Dokončený obraz Ermanna Olmiho

Po sebraných textech Andreje Tarkovského, rozhovorech s Jimem Jarmuschem nebo Jeanem-Lucem Godardem přichází příbramské nakladatelství Camera Obscura s další publikací sdružující texty tentokrát o italském režiséru Ermannu Olmim. Oproti předchozím jménům, která jsou mezi filmovými nadšenci považována za kultovní a jejichž filmy byly více méně k vidění v rámci Projektu 100 (Tarkovskij, starší Godard), na DVD (Jarmusch) i v běžné distribuci (Godardův Socialismus, nové filmy Jima Jarmusche), jde o sympaticky odvážný krok, protože Olmiho filmy v našem prostředí zas až tak známé nejsou (vyjma Stromu na dřeváky /L‘ Albero degli zoccoli, 1978/, který v roce 2006 na DVD vydala Zóna). Navzdory tomu jde ale o zásadního tvůrce s velmi zajímavými tématy a názory. Navíc jeho filmy jako Místo (Il Posto, 1961) nebo Snoubenci (I Fidanzati, 1963) jsou dnes stejně aktuální jako před padesáti lety.

Celá kniha se skládá ze tří částí. Po nezbytném úvodu je první částí text Petra Slintáka „Cesta naděje“, který je ne náhodou věnovaný nedávno zesnulé filmové kritičce a pedagožce Galině Kopaněvě a který rekapituluje celou dosavadní Olmiho tvorbu právě stylem ne nepodobným uvažování Kopaněvy, kdy jsou jednotlivé filmy řazeny do souvislosti nejen s ostatními díly, ale také s dobovým kontextem, vývojem společnosti i jejich filozofickým a kulturním kontextem. Na škodu je snad jen občas přílišné hodnocení tvorby italského režiséra, které působí nezřídka jako poněkud zvláštní obhajoba. Pochopitelné by to bylo u děl, která nebyla přijata kritikou (i když v českém prostředí, kam se často nedostaly nejen filmy, je jejich kritický ohlas prakticky neznámý), ale opakující se připomínání, který film pochválil Godard, který Pasolini a který Bertolucci, se jeví zbytečným. Olmiho témata a nakonec i jeho celá práce podle mého názoru takové berličky nepotřebují.

„Cesta naděje“ je ale velmi dobrým a literárně zručně sepsaným textem, který v knize slouží jako klíč pro další četbu. Mimo jiné právě pro to, jak málo je český divák s Olmiho dílem obeznámen. Navíc je v knize jedinou reflexí Olmiho tvorby, jedinou interpretací, která není vytvářená samotným autorem, což pro čtenáře tvoří velmi užitečný kontrast k samotným hovorům s italským režisérem.

Druhou a největší částí publikace jsou rozhovory, které pořídil Charlie Owens, v té době Olmiho student režie a scenáristiky. I když byly pravděpodobně předmětem pečlivé redakce, jde podle mne stále spíše o dokument a jakýsi hrubý materiál, který případnému čtenáři poslouží jako podklad pro jeho vlastní vnímání díla Ermanna Olmiho. Owensovy rozhovory jsou  podkladem pro diplomovou práci a čtenář se v nich musí často probírat a hledat skutečně významné věci, stejně jako by to dělal její pisatel. Owensovův text není totiž literárním rozhovorem v pravém slova smyslu a není ani rozhovorem dvou rovnocenných partnerů. Owens působí jako žák, který se ptá učitele na předem daný okruh otázek ke každému filmu. To je někdy dobré, protože je díky tomu možné vidět nuance v mistrově tvorbě i posun v jeho myšlení a v době, kterou zachycoval, a také proto, že je možné jednodušeji sledovat souvislosti v autorově filmografii, opakujících se tématech a postupech. Někdy ale časté opakování do jisté míry naivních otázek (Stalo se při natáčení něco neobvyklého? Natočil byste dnes tento film jinak?) začíná unavovat jak čtenáře, tak samotného respondenta, který se proti opakujícím se otázkám tu a tam ohradí. Owens byl na rozhovory velmi dobře předem připravený, ale jeho reakce na to, co mu Olmi říká, není vždycky pružná. Na druhou stranu Owens sám sebe nepřikrášluje, jak to mají někteří tazatelé ve zvyku, takže o to lépe vyniknou názory i estetické normy, o kterých Olmi mluví. Bohužel Owensovy rozhovory končí dříve než Olmiho práce režiséra. Alespoň částečnou náhradou jsou tak režisérovy poznámky týkající se jednoho z posledních filmů Válečnické řemeslo (Il mestiere delle armi) z roku 2000.

Třetí částí je potom rozhovor, který s Ermannem Olmim pořídil sám Petr Slinták. Ten je uhlazenější než Owensův a je vlastně jakousi třešničkou na dortu. Na rozdíl od Owense nemá Slinták ambici odkrývat Olmiho svět v celé jeho šíři (ostatně to už před ním učinil Owens), ale zprostředkovává režisérův vztah ke střední Evropě a Česku. K tomu se mu ještě daří sklenout oblouk chybějících filmů a dotkne se i Olmiho plánů do budoucna.

Pak už následují jen fotografie, filmografie, jmenný rejstřík a výběrová bibliografie. Všechno více než užitečné. Opomenut by neměl být ani rozsáhlý poznámkový aparát, který čtenáři umožňuje orientovat se v někdy neznámých italských reáliích a jménech. Za největší výhodu celé publikace ale považuji to, že má jasně stanovenou koncepci, která je ostatně podmíněná tím, že Petr Slinták nebyl jen autorem, ale podílel se i na překladu a vybavil knihu právě poznámkovým aparátem. Díky tomu jsou rozhovory jazykově ucelené, informace se neopakují a protože je jasně dané, odkud a kam kniha směřuje, působí daleko kompaktněji než třeba výběr textů o Tarkovském Krása je symbolem pravdy. Kéž by se takové péči dostalo i vydávání Olmiho filmů. Snad bude i tento do jisté míry odvážný vydavatelský počin pro takové pokračování inspirací.

Ermanno Olmi. Rozhovory

autoři: Charlie Owens, Petr Slinták
překlady: Martina Mezírková, Petr Slinták
Camera Obscura, 2012
331 stran
485 Kč
knihu lze zakoupit v prodejně Terryho ponožky