O Noir City a Haasovi s Eddiem Mullerem, carem filmu noir

V pátek 20. ledna bude v San Franciscu zahájen jubilejní 10. ročník zdejšího vyhlášeného noirového festivalu Noir City pořádaného Film Noir Foundation (poprvé jsme o něm informovali zde), který jsme se jakožto skalní noiroví příznivci rozhodli navštívit. Během deseti dnů bude v slavném kině Castro Theatre promítnuto šestadvacet snímků. Kromě naprostých klasik, jakými jsou Hustonův Maltézský sokol (1941), Premingerova Laura (1944), Gilda (1946) Charlese Vidora nebo Temná pasáž (Dark Passage, 1947) Delmera Davese, nabídne program rarity v podobě noirových komedií Unfaithfully Yours (1948) v režii Prestona Sturgese a The Good Humor Man (1950) od Lloyda Bacona či adaptace románu F. Scotta Fitzgeralda The Great Gatsby (1949). Největším lákadlem pro nás ovšem zůstává americký režijní debut českého emigranta Huga Haase Pickup (1951).

Aktuální zpravodajství z Noir City můžete sledovat na našem noirovém blogu a jeho facebookových stránkách. Shrnující reportáž posléze najdete na stránkách 25fps. Zatím si můžete přečíst rozhovor s vůdčí osobností Noir City Eddiem Mullerem, novinářem, filmovým historikem a v neposlední řadě zakladatelem a prezidentem Film Noir Foundation, kterému se ne náhodou přezdívá „car filmu noir“.

Eddie Muller je mj. autorem monografií Dark City: The Lost World of Film Noir (1998) a Dark City Dames (2002)

Mohl byste krátce popsat záměry a aktivity Film Noir Foundation?

Film Noir Foundation byla založena s cílem zachránit a zrestaurovat filmy noir, které by jinak pravděpodobně nepřežily. Chtěl jsem zajistit, abychom měli k dispozici kvalitní 35mm kopie filmů, které jsem si zamiloval, zejména nezávisle produkovaných snímků ze 40. a 50. let, které za sebou neměly podporu velkých produkčních společností. Mnoho takových filmů může snadno proklouznout. Například Lupič (The Prowler, 1951) Josepha Loseyho je film, který byl známý zejména díky své pověsti, protože byl v celé zemi dostupný v jediné – a to ještě hodně špatné – kopii. Našli jsme solidní pozitivní kopii s filmem v nefunkční laboratoři v Los Angeles a použili ji pro vytvoření nově zrestaurovaného negativu. Naše verze byla nedávno užita jako základ pro DVD, které se v roce 2011 dočkalo nesmírného ohlasu jak v USA, tak ve Francii, protože se tak jeden z Loseyho nejlepších filmů dostal zpátky do širšího oběhu.1

Vedle těchto aktivit se snažíme vzdělávat mladé lidi a učit je hodnotě klasických filmů tak, aby jim veškerá moderní technologie – 3D, HD a tak podobně – nezabránila v ocenění klasického způsobu vyprávění ve starších filmech a zejména v noirech. Takže když uvádím filmové festivaly v nejrůznějších městech, snažím se při té příležitosti chodit do škol, abych mladé lidi přesvědčil, jak skvělé tyto filmy jsou a jak významně ovlivnily mnoho snímků, které vznikají dnes.

Jak velký tým připravuje festival Noir City?

Jádro organizačního týmu se snažíme držet co nejmenší – jako speciální jednotku v armádě. Čím méně času strávíte administrací, tím více času máte na to opravdu něco dokázat. Což ale neznamená, že bychom se rok od roku nevyvíjeli a nerozrůstali. Jak Film Noir Foundation, tak Noir City – což jsou dvě různé entity – přibývají na síle. Film Noir Foundation profituje z velikosti Noir City, ale festival je samostatnou akcí. Pořádá jej skupina asi šesti lidí a několika desítek dobrovolníků. A věřte mi, nikdo za svou práci nedostává příliš zaplaceno. Veškeré výnosy jdou na záchranu filmů!

Co dělá ze San Francisca dokonalé noirové město /Noir City/?

Jestli máte na mysli San Francisco jako dějiště filmů noir, je to jemu vlastní smysl pro tajemství a zároveň fakt, že se jedná o velmi malé město. Současně je to poslední zastávka, jestliže směřujete přes Spojené státy na západ – nebo první zastávka, pokud přijíždíte z Dálného Východu. San Francisco vždy sloužilo jako křižovatka, místo, kam lidé přijížděli nacházet – a ztrácet – sami sebe.

