevyvážená hudební komedie Sary Sugarman až příliš často sklouzává ke karikatuře a zdaleka se nevyrovná například Škole ro(c)ku (2003) Richarda Linklatera. Velké naděje vzbuzoval nízkorozpočtový černobílý snímek Kurta Kuenneho Shuffle (2011) vyprávějící o muži, který svůj život neprožívá lineárně, ale místo toho se probouzí ve zcela náhodné dny. Pozoruhodná premisa je však v závěru rozmělněna sérií zbytečného dovysvětlování a sentimentálním happyendem. Jak by si s látkou poradil Christopher Nolan? Snímek Barrymore (2011) s Christopherem Plummerem v titulní roli legendárního herce Johna Barrymorea je založen na úspěšné divadelní inscenaci, poprvé premiérované v roce 1996. Filmová verze bohužel nabízí jen miminum kinematografických nápadů a její jediný smysl vidím v tom, že umožnuje alespoň zprostředkovaně přiblížit širšímu publiku Plummerův mistrovský výkon, který mu před patnácti lety vynesl cenu Tony.

The Kill Hole (2012) Mischy Webleyho je nepovedenou poctou americkým válečným veteránům, kterou sráží zejména nedostatečně propracované motivace postav a toporné herecké výkony. Naopak Detachment (2011) Tonyho Kaye byl jedním z nesporných vrcholů festivalu. Příběh suplujícího učitele na problémové střední škole, kterého bravurním způsobem ztvárnil Adrien Brody, je upřímnou a naléhavou generační výpovědí o zodpovědnosti za stav současného světa. Film je dynamizován a ozvláštňován rychlými střihovými sekvencemi nebo animovanými vsuvkami koncipovanými jako kresby na školní tabuli.

Současný francouzský film

Mladý francouzský film byl na festivalu zastoupen především díky soutěžní sekci Cinema Nouveau, která divákům nabídla sedm snímků začínajících tvůrců. Cenu poroty si odnesl celovečerní debut Jeana-Jacquese Jauffreta Aprés le Sud (Heat Wave, 2011), v němž se protnou osudy čtyř protagonistů. Snímek, mj. tematizující otázky rodičovství a tělesnosti, je vyprávěn nelineárně, přičemž některé události nahlížíme z více perspektiv. Přestože Aprés le Sud nepřináší nic revolučního, je jasným důkazem, že forma síťového narativu (viz např. zde) je pro mladé filmaře stále atraktivní. Další dva snímky představily různé pohledy na dospívání. Mike (2011) Larse Blumerse je nevyrovnanou sondou do života teenagera, vyrůstajícího v zapadákově na hranici Francie, Německa a Švýcarska. Zatímco první hodina je hrána jako komedie, v poslední třetině se tvůrci snaží přepnout do vážnější polohy, což se ovšem příliš nedaří. J’aime regarder les filles (2011) vypráví příběh rodinných a milostných problémů dospívajícího mladíka v raných 80. letech. Paralelně s tím snímek zkoumá třídní a politickou problematiku (prezidentské volby, které v roce 1981 vyhrál Francois Mitterand). První celovečerní film Frédérica Loufa povedeným způsobem evokuje jak společenskou atmosféru doby, tak zmatek (milostný, politický), který tehdejší mládež prožívala.

Silný divácký zážitek zprostředkoval i letošní francouzský kandidát na Oscara La Guerre est déclarée (Declaration of War, 2011). Komorní film ozvláštněný zcizovacími postupy, upomínajícími na francouzskou novou vlnu (nezúčastnění heterodiegetičtí vypravěči, užití hudby, trikové scény), zkoumá partnerský vztah dvojice, která se vyrovnává se synovou rakovinou. Snímek Valérie Donzelli a Jérémieho Elkaima, kteří rovněž ztvárnili hlavní role, získal nedávno tři ceny na festivalu v Gijónu. Fikční film na motivy skutečných událostí nazvaný Les hommes libres (Free Men, 2011) triumfoval v soutěžní sekci mezinárodních hraných snímků. Jedná se však o průměrné, filmařsky neinvenční drama o alžírském odboji v okupované Paříži roku 1942. Oba snímky byly uvedeny i u nás v rámci Festivalu francouzského filmu.

Další mezinárodní novinky

Patrně největším hitem festivalu se stal Starbuck (2011) kanadského režiséra Kena Scotta, který po zásluze získal cenu diváků. Úžasně vtipná tragikomedie o muži, který před lety opakovaně daroval sperma a nyní se dozvídá, že je otcem 533 dětí, nikdy nesklouzává k lacinosti či plochosti a opřít se může především o vypointované situace a dialogy a výkon Patricka Huarda v titulní roli (Starbuck, pseudonym, který protagonista užíval při darování spermatu, je původně jméno plodného kanadského býka). Snímek byl prodán do řady států a jsem přesvědčen, že úspěch by slavil i v české distribuci. Kanadu v Santa Barbaře rovněž zastupovala road movie I’m Yours (2011) o cestě bankovního makléře a půvabné mladé ženy z Manhattanu do Ontaria. Tvůrci nám postupně odhalují překvapivé informace o obou z nich, až se v závěru celý film utápí v nepřesvědčivosti a přehnaném sentimentu.

