Lobovy sebrané spisy

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 10. listopadu 2012 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Lobo: Kostěj nesmrtelný (Alan Grant, 2012) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Dalo by se říct, že Lobo patří mezi kmotry, kteří stáli u zrodu comicsového magazínu CREW. Povídka Pěkně prsatý propadák se totiž objevila hned v prvním čísle, načež se tento antihrdina na jeho stránky pravidelně vracel. To však nebyl původní Lobo, tak jak jej vymyslel Roger Slifer a nakreslil Keith Giffen coby intergalaktického padoucha, žoldáka a lovce „lidí“ v comicsu Omega Men (1983). Tuzemský čtenář zná až Lobovu inkarnaci do podoby superdrsného (intergalaktického, samozřejmě) motorkáře a nájemného zabijáka, který kouří tlusté doutníky, chlastá, děvkaří a největší potěšení mu činí spráskat co nejvyšší počet protivníků na jednu hromadu. Vzhledem k rychlé hojivosti utržených zranění se zdá, že tento Lobo, jehož v průběhu 90. let scenáristicky ošetřoval Alan Grant (nar. 1949), je vlastně ad absurdum dovedená parodie na Wolverina.

A parodicky zpracovaná je také většina jeho dobrodružství, jak dokládá právě vydaný Kostěj nesmrtelný. Všechny čtyři příběhy se již na stránkách CRWe objevily: úvodní Pěkně prsatý propadák si střílí ze soutěží královen krásy, Gauneři (CREW č. 3) parazitují na slavném Tarantinově filmovém debutu, Lobo dobývá Hollywood (CREW č. 13) je trefná satira na studiový systém a titulní Kostěj (Modrá CREW) se (mimo jiné) vysmívá populárním duchařským příběhům. Po pravdě řečeno, Alan Grant zdaleka nepatří do stejné scenáristické ligy jako comicsoví autoři, jimž se na stránkách 25fps běžně věnujeme (Miller, Moore, Mignola, Gaiman, Azzarello nebo Sakai). Je to libretista spíše průměrný, ale nelze mu upřít smysl pro (místy pěkně zvrácený) humor a vtipné glosy. Comicsy s Lobem jsou naplňováním předem daného mustru, kdy vše je záměrně (parodicky) přehnané: titulní hrdina, jeho vulgární slovník, násilné scény. Tomu se přizpůsobuje i groteskní kresba. Každý příběh výtvarně zpracoval jiný profesionál, ale ničemu a nikomu to tentokrát nevadí. Pochybuji, že by se někdo přel o to, zda je Lobo lepší od Balenta, Alamyho, nebo třeba Garréseho (Lobo spoutaný, CREW č. 7, parodie na vězeňská dramata), hlavně že nechybí cákance krve, hák zasekávaný do hlavy, utržené končetiny a megapřestřelky.

Z hlediska filmového fanouška je nejzábavnější částí Lobo v Hollywoodu. Scenárista je zde vykreslen jako nešťastník, který nemá nad svým dílem žádnou kontrolu, režisér (Tim Buřtoň) kašle na diváka a točí si víceméně pro sebe, producent tuší, že vzniká propadák, a tak se snaží předejít finanční ztrátě pojistným podvodem. Vše korunuje mechanický King Kong, který se vyjadřuje pouze ve zkultovnělých filmových replikách (včetně závěrečného zabručení: „Poupě.“). Lobo zde dokonce „vyblije to poselství“ (o podstatě továrny na sny) a na Kongově hřbetě mizí v kýčovitém západu slunce. V této scéně jako by Grant zároveň reflektoval svou vlastní práci – vím, že píšu jen zábavně ulítlé hovadiny, no a co, ta velká literární poselství holt hledejte někde jinde.

Lobo je prostě svéráz, Velký šéf, poslední Czarnian žijící z groteskního násilí a popkulturních referencí. Takový comicsový Chuck Norris (nikoli samotný herec, ale nadživotní, mýtická postava existující v bezpočtu vtipů, podobně jak jej tvůrci zakomponovali do děje druhých Postradatelných). Někoho rozesměje, jiného znechutí. Berte, nebo nechte ležet. Osobně mne pobavila představa, jak se „křesťané“ Nečas a Kalousek pod vládní lavicí přetahují o sešit s Lobem tak dlouho, až jej přetrhnou. Načež se objeví Lobo a s démonickou průpovídkou (nejlépe ve výtečném překladu Šimona Španihela či Pavla Dorta) jim něco ošklivého provede. Třeba lobotomii…