Jako město, které miluje film, je San Francisco téměř na úrovni srovnatelné s Paříží. Úspěch, jakého jsme zde dosáhli s Noir City, by se nemohl přihodit nikde jinde v Americe. Je to dáno lidmi tady a grandiózním Castro Theatre, které stále funguje jako jednosálové kino s kapacitou 1 400 míst. Lidé si uvědomují, že se jedná o něco výjimečného, a přijali jej za své. Zatímco mnoho Američanů dnes upřednostňuje sledování filmů ze svých domovů prostřednictvím počítačových obrazovek nebo širokoúhlých televizorů, obyvatelé San Francisca všech věkových skupin se stále rádi vydávají do kina, tak jako ve 40. letech.

Které filmy z letošního programu si podle vás divák nejlépe užije na velkém plátně?

Všechny! Přesně tak byly zamýšleny – aby byly viděny v kině na velkém plátně. Je úžasné, kolik to přidá i jinak průměrnému filmu, když je promítnut v precizní kopii na velkém plátně. Proto se každý rok snažíme uvádět několik důvěrně známých filmů jako Laura, Gilda a Maltézský sokol po boku noirových rarit – lidé tyto filmy mohou znát, ale s největší pravděpodobností je nikdy neměli šanci vidět na velkém plátně, v celé jejich nádheře. Bohužel, v poslední době, kdy se standardem stává digitální projekce, musím lidem zdůrazňovat, že to je možná poslední příležitost vidět tyto klasické filmy z 35mm kopie.

Co se osobních preferencí týče, jsem velký fanoušek filmu The Breaking Point (1950)2 a jsem nadšen z toho, že nám Filmová nadace Martina Scorseseho umožnila premiérově promítnout restaurovanou verzi tohoto snímku.

Jakožto noiroví fanoušci z České republiky máme zvláštní slabost pro Huga Haase. Jaký je váš názor na tohoto filmaře? A co vás přimělo do letošního programu zařadit jeho Pickup?

Myslím, že příběh Huga Haase je jedním z velkých příběhů americké kinematografie 50. let. Seriózní kritici jej pochopitelně neberou vážně, nicméně jemu se podařilo najít přesně ten způsob, jak v Hollywoodu pokračovat v kariéře a zároveň uspokojit vlastní touhu psát, režírovat a hrát. A jeho filmy jsou lepší, než si většina lidí uvědomuje! Pickup je dobrý, stejně tak Strange Fascination. Haas je jedinečný, je to ryzí auteur, což je termín přezíravě připisovaný tolika režisérům, že ztratil veškerý význam. Ale Haas skutečně je auteur. Nemyslím si, že by to byl génius jako například Sam Fuller, další z auteurů 50. let, ale jeho filmy jsou rozhodně zajímavější, než se všeobecně soudí.

Co z filmu noir dělá skupinu filmů tolik přitažlivou pro současné publikum? Z jakých důvodů je stále – několik desítek let od dob své největší slávy – tolik populární?

Mám vlastní teorii, podle které dnes lidé rozpoznávají moment v polovině 20. století, v letech těsně po válce, jako zlomový bod v americké kultuře – jako bod, kdy kultura ztratila veškeré zbytky nevinnosti a její kvalita začala klesat. Zdá se mi, že většina z největších uměleckých a estetických úspěchů – ve výtvarném umění, filmu, literatuře, hudbě, módě, grafickém designu a architektuře – spadá právě do tohoto období. Ale současně s tím se pod povrchem objevilo něco nového, co nás přinutilo zpochybňovat naši národní identitu. Je to patrné v politice té doby, v souboji o kontrolu veřejného mínění, v krizi kolem atomové bomby, v nespoutaném nárůstu konzumní kultury od 50. let dál.

Nechci tomu přikládat přehnaný význam, protože vím, že pro mnoho lidí je láska k filmu noir velmi jednoduchá: jsou to podmanivé a úžasně odvyprávěné příběhy. Ale když vidím nadšení, s jakým se lidé k noiru obracejí, nabývám přesvědčení, že je v tom ještě něco víc. Připadá mi, jako bychom tehdy dosáhli vrcholu: vypadali jsme lépe, uměli jsme se vyjadřovat, měli jsme styl – ale ani to nám nezabránilo v sebedestrukci – a přesně to je podle mě étos, který tvoří základ celého filmu noir.

Na závěr bych chtěl jen dodat, že je načase, aby i Praha měla svůj festival amerického filmu noir! V Československu jsem byl v roce 1989, zrovna, když tam probíhala revoluce, a byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého života. Od té doby jsem se tam už nepodíval, ale zajímalo by mě, jak se to tam změnilo. Vyměnil jsem spoustu desek s americkou hudbou za revoluční plakáty vyrobené studenty a všechny je mám stále schované. Je to pěkná sbírka. Naposledy jsem se na ni musel podívat, když zemřel Havel. A konečně se chystám vidět film …a pátý jezdec je Strach (1964), což je jediný český noir známý ve Spojených státech. Pokud je k dispozici kvalitní 35mm kopie, rád bych jej někdy promítnul ve Státech.

Anglickou verzi rozhovoru najdete zde.