Za road movie lze označit i britský černohumorný snímek Behold the Lamb (2011), v němž se protnou osudy svobodné matky závislé na drogách, dealera drog ve středním věku…a jednoho nevinného beránka. Celovečerní debut Johna McIlduffa umně využívá exteriéry Severního Irska, ale jinak nenabízí nic překvapivého či zapamatováníhodného. Podobně lze hodnotit i další britský příspěvek nazvaný Up There (2011) vyprávějící o právě zesnulém muži, kterému není dopřáno putovat až „tam nahoru“. Místo toho se musí jako opatrovník starat o další zemřelé. Potenciál zajímavé premisy ale zůstává nevyužit a celý film se – podobně jako hlavní hrdina – potácí ve vzduchoprázdnu, aniž by někam směřoval. Velká očekávání byla spojována s novinkou Pawla Pawlikowského The Woman in the Fifth (2011), která vznikla v britsko-francouzsko-polské koprodukci podle románu Douglase Kennedyho. Filmu se daří budovat atmosféru nejistoty a neustáleho ohrožení, šikovně využívá neatraktivních exteriérů okrajových pařížských čtvrtí a nesporným pozitivem je i soustředěný herecký výkon Ethana Hawkea. V poslední třetině je ale odhalena překvapivá pointa, kterou ne každý divák dokáže přijmout. Stejně neuspokojivě na mě působilo neukončení několika slibných motivů.

Alpeis (Alps, 2011) řeckého režiséra Giorgose Lanthimose jsou absurdní komedií o skupince čtyř lidí, kteří se nechávají najmout jako „náhradníci“ zesnulých osob, aby tak pomohli pozůstalým překonat jejich zármutek. Pomalé tempo, černý humor a eliptické vyprávění jsou zárukou, že snímek ocení pouze nároční a pozorní diváci. Přitažlivost belgického snímku Rundskop (Bullhead, 2011) zvýšila informace, že byl vybrán do užší nominace na Oscara. Typově přesně obsazené drama se odehrává v netradičním prostředí obchodu s dobytkem a hormony (což se projevuje důrazem na animálnost a tělesnost). Snímek účelně využívá flashbacky, aby odhaloval traumata a křivdy z dětství a objasňoval tak motivace postav. Nezvyklý divácký zážitek zprostředkovala i ruská satira zasazená do období jelcinovských 90. let Generation P (2011). Adaptace románu Viktora Pelevina, u nás uvedená v rámci loňského ročníku karlovarského festivalu, sice dobře vystihuje ducha doby, v některých pasážích ale působí až příliš lacině a nesoudržně.

V rámci dopoledního představení pro rodiny byl promítán australský hit Red Dog (2011) vyprávějící příběh legendárního psa, který v 70. letech sjednotil komunitu těžařů na západě Austrálie. Ač poměrně zručně natočený, Red Dog ani zdaleka nedosahuje intenzity takového Hačika (2009). Sonner av Norge (Sons of Norway, 2011) jsou rovněž zasazeni do období 70. let, na jejichž pozadí zkoumají vztah volnomyšlenkářského otce a dospívající syna, který se stává členem punkové skupiny. Punk je ukazován jako životní styl, který v konečném důsledku nic neřeší: syn se svým rebelstvím snaží vyrovnat s matčinou smrtí, nakonec však poznává, že se jedná pouze o přechodnou fázi. V epizodní roli se ve filmu objevuje bývalý frontman Sex Pistols Johnny Rotten.

Česká stopa

Na přehlídce byly uvedeny dva snímky českého původu. Alois Nebel (psali jsme o něm zde) se dočkal rozporuplných reakcí, kdy diváci sice oceňovali jeho originální výtvarné řešení, zároveň ale nedokázali plně proniknout do jeho příběhu, který je vyprávěn pomalu a hlavně vyžaduje alespoň rámcovou znalost československých dějin 20. století. Nickyho rodina byla naopak přijata jednoznačně kladně, z části jistě proto, že vypráví univerzálně srozumitelný příběh, který silně působí na divákovy emoce. Během trvání festivalu se šířily zprávy o jejích kvalitách, a tak nakonec ke dvěma plánovaným projekcím přibyla ještě třetí.

Dokumenty

Wendersova Pina (2011) byla v září uvedena i v našich kinech a její podrobnou recenzi si můžete přečíst zde. Stačí tedy jen ve stručnosti zmínit, že se jedná o v jednotlivostech podmanivý, ale celkově vlastně ničím nepřekvapivý a v určitých ohledech nedotažený dokument. A Place of Her Own je časosběrný portrét židovské dívky, která se v arabské komunitě (ne)snaží vychovávat své tři syny. Ačkoliv filmaři Reut sledovali čtyři roky, nepodařilo se jim nasbírat dostatek zajímavého materiálu, a dívka tak i po skončení snímku zůstává nerozluštitelnou enigmou, které jsme se vůbec nepřiblížili. Ve stejném programovém bloku, zaměřujícím se na židovská témata, byl uveden dokumentární portrét známého atleta a sportovního komentátora Glickman (2011). Film byl seskládán z přibližně stovky hodin archivních materiálů a nově pořízených rozhovorů a nadšení a pečlivost jeho autora, Jamese Freedmana, je na něm znát. Výsledkem je zábavný a informativní dokument o muži, jenž většinu života zasvětil sportu a práci pro děti a mládež. Dalším portrétním snímkem je Cure for Pain: The Mark Sandman Story (2011) o předčasně zesnulém frontmanovi low-rockových Morphine. Film představuje Sandmanovu osobnost, rodinné zázemí, cestu ke slávě a nemalý prostor věnuje i jeho smrti během hudebního festivalu v italské Palestrině. Jeho výpovědní hodnotu snižuje pouze špatná kvalita obrazu a zejména zvuku. Tahrir (Tahrir: Liberation Square, 2011) dává divákům pocítit atmosféru egyptské revoluce z ledna a února 2011. Tvůrce símku Stefano Savona do dění kolem sebe nijak nevstupuje – nechává kameru, aby v dlouhých záběrech zaznamenávala lidi shromážděné na náměstí Tahrir a sledovala jejich naděje a zklamání, diskuze o budoucnosti země i emotivní výbuchy vzteku a zoufalství. Někdy se však zdá, že Savona neměl k dispozici dostatečné množství poutavého materiálu a devadesátiminutový snímek tak může místy připomínat nesestříhaný záznam určený pro televizní zpravodajství.

Retrospektivy a zvláštní uvedení

Snímky v rámci miniretrospektivy Lawrence Kasdana, jehož novinka Darling Companion (2012) celý festival zahájila, a tři restaurované klasiky z archivu Warner Bros. (Ben-Hur, Mechanický pomeranč a Nebezpečné známosti) překvapivě patřily k divácky méně vděčným titulům. Z mnou zhlédnutých filmů nejvýše hodnotím Kasdanův Grand Canyon (1991), ambiciózní generační výpověď, která se komplexním způsobem zamýšlí nad univerzálními společenskými problémy. V žáru vášně (Body Heat, 1981) stejného tvůrce je povedený post-feministický neo-noir, variující zápletku Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944). Ben-Hur (1959) na velkém plátně odhalil své silné stránky i slabiny: jeho vyprávění je neúnosně dlouhé a plné patosu, některé scény – především slavný závod koňských spřežení – jsou však stále strhující.

K vrcholům festivalu bezpochyby patřila projekce Murnauova Fausta (1926) s originálním hudebním doprovodem místní indie kapely Gardens & Villa. Zážitek kazila pouze špatná obrazová kvalita filmu.

Festival oficiálně skončil v neděli 5. února, obyvatelé Santa Barbary však budou mít možnost zhlédnout většinu vítězných snímků během tzv. třetího víkendu ve dnech 11. a 12. února.

Přehled rozdaných cen

American Riviera Award za přínos americké kinematografii: Martin Scorsese
Modern Master Award za přínos americké kinematografii: Christopher Plummer
Virtuosos Award (pro herce, kteří se v uplynulém roce představili v průlomových rolích): Demian Bichir, Rooney Mara, Melissa McCarthy, Patton Oswalt, Andy Serkis a Shailene Woodley
Cinema Vanguard Award za přínos kinematografii a odhodlání pouštět se do umělecky riskantních projektů: Jean Dujardin, Berenice Bejo
Cena pro mimořádného herce uplynulého roku: Viola Davis

The Panavision Spirit Award pro nejlepší nezávislý film: Up There (r.: Zam Salim)
Zvláštní cena poroty: Barrymore jako uznání mimořádného hereckého výkonu Christophera Plummera (r.: Erik Canuel)
Cena pro nejlepší mezinárodní film: Free Men (r.: Ismael Ferroukhi)
The Nueva Vision Award pro nejlepší španělský či latinskoamerický film: Historias que so existem quando lembradas (r.: Julia Murat)
Mimořádné uznání poroty: El Rumor de las Piedras (r.: Alejandro Bellame Palacios)
Nejlepší dokumentární snímek: Pretty Old (r.: Walter Matteson)
The Cinema Nouveau Award: Apres Le Sud (r.: Jean-Jacques Jauffret)
Bruce Corwin Award pro nejlepší krátkometrážní hraný snímek: L Train (r.: Anna Musso)
Bruce Corwin Award pro nejlepší animovaný snímek: The Missing Key (r.: Jonathan Nix)
Social Justice Award pro dokumentární film: Dirty Energy (r.: Bryan Hopkins)
Divácká cena: Starbuck (r.: Ken Scott)

Oficiální stránky festivalu

Fotogalerie na Facebooku

Print Friendly

Autor

Počet článků : 116

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru